„O takové kariéře se mi ani nesnilo,“ libuje si 45letý forvard. Ta definitivně skončí příští sobotu, kdy se Pecka doma v Lažištích rozloučí v hvězdné společnosti. „Těším se, ale mám trošku i strach. Rád se potkám s klukama, se kterými jsem se dlouho neviděl. Jsem rád, že pozvánka všechny potěšila a rádi přijedou. Bude pro mě ctí se rozloučit doma v takovém složení,“ tvrdí.
V exhibičním souboji budou proti sobě stát tým z bývalých spoluhráčů z Mladé Boleslavi, jako jsou Markové Matějovský a Kulič, Radim Holub, brankář Miroslav Miller, útočník Tomáš Sedláček a další. V týmu bývalých parťáků z Budějovic nastoupí třeba Petr Benát, Václav Mrkvička, Zdeněk Křížek, Petr Bouchal či Martinové Leština a Jasanský.
Právě v malé obci na Prachaticku začal Pecka před čtyřiceti lety svoji úspěšnou kariéru. Dodnes zřejmě neslavnější rodák z Lažišť se k úspěchům musel propracovat. „Měl jsem sen, že si v Prachaticích zahraju divizi. O první lize jsem vůbec nepřemýšlel. Když už jsem pak hrál divizi, tak jsem pošilhával po třetí lize. Byl jsem i na týdenním kempu s béčkem pražské Sparty. Tam to sice nedopadlo, ale v Prachaticích jsme zvládli postoupit do třetí ligy,“ vzpomíná.
Přirozený posun do budějovického Dynama se úplně nepovedl ani v jednom ze dvou pokusů. Tehdy se však bojovný útočník dočkal osudové nabídky. „Za trenéra Milana Bokši jsem pravidelně hrál ve druhé lize. Jeho si pak vzali do Boleslavi a on mě oslovil, jestli bych to tam taky nechtěl zkusit. Já se ho ptal, jestli na to mám, čímž jsem ho docela překvapil. Vzal jsem si den na rozmyšlenou a po poradě s taťkou jsem do toho šel. A dopadlo to parádně,“ uvádí.
O Spartě a spoluhráčích
Ve středočeském klubu zažil s přestávkou pět let a bylo to nejúspěšnější období jeho kariéry. O to paradoxnější to bylo, když v Budějovicích se nemohl pořádně prosadit ani ve druhé lize. „Někdy je možná lepší odjet dál od domova, kde mu dají novou šanci. Doma už jsem byl zaškatulkovaný, bylo těžší se dostat přes starší hráče. Do klubu chodili i lepší hráči než já, ale nedotáhli to tak daleko,“ srovnává.
Ve městě se mu líbilo a označuje ho za druhý domov. „I s rodinou jsme tam byli spokojení. Boleslav fotbalem žila. Když jsem šel nakoupit a měli jsme pak hrát se Spartou, tak mě lidé zastavovali, že je určitě porazíme. Většinou se to povedlo, já jsem se Spartou prohrál jen jednou. Také se mi povedlo dát vítězný gól proti ní,“ pochvaluje si.
Luboš Pecka (45 let)Narodil se 19. února 1978 v Prachaticích, ale vyrůstal v nedaleké obci Lažiště. Tam začal chodit do školy. Základní školu zvládl postupně ještě v Záblatí a Šumavských Hošticích. V Budějovicích se pak učil na truhláře, dvouletou nástavbu dokončil v Prachaticích. Záhy po vojně začal hrát profesionálně fotbal. Přes Prachatice se napodruhé dostal do Budějovic, odkud zamířil za životním angažmá do Mladé Boleslavi. Stal se i králem střelců první ligy, ve které za devět sezon nastřílel 34 branek ve 152 zápasech. Jednou se jako náhradník podíval i do reprezentace. Zkusil si zahraniční angažmá v německých Cáchách a později i v Rakousku. S manželkou Alenou pojmenovali děti stejnými jmény – dceři Aleně je 18 let, synovi Lubošovi je 16. Oba potomci hrají také fotbal. |
Pecka těžil i ze skvělých spoluhráčů. „Marek Matějovský se neustále nabízel a jeho přihrávky byly dokonalé. Marek Kulič zase uměl sám otočit zápas, připravil mi tolik gólů, kličkoval. Byla radost s nimi hrát,“ má jasno.
Při životní sezoně 2006/07 nastřílel jihočeský rodák šestnáct branek, jeho tým skončil třetí v lize a Pecka o jedinou branku porazil pozdější hvězdu Edina Džeka v tabulce střelců. „Všechno si sedlo. V klubu to klapalo a věřili jsme si na každého. Dal bych gól, snad i kdybych stál za brankovou čárou. I sám jsem se divil, co jsem na tréninku trefil. Šlo to všechno samo. A když už jsem měl možnost vyhrát krále střelců, tak jsem si přál, aby se to povedlo. Nakonec to vyšlo, porazil jsem Džeka, i když on to dotáhl výrazně dál než já. Ale trofej mám doma dodnes schovanou,“ přikyvuje.
Pak mu přišla i jediná pozvánka do reprezentace, což tehdy už samo o sobě bylo cenné. „Bylo těžké se tam už jenom dostat. Tehdy Marek Jankulovski vyhrál Champions League, tak byly na tréninku samé legrácky. Ať mu vůbec nedávají spoluhráči míče, že on přece vyhrál Ligu mistrů,“ směje se.
Při zápasu s Walesem však zůstal jen mezi náhradníky. „Na srazu jsme se zrovna fotili i na plakát, tak ten mám doma schovaný. Tehdy se mi narodil syn, tak jsem se na něj o to víc těšil. Škoda, že jsem si nezahrál, ale bylo to krásné. Kluk z vesnice mezi takovými hvězdami,“ zasní se.
Kromě reprezentace jako král ligových střelců vyrazil i do ciziny. Vyhlédly si ho německé Cáchy, kde ale zůstal jen jeden rok. „Bylo mi devětadvacet let, tak proč to nezkusit. Chyběla mi tam sportovní forma, byli tam lepší fotbalisté. Tehdy jsem vůbec neuměl německy, to mě také limitovalo. Ale zkušenost to byla skvělá,“ zdůrazňuje.
Budějovický Pecka (vlevo) v souboji se sparťanem Adiabou.
Následně ho na půl roku vyřadila operace vyhřezlé ploténky. „Bolela mě záda, nemohl jsem ani sedět v autě, brněla mě noha. Už to nešlo vydržet. Po magnetické rezonanci doktoři viděli, že mám ploténku už dost vyhřezlou. Tvrdili, že už asi nebudu hrát fotbal, to jsem se lekl. Půl roku jsem byl ležák, manželka se o mě starala. Za to jsem jí moc vděčný. Ale dokázal jsem se vrátit, i když mě to možná o pár let fotbalu připravilo,“ tuší.
Vrcholovou kariéru uzavřel přes štace v Boleslavi, Budějovicích a Táborsku. V Dynamu si za trenéra Jindřicha Dejmala kanonýr zahrál i levého beka. „Odehrál jsem to, ale nebylo to úplně pro mě. Žádný šlágr,“ myslí si.
Fotbal pak jezdil hrát ještě deset let do nižších soutěží do Rakouska, kde nyní pracuje – podílí se na výrobě montovaných domků. Oblíbil si i futsal, za Dynamo si zahrál dvě nejvyšší soutěže. „Z palubovky mě bolela záda. Hrál jsem extraligu s bederním pásem, ostatní se mi smáli. Sálovka mě vždy bavila, ale tohle už bylo těžké. Dal jsem si ale i extraligový gól Brnu,“ pamatuje si.
Útočník se skvělým výběrem místa si oblíbil dres s číslem 16, odkazující na počet jeho tref v životní sezoně. Stejné numero nosí i jeho děti, které také hrají fotbal. Dcera nedávno oslavila s týmem budějovických žen postup do třetí ligy, syn nastupuje v Roudném u Budějovic.
