„Já už si tu zimní přípravu užívám,“ překvapil Petr Pavlík po přípravném střetnutí, v němž Kolín o víkendu podlehl 1:5 třetiligovému Vyšehradu.
Kolik si jich v kariéře ještě dáte?
Možná je tahle poslední, možná je předposlední, moc už jich nebude. Fotbalista z toho žije celý rok, v létě se toho tolik dotrénovat nedá, takže já si i tu dřinu opravdu užívám. Nejdu všechno jako ostatní kluci, to bych se asi odrovnal.
Takže dostáváte od trenéra po vzájemné dohodě úlevy?
Jednoznačně. Ve čtyřiceti letech asi nemohu zvládat všechny dávky jako kluci. Letos běháme o něco víc, než se běhalo, v rámci možností jdu do všeho.
Dokážete pojmenovat, v čem se nejvíce od dob vašeho fotbalového mládí zimní příprava změnila?
Bylo jich už hodně, musím trochu zapátrat (smích). Každý trenér má svoje metody, ale už se tolik neběhá po lesích, jako se běhávalo dříve. To jsme v lednu opravdu viděli jen činky a pařezy v lese. Teď už je to zaměřené více na práci s míčem, všechno se zrychluje, celý ten proces prošel vývojem.
Zažil jste i tréninky na běžkách? Třeba při angažmá na severu v Jablonci?
V Jablonci ne, trenér Komňacký to neuznával. Byl jsem jen rád, protože zimní sporty vůbec nemusím. Já jsem horkovzdušný člověk, radši mám teplíčko. V létě, když je u nás čtyřicet stupňů, tak my s rodinkou pravidelně jezdíme do Egypta, kde je padesát. Takže ze zimních sportů já beru jen koulování, sáňkování a klouzání na ledě.
Co trenéři? Vedl vás nějaký specialista na zimní dril?
Na tohle jsem měl vždycky štěstí, začalo to už v Pardubicích za trenéra Pulpita, přes Karla Jarolíma na Slovácku a dovolím si říct, že i John Uličný nebyl úplně klidný trenér. Tohle jsem si vyžral dost.
Nyní se téměř každý ligový klub připravoval během ledna v cizině. Jaké destinace pamatujete vy?
Létali jsme do Turecka nebo do Španělska, určitě je to zpestření a lepší trénink než doma na umělce. I když klobouk dolů před umělkou, v dnešní době už kluci nevědí, co je škvára. Na druhou stranu, dneska málem nenajdete mladého hráče, co by neměl operované koleno. To za nás nebývalo. Škváru máme v kolenou i bocích zažranou, ale klouby na ní tolik netrpěly.
Mluvíte o hřišti s umělou trávou, právě jste na něm dokončil zápas. Hlavně starší hráči jí nemají příliš v lásce. Jak to snášíte vy?
Musím na ní být. Co k tomu říct. Jde to s dobou. Ty novější povrchy jsou fantastické. My tady máme tohle (ukazuje na hřiště), buďme za to rádi. Z mého pohledu je to nutné zlo.
Zápas jste začal v krátkém rukávu a o přestávce se rychle převlékal. Byla vám zima?
Zima ani tolik ne, ale vůbec nebylo v plánu, že půjdu do zápasu. Vedl jsem jen rozcvičku, jenže kluci se zranili a já jsem tam musel rychle naskočit. Neměl jsem žádné věci, takže jsem vzal jen dres a pak se až o přestávce více oblékl. Fakt jsme s touhle variantou vůbec nepočítali.
Jaké máte pro jaro plány?
Zatím jsme dole. Takže takové to klasické klišé, půjdeme zápas od zápasu a budeme chtít stoupat tabulkou. Teď přišly posily, hotoví hráči do základu, proto doufám, že se budeme zvedat a nebude tam žádný strašák nějakých bojů o záchranu. O sestupu se vůbec nebavíme, kvalita tady je na jiné pozice.
A vy máte s Kolínem jakou dohodu?
Já už se domlouvám vždy jen po půl roce. Hlavně aby drželo zdravíčko, o to hlavně jde. Fotbal mě baví, nemůžu bez něj být. Když nejsem tady, tak jsem na hřišti nebo v tělocvičně u nás v Brandýse s dětmi. Fotbal je můj život, i manželka to ví. Snažím se skloubit rodinný život s fotbalem.
