Loučím se po telefonu s Petrem Mikolandou: "Hodně štěstí, držím palce!"
"Mockrát děkuju!"
Odložím mobil a sevřu palec v pěst. Až pak začnu psát o muži, který se navzdory osudu nikdy nevzdal vlastního snu, k jehož naplnění má nyní o notný kus blíž.
Po třech letech čekání uslyšel pětadvacetiletý mladík v pondělí zprávu: Transplantaci ledviny by nic nemělo stát v cestě!
"Transplantace by měla proběhnout nejpozději do půlky listopadu. Čím dřív tím líp," říká Mikolanda, jehož kariéru profesionálního fotbalisty zastavily potíže s ledvinami a dvě mozkové mrtvice.
Zatím třikrát týdně chodí na dialýzu, tomu by mělo být brzy utrum. Neznámý dárce mu poskytl ledvinu, která se s tou jeho shoduje z víc než 95 procent. Šance na úspěch je tedy poměrně velká.
A pak? "Měl bych začít normálně žít a za čtyři týdny normálně sportovat. V lednu bych se rád zapojil do zimní přípravy Žižkova."
Původně Mikolanda plánoval, že za druholigový Žižkov naskočí i bez zdravé ledviny už v průběhu podzimu. Po konzultaci s koučem Pulpitem záměr přehodnotil. "Kdyby se mi něco stalo, všichni by se na kouče sesypali."
Už dřív odmítl dárcovství od členů rodiny, nechtěl na nikoho z blízkých hodit tak velký závazek. Z etických důvodů osobně nezná ani současného dárce. "Samozřejmě, že teď, když se transplantace blíží, mám trošku strach. Ale zároveň se těším."
I když mluví o strachu, má hlas plný optimismu, jako takřka vždy. Třeba ho – kdo by mu to nepřál – jednou rozesmutní neproměněná šance, prohraný zápas. A třeba ne. Bude vědět, že vyhrál i tak.
Zatím se o vítězství pere. Tento text končí, ne však Mikolandův boj, jenž souvisí s fotbalem, a přesto jeho hranice dalece přesahuje.
Dejte i vy palec do dlaně a přikryjte ho zbylými prsty. Co vám to udělá?
