„Tihle dva hráči byli nadstandardní, převyšovali všechny,“ má před očima trenér Tomáš Kolouch, který Šurala s Marečkem v mládeži Zbrojovky vedl.
„Už v žácích byl Pepa Pan fotbalista. Navíc skromný. Na to, co uměl, byl úplně někde jinde než řada ostatních kluků. Skromný, pracovitý... Člověku to všechno proběhne před očima, když na něho vzpomíná,“ vyprávěl Kolouch v pondělí s bolestí v hlase.
Právě vzpomínky jsou to, co po sobě Josef Šural na fotbalových trávnících zanechal. V Brně, v Liberci, ve Spartě...
Zpráva z Turecka o jeho smrti zdrtila v pondělí ráno i spoustu lidí na jižní Moravě, kde nedávný reprezentační útočník vyrostl a začal kopat do míče.
Narodil se v Hustopečích, jeho prvním klubem byly nedaleké Šakvice na Břeclavsku. Odtud už zamířil do Brna. „Bylo na něm vidět, jak si váží, že se ve fotbale dostal takhle daleko, že tu šanci má. Kariéru si vybojoval svými dobrými výkony. Skončilo to strašně brzo, fotbal i jeho život. Je to hrozné,“ řekl bývalý brněnský záložník Tomáš Polách.
Bývali čtyři, a čas od času si ze sourozenců Šuralových dělali legraci, že kdyby se ještě trochu rozrostli, vystačili by si na hřišti sami jako Klapzubova jedenáctka. Nejstarší Marek se neprosadil, David hraje nižší soutěž v Rakousku za Wildendürnbach a nejmladší Jakub nastupuje ve druhé lize za Zbrojovku.
„Pepíno je můj vzor. Když to jen trochu půjde, zkusím se mu přiblížit,“ netajil se Jakub Šural.
Nebyl sám, kdo k „Pepínovi“ vzhlížel.
„Pepa byl kamarádský, obětavý. V Liberci, když přišel někdo nový, hned mu pomáhal. I cizincům, protože uměl perfektně anglicky. V Liberci patřil k nejmladším, ale už bylo znát, že je vůdčí typ. To, že z něj pak udělali kapitána ve Spartě, určitě nebyla náhoda,“ vzpomíná na Šurala útočník Michael Rabušic.
V roce 2011 společně se Šuralem přestoupili z Brna do Liberce, bydleli v jednom bytě. Odehráli spolu víc než sto zápasů. V první sezoně slavili titul a pak i postup do Evropské ligy.
„A já si i teď vybavím, jak tehdy Pepova maminka, taková menší paní, běhá v Liberci po hřišti a slaví s fanoušky,“ povídal trenér Kolouch.
„Po našich zápasech ji Pepa vždycky vzal kolem ramen a říká, mamko, jdeme, a šli domů. Byl to zlatý kluk. Pamatuju si, jak jednou čekal na bráchu Kubu, když jsme se autobusem vrátili ze zápasu z Baníku Ostrava. Měli jsme tam chvilku na kus řeči, tak jsem Pepovi nadhodil, ať si Kubu vezme pod křídla, ať se o něho fotbalově stará. Pepa byl zodpovědný, pracovitý, měl to v sobě,“ přidal jeho někdejší mládežnický trenér.
Nikdo se nedivil tomu, že Šuralovi byl brněnský dres už jako dvacetiletému malý. Coby teenagera ho do „áčka“ vytáhl trenér Petr Uličný, debut talentovanému hráči zařídil v utkání na Spartě. Hosté na Letné prohráli 0:4, Šural v poločase střídal Marka Střeštíka.
Příprava Nivnice - Brno, vlevo Josef Šural
Dva týdny po tomto debaklu byli oba za hvězdy. V zápase proti Kladnu nahrál Střeštík z rohu Šuralovi na jeho první ligový gól. Kamarád mu „na oplátku“ vybojoval penaltu a Střeštík z ní upravil na 2:0.
„Před časem jsme se potkali v televizním studiu, kde nám ten gól pustili. Pepu mám zařazeného jako pozitivně naladěného kluka, který měl radost ze života, z maličkostí,“ řekl Polách. „Dokázal se prosadit v české lize, v zahraničí, v reprezentaci. O jeho fotbalových kvalitách všichni vědí. Měl výborné krytí míče, kreativitu ve hře jeden na jednoho, zakončení. I když byl tehdy věkový rozdíl mezi námi velký, chodil s námi po zápasech na pivo, rád se bavil o spoustě věcí. Je ho strašná škoda,“ dodal Šuralův bývalý spoluhráč.
