Kávu si k rozhovoru objedná bez rozmýšlení. Neodmyslitelně patřila i k jeho otci, stejně jako hromada gólů a cigaret. Seznamte se: Roman Kukleta mladší, syn slavného fotbalového bohéma, jemuž – stejně jako tátovi – nikdo neřekne jinak než Kuki.
Podědil po něm flegmatickou povahu, i on kouří a samozřejmě je mu podobný. Narodil se téměř na den přesně dva roky poté, co dal Kukleta na podzim 1986 svůj slavný gól nůžkami, vyhlášený Gólem roku. „Jednou za pár týdnů si ten gól pustím. Konečně jsem si ho stáhnul, abych o něho nikdy nepřišel,“ poví Kukleta junior nad kávou v hotelu hned vedle ruiny stadionu za Lužánkami, kde brněnský kanonýr nůžky v druholigovém derby Zbrojovky proti Slušovicím vystřihnul.
Kolikrát jste je viděl?
Mockrát! Škoda, že kvalita nahrávky je špatná, dnes by to bylo o něčem jiném. Dnes by tu akci zpomalili, rozfázovali… nedá se nic dělat, hlavně že ho mám. Dívám se i na staré sestřihy, třeba když táta hrál za Spartu proti Marseille. Rád se podívám, když mám náladu. Je vtipné vidět ho tam běhat z doby před třiceti lety.
Počítám, že otcovu křišťálovou kopačku, která se kdysi za Gól roku udělovala, si hlídáte jako oko v hlavě.
Nejsem si jistý, kde vůbec jsou. Něco mi říká, že měl ještě jednu kopačku, a to za nejlepšího střelce ligy. Ta křišťálová se možná už nenašla. Táta na nějaké trofeje obecně moc nebyl, medaile neřešil, hodně věcí rozdal. Ne že by neměl vztah k úspěchu, ale nelpěl na věcech.
Mrzí vás to?
Teď ano. Tenkrát mi to tak nepřišlo. Spousta věcí člověku dojde časem. Snažím se sbírku po něm doplnit, projíždím pravidelně internet, jestli se něco nevyloupne. Zadám klíčová slova Roman Kukleta a pátrám. Tak jsem koupil kartičku z jeho hraní za Boby Brno. Jeden dres Boby z té doby jsem bohužel koupit nestačil, takže ho nemám, což mě mrzí. I když ten ani tátův nebyl.
Fotbal pro tátu znamenal všechno. Na kariéru nekašlal. Netrénoval, jak by měl, do toho kouřil, s tím se asi nedalo nic dělat, ale balon měl hrozně rád. Na každém tréninku bylo vidět, jak moc chce vždycky hrát.