Coby hráč zažil postup mezi domácí fotbalovou elitu hned dvakrát, teď by moc rád stejné pocity prožívat také v roli kouče. Michal Veselý se stal v létě jedním z asistentů hlavního trenéra FC Vysočina Jana Kameníka.
„Bylo by samozřejmě krásné, kdyby se mi to povedlo i z lavičky, ale k tomu je ještě dlouhá cesta,“ zasnil se Veselý, jednačtyřicetiletý bývalý obránce Jihlavy či pražské Slavie.
Jaké to je, vidět fotbal očima trenéra? Vnímáte život v kabině jinak?
Vždycky se to obměnou generací mění. My jsme taky slýchávali: Za nás to bývalo jiné. Podle mě dnešní generace nejen fotbalistů nebo hokejistů, ale tak nějak celkově moc nežije společenským životem. Oni mají Facebook, Instagram, sociální sítě, my jsme šli raději na pivo nebo posedět do kavárny. V tom vidím největší rozdíl. A nechci říkat, jestli je to dobře, nebo špatně.
Před nějakou dobou jste si povzdechl, že vy jste zůstávali na hřišti i dlouho po tréninku a soupeřili mezi sebou v nejrůznějších disciplínách. A byť se hrálo třeba jen o tatranku, rvali jste se jako o život. Myslíte, že se taková doba ještě někdy vrátí?
A víte, že zrovna tohle už teď lepší je? Teda pokud můžu mluvit za Vysočinu. U nás jsou kluci soutěživí dost. Máme svoje pravidla, sbíráme body za nejrůznější disciplíny a na konci měsíce, přestože se hraje opravdu vždycky jen o čokoládu nebo tatranku, to má pořádný náboj. Z toho mám radost.
Většina fotbalistů se na trenérskou cestu vydá hned po skončení hráčské kariéry, ovšem vy jste za posledních deset let pracoval i jako obchodní zástupce či podnikal v obchodě s dětským zbožím...
Ale víceméně pořád to bylo tak nějak souběžně s fotbalem. Když jsem v roce 2012 po postupu do první ligy skončil, tak jsem začal trénovat v Jihlavě přípravku. Taky proto, že jsem tam měl syna. Pak jsem šel ještě vypomáhat hráčsky do Žďáru, tam už jsem byl jako hrající asistent. A do toho jsem pořádal fotbalové kempy.
Takže bez fotbalu jste nebyl ani na chvilku?
Možná tři roky, ale teď už jsem u něj dva roky zase naplno. Nejprve jako trenér dorostu, loni jsem přešel k juniorce a teď jsem tu u „áčka“.
Prodeji dětského zboží jste se věnoval jak dlouho? Nechybí vám podnikání?
Myslím, že ne. De facto pět let jsem byl klasický prodavač, který sám sebe i zásoboval. Musím říct, že to nebylo jednoduché, dělal jsem od rána do večera.
Vedl jste úspěšný obchod?
Vlastně ano, protože jsem skončil absolutně bez dluhů. Po pěti letech jsem si řekl, že to stačí. A skoro jako by mě v té době něco osvítilo, protože jsem skončil v prosinci a v únoru pak přišel covid. Všechno se začalo zavírat, to bych nepřežil.
Zmínil jste, že prvním vaším trenérským počinem bylo vedení přípravky, kde jste měl syna Filipa. Pořád ještě fotbal hraje?
Jasně, za pár dnů mu bude šestnáct a hraje už i za U19.
Potatil se, je z něj také obránce?
Je to klasický stoper, přičemž poslední rok a půl hraje uprostřed na záložníkovi. A nepotatil se, jen co se postu týká, taky nám pořádně vyrostl, má 185 centimetrů, takže si dovedete představit ty narážky, když stojíme vedle sebe. (směje se)
Pojďme se vrátit o kousek zpátky, k vašemu loňskému působení u jihlavské juniorky, která po katastrofální sezoně spadla do divize. Jaké to bylo, sbírat s týmem jednu porážku za druhou?
Nic podobného jsem nikdy nezažil a pevně doufám, že už ani nezažiju. Bylo to obrovsky těžké, prohráli jsme snad šestnáct zápasů v řadě. Možná to byl nějaký rekord. Každý týden jsme si říkali, že se to musí zlomit, jenže nic!
Čekal jste, že po takové sezoně dostanete nabídku z A-týmu?
Já vím, je to trochu paradox, ale já už s áčkem spolupracoval i předtím. Každopádně jsem moc rád, že můžu dělat s Honzou Kameníkem. Rozumíme si fotbalově a sedli jsme si i lidsky.
A konečně jste zase zažil vítězství. Nejprve ve Vlašimi a teď v sobotu i v Chrudimi...
(směje se) Však jsem si na to konto hodně vyslechl. Vedoucí mužstva Petr Šilhán mi po cestě z Vlašimi předhazoval snad třikrát, že jsem po roce konečně zase vyhrál.
