„Vím, že to nebude asi do konce tohoto roku, možná ani do příštího. Nechci si nic nalhávat. Doktoři mi řekli, že někomu to trvá dlouho, někdo to má napořád a někdo se toho zbaví. Já to na furt určitě mít nechci, takže všechnu svoji sílu dám do toho, abych se na nohy zase postavila,“ je odhodlaná nevzdat se pětadvacetiletá Simona Perková, nejlepší střelkyně fotbalových Teplic a obdivovatelka argentinského génia Lionela Messiho.
Život se s ní nemazlí, kvůli epilepsii musela na operaci mozku a dvakrát už měla srdeční zástavu vinou vzácné choroby. „I Messi musel překonat hodně překážek a přitom toho tolik dokázal. Nic není nemožné,“ inspiruje se příběhem osminásobného držitele Zlatého míče.
Od vaší nehody uplynuly už tři a půl měsíce. Co se tedy stalo o loňských Dušičkách?
Zrovna jsem se vracela z tréninku, zapovídala se s kamarádem na benzince. Zastavil se tam i další známý a já se nechala přemluvit, že mě odveze. Hned jak jsem nastoupila, měla jsem z toho špatný pocit, jako bych něco tušila. A do minuty se stala nehoda. Pak už si pamatuju jen to, že jsem se probudila v nemocnici.
Simona Perková, fotbalistka Teplic, po autonehodě v nemocnici.
Z havárie si nic nevybavíte?
Vůbec nic. Od policie vím, že na vině měla být vysoká rychlost a náraz do sloupu. Viděla jsem fotky a auto bylo totálně zdevastované. Řidič vyvázl docela dobře, snad po 14 dnech byl z nemocnice doma. Když mě vzbudili, ani jsem nevěděla, kde jsem. Nikomu bych nepřála ty bolesti, co jsem i přes morfium cítila. Říkala jsem si, že to snad nikdy nepřestane.
Sbírka na podporu léčbyVeřejná sbírka běží na portálu Znesnaze21.cz. Pomoct lze i darem na běžný účet 4004040040/5500 s variabilním symbolem 2682. Simonu Perkovou podpořil také Nadační fond FK Teplice a pořádal se i charitativní futsalový turnaj. |
Jaké následky nehoda měla?
Některé věci jsou intimnější, ale můžu říct, že došlo ke zranění obou nohou. Na levé to odneslo koleno, s tím půjdu na operaci později, až se vyřeší podstatnější věci. Pravá noha mi prý měla čouhat ven skrz podvozek auta, měla jsem zlomený kotník, v něm zničené nervy, tudíž nohu necítím, nemůžu s ní hýbat. Operovat to zatím nešlo. Tento měsíc jdu na vyšetření, uvidíme. Měla jsem také velkou tříštivou zlomeninu levé ruky. Nedávno mi diagnostikovali neurologickou nemoc, způsobenou autonehodou a tím vším traumatem.
Mohlo to dopadnout i hůř?
Byl to boj o život, nevědělo se, jak to dopadne, málem jsem vykrvácela. Teď je to nejhorší za námi, ale nestojím na nohou, neví se, jestli budu moct běhat, hrát fotbal, chodit, to všechno se uvidí až časem.
Kolik zákroků jste podstoupila?
Zatím mám za sebou tři operace, další dvě tři ještě mohou následovat. Některé zákroky zatím nejsou možné, protože se musí dát dohromady nejprve jiné části těla. Od nehody jsem stále v nemocnici a nikdo neví, jak dlouho tam ještě zůstanu.
Co se vám honilo hlavou v prvních dnech po nehodě? Říkala jste si, že s fotbalem je možná konec?
První měsíc člověk nevnímal nic okolo, jen tu bolest. Od rána do večera. Ani jsem nespala, pořád s tím mám problémy, furt se mi o tom zdá. To jsou věci, které asi budou trvat delší dobu. Na fotbal jsem pomyslela až ve chvíli, kdy mi bylo o něco lépe. Začala jsem přemýšlet: Vrátím se někdy, půjde to? Strašně si to přeju, někdy tam byly negativní myšlenky, jindy pozitivní, to neovlivníte. Je strašně důležité mít kolem sebe rodinu, kamarády, blízké, kteří vám pomáhají přijít na jiné myšlenky. Abyste v té jedné místnosti v nemocnici, kde koukáte do zdi, měla nějaké rozptýlení a nemyslela jen na to, že jste nemocná.
Fotbalistka o traumatu z dětství: Odpustila jsem, ale nezapomněla |
Co vás drží nad vodou?
Chci pochválit ústeckou nemocnici, jak JIP, tak úrazové oddělení, rehabilitační, kde mám ergoterapeutky a fyzioterapeutky, starají se o mě moc hezky. Cvičíme většinu dne, od osmi do tří, pak se snažím ještě dělat další cviky na pokoji. K tomu mám dobrou psycholožku. Nikdo není negativní, řeknou vám o každém malém krůčku, i když vy ho nevidíte. Hodně mi pomáhají i moje spoluhráčky z Teplic, holky z jiných týmů, proti kterým jsem hrávala, rodina, blízcí. Tohle všechno vám v hlavě hraje. Říkáte si: Oni pro tebe něco dělají, tak ty pro sebe taky musíš. Člověk jim za to chce poděkovat a zároveň to nesmí vzdávat. Když to začnete vzdávat a myslet jen na to, že chodit nebudete, tak fakt chodit nebudete. Když si budete přát opak, tak se to třeba posune.
Říkáte si někdy, proč zrovna já?
To si asi bude říkat každý člověk, koho to potká. Nebo si říkám: Proč jsi do toho auta lezla, když jsi měla ten špatný pocit. Člověk se s tím sám musí smířit, což je to nejtěžší. Smířit se a věřit v něco.
Přepadají vás i černé myšlenky?
Určitě to tak bylo, snažíte se, co to jde, jste unavený, zažíváte bolesti. Myslíte, že by to po takové době už mohlo být jinak, ale vaše představa může být úplně jiná, než je realita. Někomu to bude trvat rok, někomu pět, je to různé. Takže černé myšlenky vás vždycky doženou, člověk vyhoří, má toho všeho dost. Ulevíte si, začnete brečet, litovat se. Říkáte si proč. Ale pak zase začnete myslet na to pozitivní, že to mohlo dopadnout ještě hůř.
Simona Perková útočí v dresu Teplic.
Kdy jste se cítila nejhůř? První dny po nehodě?
První dny ani nevíte, že jste. Pak začnete jít k sobě a člověku dochází, co se stalo. Kdyby vám aspoň řekli konkrétně, co vás čeká, tak se s tím smíříte a nějak se s tím naučíte žít, ale nejhorší je, když vlastně ani nevíte.
Jak vnímáte solidaritu, co se po té nehodě vzedmula?
Nic takového jsem vůbec nečekala. Nejhezčí je, že třeba ani nevíte, že se něco chystá, najednou to někdo naplánuje a sdělí vám to. I když nechcete vypadat jako cíťa, začnete brečet, dávat emoce najevo, říkat si, že na světě je hodně lidí, co při vás stojí.
Před pár dny se hrál benefiční turnaj na vaši podporu, překvapilo vás to?
Určitě. Je to hezké a moc si toho vážím. Je tolik lidí s dobrým srdcem, že člověk ani neví, jak jim to vrátit. Od nehody jsem nepřetržitě v nemocnici, ale jsem ráda, že jsem dostala vycházku a mohla se toho turnaje aspoň na chvíli zúčastnit.
Na něm i prostřednictvím veřejné sbírky se vybírají peníze na vaši podporu, k čemu mají pomoct?
Abych mohla pokračovat po propuštění z nemocnice v rehabilitacích v nějakém dobrém soukromém zařízení, kde se za to platí. Vedeme konzultace s lékaři, do čeho peníze vložit. Až mě pustí, tak uvidíme, co bude potřeba mít doma za věci. Třeba vozík mám zatím jen nemocniční, tedy půjčený. Jsou různé věci, které se z toho dají zaplatit.
Odkdy vlastně hrajete fotbal?
Jako malou mě k němu přivedl táta, začínala jsem v Chuderově na Ústecku. Pak jsem ale dlouhodobě vážně onemocněla, měla jsem epileptické záchvaty čtyřikrát denně. Takže mi zakázali sport, užívala jsem hodně léků a věnovat se tomu nemohla. Operací hlavy mi v Motole zachránili život. Diagnostikovali mi to v nějakých osmi devíti letech, když se narodil můj brácha. Ty záchvaty byly tak velké, že kdyby se to neoperovalo, už bych tu nejspíš nebyla. Zažila jsem kvůli tomu i šikanu, děti se mi smály, natáčely mě a dávaly na sociální sítě, jak jsem se při záchvatu pomočila. Kopaly mě, vyhazovaly batoh z okna. Po operaci jsem se musela znovu učit mluvit, psát, počítat. Zapomněla jsem část svého dětství.
Covid ji usadil na vozík. Bývalá florbalistka vstala a těší se na lyže |
Po operaci záchvaty pominuly?
Stále to berou tak, že jsem epileptik, ale záchvaty už nemám. Po neurologické stránce už to bylo v pořádku, začala jsem se věnovat sportu, ale zase přišly jiné komplikace, měla jsem dvakrát srdeční zástavu. To mi bylo šestnáct sedmnáct let.
Jak se to stalo?
V Mostě na koupališti. Tátovi jsem řekla, že asi potřebuju pomoct z bazénu, udělalo se mi špatně. A najednou se to stalo. Resuscitovali mě rodiče. Podruhé záchranáři u letního kina v Ústí nad Labem. Zjistilo se, že mám dvě vzácné srdeční choroby. Dlouho jsem se léčila v Praze, dali mi implantát, který snímá funkci mého srdce.
Život se s vámi moc nemazlí.
Také jsem si říkala, že už toho mám dost, že jsem si to vybrala až do stáří. Tak teď si říkám znovu, že to snad bylo naposledy.
Až překvapí, že při tom všem jste se dokázala věnovat fotbalu.
Táta mě ho učil jako malou, a když jsem byla hodně nemocná a neměla moc kamarádů, fotbal mi pomáhal. Přirostl mi k srdci. Byla jsem na hřišti s cizími lidmi, kteří si s vámi kopali a měli jste stejnou zálibu, to vás taky dostane do jiných myšlenek. Sport mám ráda celkově, ale fotbal a futsal je pro mě nejlepší. Dřív jsem plavala, ale to mě nebavilo, protože to bylo individuální. Sice jsem vyhrávala, ale mám radši týmové sporty, kde je parta a jsme všichni vzájemně na sebe pyšní, když něco zvládneme.
Jak šla vaše kariéra?
V Chuderově jsem kopala za kluky, pak jsem byla v Ústí, odtud šla do Teplic, kde jsem nějaké čtyři roky a bylo to super. Nebo pořád je. Jsem útočnice, střelkyně. Věřím, že se tam jednou vrátím.
Simona Perková, fotbalistka Teplic. Podpořil jí i ligový tým.
I v televizi fotbal hltáte?
Koukám na český i zahraniční. Mým vzorem je Messi, líbí se, že je malinký. Měl taky nějaké problémy, ale je z něho to, co je. A líbí se mi i jeho styl hry. Tady samozřejmě fandím Teplicím, ale koukám i na Ligu mistrů. Baví mě to nejvíc ze všech pořadů, co existují.
Kdo z hráčů prvoligových Teplic je váš oblíbenec?
Měla jsem ráda Tomáše Vondráška, je skromný, lidský. Některým hráčům sláva vleze do hlavy, Vondy mi přišel strašně hodný, pořád sám sebou. I na hřišti.
Na Stínadlech vás teplický kotel na podzim při lize podpořil transparentem a skandováním. Byla to další vzpruha?
To měl pod palcem Luky, šéf teplických fanoušků. Je strašně hodný, znali jsme se jen okrajově, ale jednou za mnou přijel a vytvořil moc hezkých věcí s fanoušky. To jsou věci, co vás posouvají. Tím, že každou chvilku za vámi někdo přijde, tráví s vámi čas, bavíte se i o jiných věcech než o tom, co se stalo. To mi pomáhalo.
Fotbalistka o traumatu z dětství: Odpustila jsem, ale nezapomněla |
Když koukáte na fotbal, přepadá vás lítost, nebo vám naopak dodává optimismus?
Obojí. Obdivuji fotbalovou krásu a radost lidí, zároveň mi chybějí dotyky s míčem, pot, vyčerpání. Člověk může být při zápase i naštvaný, ale je tolik endorfinů, co ze sebe dostane! To mě fakt strašně baví.
Připouštíte si myšlenku, že to už nepůjde?
Zatím vůbec. Nechci, aby se to stalo, tudíž věřím, že se to nestane. Pokud ano, nevím, co budu dělat. Zatím věřím tomu, že se vrátím.
A co vaše civilní zaměstnání?
Dělám v Praze na úřadu práce, kam teď taky samozřejmě nemůžu. Naštěstí mám skvělou vedoucí. Teď ale práci neřeším, zabývám se fyzickou a psychickou zátěží, abych se z toho všeho dostala. Nejvíc mě trápí, že nejsem schopná se na nohy postavit, že nechodím, mám bolesti.
Simona Perková, fotbalistka Teplic, která měla vážnou autonehodu a bojovala o život.
Může to být trvalé?
Někomu to trvá dlouho, někdo to má napořád a někdo se toho zbaví. Já to na furt určitě mít nechci, takže všechnu svoji sílu dám do toho, abych se toho zbavila. Člověk byl zvyklý žít jinak a najednou se vám úplně otočí stránka. Doktor řekl, že část pravé nohy od kotníku po prsty už s větší pravděpodobností neucítím, ale dal mi i naději, že se může stát zázrak.
Věříte v něj?
Věřím v to, že se zase postavím, jen to bude chtít hodně času. Nechci přemýšlet nad tím, že to nepůjde, prostě to zvládnu. Budu bojovat, chci se vrátit i k fotbalu.
