A právě o Přádovi (4. 4. 1932 - 10. 12. 1995), který měl podle pamětníků dáno od pánaboha, pojednává pozoruhodná kniha sportovního novináře a publicisty Jiřího Macků pod názvem Nešťastná fotbalová legenda.
"Chtěl jsem připomenout osud hráče, jehož vzestup byl opravdu bleskový. Do ligy v Liberci a hned poté v ÚDA Praha, předchůdci Dukly, naskočil rovnou z krajského přeboru. Byla to však jepičí kariéra. I když s Duklou získal v roce 1956 titul, musel kvůli svojí povaze odejít do Brna a poté už hrál jen v nižších a nižších soutěžích. Velká škoda, protože jinak by Přádův osud vydal na román. Takhle jde jen o útlou knihu," přiblížil autor dílko, které v Praze pokřtili Josef Masopust a někdejší hvězda českého bigbítu Pavel Sedláček.
Bývalý československý fotbalový reprezentant Ladislav Přáda (1932 - 1995)
V době, která výjimečným individualitám nepřála, přečníval a překážel jako každý frajer v tom dobrém i horším smyslu slova. Nezvladatelný, nevyzpytatelný, nepředvídatelný a nespolehlivý na hřišti stejně jako v životě. Stejně geniální jako nedisciplinovaný. Naivní slaboch bez pocitu zodpovědnosti. To, co druzí pracně natrénovali a potom usilovně rozvíjeli, on lehkomyslně promarnil. Tak Macků charakterizoval Přádu v úvodu knihy.
Josef Masopust znal Přádu už od roku 1950, kdy sám hrál ligu ze Teplice a Přáda krajský přebor v sousedních Trnovanech.
"Byl to fantastický kluk a kamarád, který nikomu nic neodmítl, krásně zpíval a hrál na harmoniku. A byl jsem rád, když jsem ho v roce 1954 mohl přivítal v Praze. Jenže armáda a alkohol, to nešlo dohromady. Láďa bohužel neměl vůli, aby pokračoval ve slibně rozjeté kariéře," vzpomínal 83letý Masopust na spoluhráče, který v letech 1953 až 1956 nasbíral deset reprezentačních startů, v nichž zaznamenal pět gólů.
V Moskvě provokativně zaklepal na tyč
Zpěvák a hudebník Pavel Sedláček přiblížil polovinu padesátých let, kdy Přáda zářil nejvíc. "Bylo mi patnáct, fandil jsem Slavii, ale chodil jsem na zápasy Dukly. V Praze se totiž chodilo na Přádu. Byl to opravdový kouzelník s míčem, pokaždé jsme byli zvědavi, co zase předvede. Úžasně dribloval, vymýšlel, dirigoval ostatní, a k tomu dělal různé legrácky a opičky. Vždycky bylo na co se dívat, třeba prokličkoval vápnem a namísto střely kličkoval znovu, aby teď dal gól z druhé strany," vyprávěl nadšeně.
Přádův o šestnáct let mladší bratr Josef se nebál pojmenovat věci pravým jménem. "Láďa byl geniální fotbalista, ale nedokázal odmítnout, když ho nadšení fanoušci po zápase zvali na skleničku. Z jeho vyprávění vím, že to začalo už v Trnovanech, kde žil u babičky. To mu bylo sedmnáct, osmnáct, tedy v letech, kdy se formují charaktery. Jiní rozvíjeli svůj talent a vážili si ho, ale Láďa ne. Jeho talent byl totiž úžasný a vrozený, ale on to chápal jako normální. A pití bohužel taky," zalitoval.
Potom se ale jeho tvář rozzářila. "Když dal v lize proti Tankistovi šest gólů, sedmou ránou po sólu trefil tyč a pan Masopust dorážel na 7:1, tak lidi šíleli. A historka, jak v roce 1953 při utkání v Moskvě proti Dynamu prošel celou obranou, položil si na zem slavného brankáře Jašina a potom provokativně zaklepal na tyč, jestli může dál, byla velmi slavná. Nesmělo se o ní sice psát, ale mezi fotbalisty kolovala ještě desítky let."
