"Samozřejmě mi polichotilo, že o mě stojí i v šestatřiceti. Ale já už v tomhle věku začínám mít jiné priority, na první místo se dostává rodina," říká gólman.
V roce 2002 získal titul s Libercem a od ledna 2004 byl dlouhých sedm let jedničkou v ruském Saturnu Ramenskoje. Loni v prosinci mu skončila smlouva a on se rozhodl už ji neprodloužit.
A tak před zápasem posledního kola doma s Vladikavkazem 28. listopadu dostal na rozloučenou mimo jiné dres s číslem 201, čímž jeho ruská éra skončila.
"To číslo mělo znamenat počet startů v ruské lize. Počítalo se s tím, že v tom posledním zápase nastoupím, ale měl jsem problémy se zády a nebyl jsem ani na lavičce. Takže správně bych na tom dresu měl mít dvoustovku," upřesňuje bývalý reprezentant.
Z 210 možných zápasů jste chyběl jen desetkrát. S takovou bilancí musíte být jistě spokojen.
No, snažil jsem se. Nejvíc těch absencí bylo v samém začátku mého angažmá. Tehdy zkraje sezony 2004 chytal za Saturn gólman, který byl za rok 2003 vyhlášen nejlepším brankářem ligy. Ale bylo mu už šestatřicet, tak jsem si říkal, že je to jen otázka času, a dřel jsem na trénincích. A pokud si dobře vzpomínám, od šestého kola byla branka moje.
Proč jste se rozhodl ruské angažmá ukončit?
Sedm let v jednom mužstvu je až až. Končila mi smlouva a bylo mi pětatřicet. Tak jsem chtěl kariéru zakončit nějak příjemněji.
Co znamená příjemněji?
Už loni na podzim jsem byl domluvený s trenérem Frantou Strakou, který byl v té době v australském týmu North Queensland. Měl jsem jít k němu a tohle angažmá mě opravdu moc lákalo. Říkal jsem si, že na závěr kariéry by to bylo fakt parádní.
Jenže místo v Austrálii jste už přes půl roku doma na odpočinku.
Bohužel, stalo se. Queensland kvůli ekonomickým potížím nedostal prvoligovou licenci, takže začátkem března to všechno padlo. Myslím, že ten klub dokonce zanikl.
ANTONÍN KINSKÝNarozen: 31. května 1975 |
Ruský Saturn postihlo něco podobného. Z prvoligové mapy zmizel, přestože loni skončil desátý. Takže jste odešel v pravý čas.
To je pravda, taky tam byly velké finanční problémy a Saturn skončil ve třetí lize.
Jak to tedy vlastně bude s vaším návratem do branky?
Jak už jsem říkal, špičkový fotbal u mě už není hlavním tématem. Proto jsem odmítl nejen Rostov, ale i Krasnodar, druholigové Soči a nabídky z Kypru.
A co české nabídky?
Žádnou jsem neměl, ale do české ligy bych se už stejně nevrátil. S Libercem jsem před devíti lety vyhrál titul, hrál jsem Pohár UEFA, doma mám zkrátka vrchol za sebou. Mě by třeba bavila druhá rakouská liga, abych už neměl ten velký zápřah, aby se děti Andrea a Tonda naučily německy, abych se mohl víc věnovat manželce Martině a abych si fotbal mohl užívat bez těch obvyklých stresů.
O nějaké velké angažmá už tedy nestojíte?
Tohle už opravdu nehoním, protože sedm let v Saturnu mi dalo naprostou finanční nezávislost. Počkám do léta a pak se uvidí. Já si klidně dokážu představit i to, že bych se věnoval malým brankářům v pražském Tempu, kde mám osmiletého Tondu. Rád bych si časem udělal i trenérskou licenci a jednou se věnoval výchově brankářů na nejvyšší úrovni.
Mimochodem, který trenér vám dal ve vaší kariéře nejvíc?
Jednoznačně Milan Veselý, trenér brankářů v Liberci. Právě on ze mě v Liberci udělal jedničku, i díky němu jsem se dostal do reprezentace. V nároďáku jsem se zase hodně naučil od Honzy Stejskala a jako třetího musím vzpomenout Míru Mentela, slovenského specialistu na brankáře, pod nímž jsem pár let trénoval v Saturnu. Teď dělá trenéra gólmanů u slovenské reprezentace. Prostě tyhle tři uznávám jako opravdové mistry svého oboru.
Jak jste se vůbec před těmi více než sedmi lety do Saturnu dostal?
Koncem roku 2003 jsem byl dohodnutý se Spartou, ale měl jsem tam jít až od července 2004. Smlouvu v Liberci jsem měl do června 2004 a prodloužit jsem ji pochopitelně nechtěl. Načež mi liberecký šéf pan Karl řekl, že když ji neprodloužím, nebudu na jaře chytat. Tenkrát mě to štvalo, ale dnes už Karla chápu. Tak jsem si říkal, že musím přestoupit hned, abych na jaře chytal a neuteklo mi mistrovství Evropy v Portugalsku.
Ale co tedy ten Saturn?
Tenkrát koncem podzimu 2003 byl v Česku vyhlášený ruský trenér Romancev, který pro svůj Saturn sháněl posily. Byl tehdy i v Liberci, když jsem hráli se Slavií. A nejspíš jsem ho zaujal, protože tři dny před Štědrým dnem jsem do Saturnu odletěl na zdravotní testy a druhý den jsem podepsal tříletou smlouvu. Finanční podmínky byly super, ale já si tenkrát říkal, že jestli tam ty tři roky vydržím, zasloužím si metál. A vidíte, bylo to sedm nádherných let.
Opravdu nádherných?
My se na Rusko ze známých důvodů pořád díváme skrz prsty a s ruskou ligou je to to samé. Ale já fakt udělal hodně dobrou zkušenost. Jak s fotbalem, tak i mimo něj. Setkal jsem se s lidmi, kteří by se rozdali, s lidmi, kteří opravdu měli otevřené duše. A našli jsme si tam spoustu přátel. Jiné je to jen v Moskvě, kde je život strašně rychlý a přátelství se tam moc nenosí.
Co vám v ruském angažmá naopak nejvíc vadilo?
Že by mi něco vadilo, to se říct nedá. Ale určitě nebyly ničím příjemným dálkové lety. Devět hodin do Vladivostoku a čtyři a půl hodiny na Sibiř do Tomsku. To jsem fakt nemusel. Vlastně musel.
A co cesty do Grozného v Čečensku nebo do Machačkaly v Dagestánu? Tedy do značně neklidných oblastí.
Při takových vzpomínkách mi jde mráz po zádech ještě dneska. Třeba cestou z letiště v Grozném jsme z autobusu viděli školu, co v ní postříleli ty děti, dalším smutným obrazem byl pohled na vedlejší hřbitov. V Machačkale jsme zase jeli kolem po zuby ozbrojených hlídkujících policistů, kterým ani nebylo vidět do tváří, protože měli kukly jako lidi z naší URNY. My sami jsme v ohrožení nebyli, ale tyhle zážitky stačily.
A jaké zážitky si představujete v blízké budoucnosti?
Jak už jsem říkal. Po špičkovém fotbale už neprahnu, takže když zavřu oči, spíš si představuju mou spokojenou rodinu. Sportujeme všichni, jak manželka Martina, tak děti Tonda s Andreou. A kdyby třeba vyšlo to Rakousko, byl bych spokojený. Ale stejně tak bych byl spokojený i někde u těch malých brankářů. Zkrátka, mám už opravdu jiné priority, než jsem měl jako fotbalový profesionál.
