„Nebylo to pro mě jednoduché rozhodnutí, zvažoval jsem to dlouho. Dvacet let v Liberci se nedá jen tak ustřihnout. Ale cítím, že nastal ten správný čas se osamostatnit,“ říká Holeňák ke svému odchodu z Liberce, s nímž coby hráč v roce 2002 získal historicky první mistrovský titul.
Kdy ve vás uzrálo rozhodnutí postoupit do role hlavního trenéra?
Už během jara jsem v libereckém klubu naznačoval, že bych se chtěl tou cestou vydat, mluvil jsem o tom i s trenérem Lubošem Kozlem, ale nechal jsem všemu volný průběh. Když pak zavolal pan Gabriel z Varnsdorfu, tak nějak přirozeně vyplynulo, že jsem jeho nabídku přijal.
Miroslav HoleňákFotbalový trenér, 46 let. S fotbalem začínal ve Zlíně. Na podzim 2000 přišel do Liberce, kde se stal důležitou součástí týmu, který v sezoně 2001/02 zažil jízdu až do čtvrtfinále Poháru UEFA a získal mistrovský titul. V létě 2004 odešel do Slavie, po třech letech se však pod Ještěd vrátil a jako hráč zde působil další čtyři sezony. Za Liberec odehrál celkově 184 ligových utkání. Po konci hráčské kariéry v roce 2011 začal v Liberci trénovat mládež a od jara 2018 působil jako asistent u ligového A-týmu. V srpnu 2021 dokonce v jednom utkání vedl tým jako hlavní trenér, shodou okolností proti rodnému Zlínu. V příští sezoně povede jako hlavní trenér druholigový Varnsdorf. |
Do Varnsdorfu vás lákali už před pár lety, že?
Ano, ale v té době jsem ještě neměl ty správné ambice a asi jsem na tu roli nebyl úplně připravený. Chtěl jsem se ještě víc otrkat v roli asistenta u týmu dospělých, navíc jsme v té době hráli s Libercem Evropskou ligu. Beru to jako postupnou cestu a věřím, že teď je to načasované akorát.
Co vám na odchod řekli v Liberci? Jak reagoval majitel klubu Ludvík Karl?
Jak jsem říkal, už v minulé sezoně jsem vysílal signály, že chci udělat v trénování další krok. Když jsem se bavil s vedením klubu, většinou mi všichni říkali, že je to logický krok, a dá se říct, že mě i podpořili. To pro mě bylo fajn, nechtěl bych se rozcházet ve zlém. Panu Karlovi jsem zavolal a poděkoval mu za to, že jsem tak dlouho mohl působit v takovém klubu, jako je Liberec. Popřál mi hodně štěstí a proběhlo to v dobrém.
V Liberci jste působil jako asistent čtyř trenérů. Od koho jste si vzal nejvíc?
Od každého trochu. Zažil jsem Davida Holoubka, Zsolta Hornyáka, Pavla Hoftycha i Luboše Kozla, každý byl jiný a se všemi jsem vycházel výborně. Já jsem se ale snažil vnímat práci trenérů už jako hráč, protože v trénování jsem viděl svoji budoucnost.
V tom případě pro vás musel být inspirací Ladislav Škorpil, který vedl Liberec dlouho a získal s ním i titul. Jakou věc byste si vzal od něj?
Vybrat jednu věc je těžké, ale zkusím to. Vyzařoval z něj obrovský nadhled a klid, byl vždy nad věcí a nic ho nerozhodilo. Na všechno měl vždycky odpověď, ale ta sedla jako pr... na hrnec. Vím, že slavný hokejový trenér Ivan Hlinka měl krédo: Hlavně se z toho nepo... A u pana Škorpila to bylo podobné. Podle mě je to správný přístup, v životě jsou přece jen důležitější věci než fotbal.
Varnsdorf vsadil na Holeňáka. Emotivní kouč a tahoun, říká majitel klubu |
Varnsdorfu se minulá sezona povedla, ve druhé lize skončil šestý. Je to pro vás velký závazek?
Jednoznačně. Bývalý trenér Pavel Drsek mi nasadil vysokou laťku. Varnsdorf pod ním předváděl dobrý fotbal, a dokonce atakoval barážové příčky. S velkou pokorou bych na něj chtěl navázat. Bylo by fajn, kdybychom udrželi Varnsdorf ve stabilních vodách.
Asistenta vám bude dělat váš bývalý spoluhráč a pak i kolega trenér z Liberce Petr Papoušek. Berete to jako výhodu?
Ano, je to pro mě důležité. Petr ve Varnsdorfu už působil a zná místní poměry. Jsme kamarádi, naše rodiny se navštěvují. Vím, že se na něj můžu spolehnout, a to je pro mě velká výhoda.
Mluvil jste o své nové misi s bývalým varnsdorfským koučem Drskem?
Volali jsme si, dobře se známe, studovali jsme spolu trenérskou licenci a dříve jsme proti sobě hrávali. Vysvětlil mi, že končí u týmu z rodinných důvodů a krátce jsme se pobavili. Dodatečně mu děkuju za to, jakou mi ve Varnsdorfu nastavil laťku.
Trénujete už jedenáct let a trpělivě si razíte cestu výš. Měla by nakonec vést až do první ligy?
Určitě ano, ale nechci do toho skočit rovnýma nohama. Všechno hezky postupně. Teď musím oplatit důvěru Varnsdorfu, odvést tam dobrou práci, a teprve potom můžu pomýšlet, co dál. Nejdřív musím dokázat, že jsem dobrý trenér. V tomto směru vždycky vzpomínám na Vlastu Marečka, výborného trenéra, který už bohužel není mezi námi. Začínal od píky, od dětských kategorií, a díky své píli se vypracoval až do první ligy a k mládežnické reprezentaci. Byl to super člověk, můj vzor.
Taky vzešel ze Zlína jako vy.
Máte pravdu. Vzpomínám si, že když jsem byl ještě jako mladý hráč ve Zlíně, Vlasta často stával u plotu, zapisoval si, kreslil si obrázky a po tréninku pak u mě vyzvídal: „Proč jste dělali tohle cvičení? Jak dlouho jste to dělali?“ Takhle tehdy začínal a jaký z něj pak byl pan Trenér!
Miroslav Holeňák (vpravo) ještě coby aktivní hráč Liberce.
Na fotbalové trase Liberec-Varnsdorf byl vždycky čilý pohyb, mladí liberečtí hráči tam dostávali šanci v dospělém fotbale. Bude to tak i nadále?
Chtěli bychom to. Varnsdorf s Libercem tradičně spolupracuje, svoji pupeční šňůru se Slovanem tak úplně neodstřihnu. Přehled o libereckých fotbalistech mám, což je výhoda. V současném Varnsdorfu hrají i kluci, které jsem trénoval v Liberci. Ale znám i ostatní hráče, protože jsem na zápasy Varnsdorfu chodil. Považoval bych za úspěch, kdyby se povedlo některého z mladých kluků, kteří jsou teď ve Varnsdorfu, posunout do první ligy. I to je jeden z cílů, se kterými do nového angažmá jdu.
Navenek působíte jako pohodář a hodný člověk. Umíte ale na hráče i přitvrdit?
To je zajímavá otázka, kterou teď slýchám docela často. Jsem hrozně rád, že působím jako hodný člověk, je to lepší než být nějaký darebák. Považuju to spíš za svou výhodu. Ale protože se znám, tak vím, že přitvrdit umím. Možná jsem tak pohodově působil posledních pár let, protože jsem zastával roli asistenta, a to by měl být spíš kamarád s hráči, spojka mezi nimi a trenérem. Pořádek si musí zjednat hlavní trenér a já z toho vůbec nemám strach. Myslím si, že to v pohodě zvládnu. Umím používat cukr i bič.
V Liberci jste s přestávkou působil skoro dvacet let. Na co budete vzpomínat nejvíc?
Nebylo to pro mě jednoduché rozhodnutí, zvažoval jsem to dlouho. Dvacet let v Liberci se nedá jen tak ustřihnout. Samozřejmě vzpomínám hlavně na své začátky v klubu, na první titul v roce 2002, který jsme získali s neuvěřitelnou partou lidí. Ale i ostatní roky byly skvělé. Vážím si toho, že jsem mohl být ve Slovanu, byla to neskutečná jízda. A kdoví, třeba se jednou vrátím.
