"Věřím, že letos to dokážeme. Konec sezony bude náš," hledí Křížek k vytouženému cíli.
Jak moc se liší práce maséra hokejového a fotbalového klubu?
Hodně.U hokeje každý masér dělá zároveň i kustoda, stará se o objednávky a materiál. Naopak u fotbalu máte více času na masáže. A to i díky tomu, že se hraje jen jednou za týden. U hokeje se hrálo každý druhý den. Tam byl jeden den na rehabilitace a regenerace pro všechny. Tady se může nechat hráč odpočinout a zregenerovat, vyléčit drobná zranění. U hokeje šel hned do dalšího zápasu.
A liší se i přístup jednotlivých sportovců? O fotbalistech se říká, že jsou větší bolestínci...
Když se podíváte na postavu fotbalisty a hokejisty, vidíte rozdíl na první pohled. Fotbalista je lehkej, nemá žádnou váhu. To jsou spíše výjimky, že obránce může mít urostlou postavu. Ale tyhle rychlé typy, to jsou sprinteři. Ti se masírují dobře, mají uvolněné svaly. Naopak hokejisti jsou většinou siloví, takže tam se musí víc přitlačit. Je to prostě jiný sport. U fotbalu trpí kotníky, palce, holeně. To je všechno otlučené a omlácené, byť hráči mají chrániče. U hokeje jsou zase souboje. Hráči dostávají do těla fest. Zpětně si říkám, klobouk dolu před nimi.
Můžete popsat, jak vypadá váš běžný pracovní den?
Ráno přijít, ještě s kolegou připravit pití do lahví, udělat trošku úklid, zamést, vytřít. Potom je trénink, kterého se musíte zúčastnit. Druhý masér se naopak věnuje zraněným. Po ranním tréninku, protože jsou většinou dva, se masíruje. Každý tak dva tři lidi. Pak je další trénink. Pak se musí zase uklidit kabina, vyčistit lahve. Tohle ale dělají všichni maséři.
Nepsanou povinností masérů je také starat se o dobrou náladu v kabině. Kde po tolika letech ještě berete tipy na nejrůznější legrácky?
Tak musíte si něco vymyslet a přimyslet. To musí být (usmívá se). Člověk hlavně nesmí přenášet své chmury na mužstvo. Když je naštvaný masér a nemá náladu, tak to pak lehce přenese na hráče. Řeknou: "A jéé, dědek je už zase naštvanej." To se prostě nesmí stát. Možná to někdy odnesou doma, že přijdu nevrlej. Ale špatnou náladu do práce netahám. Stejně jako by člověk neměl tahat práci domů.
Takže k povinné výbavě maséra patří i dobrá nálada?
Přesně (směje se).
Určitým odreagováním pro vás může být návštěva hokejového zápasu. Vím, že na Duklu pravidelně chodíte. Jak jste vnímal letošní sezonu?
Já jsem věřil, že budou do toho třetího místa. Protože doma poráželi kde koho. Jen nevím, co teď budou dělat Čachotský s Hodkem, když jim odešel Bakus. Jak to zvládnou. Teď musí být lídry oni.
S Jihlavou jste zažil dvanáct titulů. Nemrzí vás, že nyní hraje jen první ligu?
Nikdo se nemůže divit, že úroveň hokeje v Jihlavě od posledního titulu v roce 1991 klesla. Nejprve se vyměnila celá generace úspěšných hráčů, řada z nich skončila. A pak Duklu přestala finančně podporovat armáda. Ale myslím, že také pak hrála Dukla o špičku první ligy, o postup.
Poté ale přišel na několik let útlum. Do semifinále play-off se Dukla vrátila až letos...
Když vidím současné trenéry, protože tam mám zeťáka (asistent Patrik Augusta – pozn. red.), tak vím, že se o to starají. Přemýšlejí, jak zvýšit výkonnost. Vidím, co tomu dávají. Vše je přes počítače, sporttestery... To je správně. A věřím, že to bude mít výsledky.
V uplynulé sezoně se možná trochu překvapivě dařilo skvěle i Havlíčkovu Brodu...
Souhlasím, v Brodě to taky dělají dobře. Byli provázaní se Slavií, pár hráčů za ní hrálo i letošní play-off. Takže si myslím, že úroveň hokeje na Vysočině je kvalitní. Ani Třebíč nehraje nejhůř. Je dobře, že je to tak vyrovnané. Hlavně si jednotlivé kluby nesmí dělat naschvály.
Přesto je "hokejová Vysočina" bez nejvyšší soutěže. Není škoda, že v kraji nefunguje jeden silný tým, který by ho reprezentoval? Tak jako ve fotbale Jihlava?
To si nedovedu představit. Protože v každém městě převažoval hokej. Co by pak v Havlíčkově Brodě a Třebíči měli? To je těžké. Ale když budou hrát takhle, alespoň bude větší rivalita.
"Nagano? To bylo jeden za všechny, všichni za jednoho"
Největším týmovým úspěchem, u kterého jste byl, je zlatá medaile z olympijských her v Naganu. Vzpomenete si na tu dobu občas?
Určitě. Abych pravdu řekl, když jsme se o tom bavili s Vencou Šašků (Václav Šašek byl dalším masérem české reprezentace – pozn. red.), tak nám to po Naganu vůbec nedošlo. Další dva tři roky se vůbec nemluvilo o nějakém velikánském úspěchu. Až teprve teď, po tolika letech.
Že by až později českým fanouškům, zvyklým na přelomu tisíciletí na pravidelný přísun medailí, došlo, co se tehdy povedlo?
Já myslím, že to tím bude. Až teď zpětně nám dochází, že už žádné podobné Nagano ani nemusí být. Shodli jsme se, že když nyní jdeme na nějakou besedu, vytahujeme i fotky, které jsme bezprostředně poté nikam nebrali. Takže si to sami občas připomínáme.
Tehdy se v národním týmu sešla řada hvězd v nejlepší formě včetně Dominika Haška a Jaromíra Jágra. Jak to vypadalo v kabině?
Tam se někdy mluvilo i anglicky a francouzsky. Hlavně s Petrem Svobodou byla sranda (směje se). Já už si někdy nevzpomínám na ta česká slova (imituje Svobodův silný anglický přízvuk). Ale byla to skutečně parta. Ani s Jardou Jágrem se nikdo nemazlil. Řekli si prostě všichni to své. Fakt jeden za všechny, všichni za jednoho.
Kdo si tam brával hlavní slovo? Tehdejší kapitán Růžička?
Jasně, Růža. A hned po něm Svoboda. To byli takoví strůjci. Ale co se mi líbilo, i když tam byly takové osobnosti jako Ručinský, Lang a další, všichni poslouchali.
Co vlastně dělají maséři během přestávky, kdy v kabině občas řádí "trenérský tajfun"?
Když se začne hodně nadávat, tak se stáhneme. Ale jinak máme práci. Podáváme pití a děláme drobné masáže. Třeba v Naganu jsem Haškovi tejpoval palec, který si hned na začátku zhmoždil. Takže měl takový rituál: svlékl se do půl těla, bral si suché věci. A já ho v té době ještě musel zatejpovat. To bylo na minuty.
Takže pro diváky často nudná a zdlouhavá přestávka se u vás mění v tvrdý boj s časem?
Je to tak. A u fotbalu je to to samé. Obcházíte hráče. A i když třeba dostávají vynadáno, vy jim u toho masírujete nohy a snažíte se je uvolnit. Takže samý fofr, namasírovat, doplnit pití a zase honem na střídačku.
Český průkopník tejpování se vyučil na univerzitě v Calgary
Zpevňování kloubů pomocí lepicích obvazů, takzvané tejpování, je dnes nedílnou součástí přípravy sportovců na utkání. Málokdo ovšem ví, že za jeho rozšířením do Československa stojí právě jihlavský masér Pavel Křížek.
Ten společně s masérem hokejových mistrů světa z Prahy 1972 Harrym Martínkem patří k prvním českým průkopníkům této fyzioterapeutické techniky.
"Společně jsme sestavili metodický dopis. A poté jsem vedl několik kurzů, které navštěvovali i doktoři. Ti tejpování využívali u novorozeňat, když měli po narození špatné nohy," vysvětluje Křížek.
Ten se v roce 1984 vyučil tehdy progresivní metody v Kanadě na univerzitě v Calgary. "Stáž na tejpování mi zařídil tehdejší trenér národního týmu, doktor Bukač," upřesňuje Křížek. "Po Kanadském poháru, který se hrál ve Vancouveru, mě poslali do Calgary. Tam jsem docházel na univerzitu a teoreticky i prakticky jsem se vyučil."
Nešlo však o jednoduchou záležitost. Křížka, který tehdy působil v jihlavské Dukle, musela uvolnit armáda. "V té době odcestovat na stáž a ještě k tomu na Západ, to nepřicházelo v úvahu," vzpomíná. "Nakonec vše zařídil tehdejší kouč Dukly, Standa Neveselý. S tím, že šlo o zlepšování úrovně hokeje v Československu. Takže tam byl asi tlak i od svazu."
Trenér Bukač v Calgary domluvil ubytování u profesora Georga Kingstona, jenž později působil coby kouč norské reprezentace. "Asi po čtrnácti dnech výuky jsem se dostal k fyzioterapeutovi místních hráčů amerického fotbalu. Na jeho klinice jsem masíroval."
Ocitl se tak v jiném světě. "Přesto, že šlo o rok 1984, měli už skvělé vybavení včetně počítačů. K nám to přišlo až tak o pět let později," usmívá se Křížek, jenž poznal také prostředí klubu NHL Calgary Flames. "Byl jsem tam skoro měsíc. Pomáhal jsem kustodovi starat se o kabinu a zároveň jsem byl k ruce jejich fyzioterapeutovi," popsal.
Poznal tak hokejové prostředí na nejvyšší úrovni. "Od tehdejšího zázemí Dukly to bylo diametrálně odlišné. Měli ohromnou šatnu, zvláštní místnost pro kustoda i doktora. Jeho ordinace, ve které se hned šilo, měla mimo jiné vlastní rentgen," popisuje.
Během přípravného období na další ročník NHL se setkal s několika krajany. "Byl jsem tam asi na tři zápasy a vždy k nám přišli nějací Češi. Ať to byl Jarda Pouzar nebo Jirka Hrdina. Všichni se ke mně hlásili, ptali se, co tam dělám, a třeba jsme zašli na večeři," vzpomíná.
"Bylo dobře, že jsem zase slyšel češtinu, protože moje začátky s angličtinou byly hrozné. Ale domluvil jsem se vždycky, byť jsem všude musel nosit velký slovník," směje se. "Člověk se do toho musí pustit. Když se něčeho bojí, tak to stojí za prd," vzpomíná Křížek na své netradiční angažmá v Kanadě.
