Ozve se výkřik. Hráč se skácí na zem a od týmové lavičky vybíhají chlapíci s pitím a lékarničkou. Tohle je situace, která je k vidění na mnoha fotbalových stadionech. Vlastně na většině v první i druhé lize v Česku.
Na Soukeníku v Sezimově Ústí si však diváci letos zvykli na jiný pohled. S lahvemi a ošetřením tam od léta běhá 37letá Petra Kupsová. Ve fotbalovém prostředí je jednou z mála žen přímo v realizačním týmu fotbalistů. Ve druhé lize se potkává maximálně s kolegyněmi ze Žižkova nebo z Varnsdorfa.
Jako masérka pracuje už dlouho a kolem sportu se v Táboře a jeho okolí pohybuje zrovna tak. „Dřív jsem měla svoje provozy třeba ve fitku nebo jsem pracovala jako masérka v hotelech,“ popisuje Petra Kupsová. A když se v zimě bavila o možné spolupráci s výkonným ředitelem klubu Petrem Samcem, místo zrovna nebylo.
„V létě tady pak končil tehdejší dlouholetý masér pan Matyš, tak se mi pan Samec ozval a dohodli jsme se,“ vypráví sympatická blondýnka. K fotbalu má blízko i z toho důvodu, že ho v Táborsku hraje její devítiletý syn a někteří z fotbalistů k ní chodili na masáže už v minulosti.
Musela si zvyknout na zimu V létě naskočila do profesionálního fotbalu. A musela si zvyknout na spoustu nového. Jednou z věcí jsou třeba výjezdy k zápasům. „S tím jsem do toho šla. Už dopředu jsem věděla, že se trénuje každý den, když je příprava, tak i dvakrát denně a o víkendech se hraje. Když navíc jedeme někam daleko, jako třeba do Karviné nebo Frýdku Místku, tak je to i s přespáním,“ přibližuje.
Ale i další věci pro ni byly nové. Třeba rychlost, s jakou pracovat, když se jí na stole střídá jeden hráč za druhým, a na zimu, kterou musí překousnout. „To bylo nejtěžší. Mně je zima pořád. Na trénincích i na zápasech pak musíte sedět hodinu za deště i větru. Ale zvykla jsem si. Nic jiného mi nezbývalo,“ směje se.
Fotbalové Táborsko nemá ve svém realizačním týmu speciálního kustoda, který by se staral hráčům o dresy, kopačky a míče a další záležitosti. O tyhle věci se dělí se svým kolegou masérem Rostislavem Mrzenou nebo vedoucím mužstva Petrem Kotalíkem.
„Fungujeme tak, jak má zrovna kdo čas a kdo má ruce a nohy. Děláme pití hráčům, vydáváme dresy a podobně,“ přidává Kupsová.
Problémy nakonec neměla ani s tím, aby zapadla do ryze mužského kolektivu. Hráči ji přijali dobře. „U těch mladších jsem cítila trochu ostych, ale teď už mě všichni berou tak, jako bych byla chlap,“ ujišťuje. Nechybí tak vtípky na její osobu i legrácky, které všeobecně fotbalisté v kolektivu vymýšlejí. „Takový největší vtipálek je u nás v Táborsku Aleš Kočí. Nikdy jsem ale nezažila situaci, kdy bych musela z kabiny odejít,“ ujišťuje.
Zimní příprava je pro fotbalisty všeobecně nejtěžším obdobím. A i na masérském stole je to znát. Ačkoliv měli hráči měsíc volna, už od začátku přípravy jim maséři tejpují svaly a řeší problémy s achillovkami. „Co mě třeba překvapilo, to byl fakt, že mají problémy se zády,“ dodává Kupsová, pro kterou bylo zatím největším zážitkem, když na Soukeníku hrála v poháru Plzeň. „Šla jsem klukům dávat něco do kabiny a na chodbě našeho stadionu člověk potká hráče jako Horváth nebo Limberský,“ vypráví s tím, že do téhle doby negativní zkušenosti z žádného ze stadionů, kde s týmem byla, nemá.
