„Hodně mě lákalo vidět jeho práci zblízka,“ sděluje čtyřiapadesátiletý Lerch, který skoro dvě dekády strávil v různých trenérských rolích v rodných Českých Budějovicích.
Jako hráč se nejvíc proslavil ve Slavii, s níž zažil i památnou jízdu Pohárem UEFA.
Co vás přilákalo do Artisu?
V první řadě je to ambiciózní klub, který chce postoupit, a já věřím, že se nám to může povést. Nabídky jsem si strašně vážil, takže jsem na ni v podstatě hned kývl, dlouho jsem se nerozmýšlel. Neříkám, že to nemám z ruky, ale s manželkou jsme si sedli, probrali to a shodli se, že to nějak zvládneme. Navíc se mi tady líbí a jsem maximálně překvapený z toho, jaké jsou tu podmínky. Ve druhé lize něco takového jinde moc není.
V Jihlavě jste byl hlavním trenérem, v Brně jste jen asistent. Neberete to jako krok dolů?
Ne, takhle to vůbec neberu. Jako asistent jsem v Českých Budějovicích prošel spoustu trenérů. Když to zjednoduším, hodně mě lákalo vidět práci Romana Nádvorníka zblízka a musím říct, že jsem až překvapený, jak skvěle tým zatím šlape (rozhovor vznikal před sobotní prohrou s Vlašimí). I proto jsem se rozhodl nabídku přijmout.
Domácí premiéra nevyšla, Artisu baráž utíká. Na krásu se nehraje, řekl Nádvorník |
V jihlavské Vysočině jste rezignoval pár hodin předtím, než se ozval Artis. Co vás k tomu vedlo?
Po zimě byla dlouhá pauza a já měl pocit, že jsme byli trochu psychicky labilní. Když se uhrál dobrý výsledek a hrálo se dobře, výkon najednou vystřelil strašně nahoru. Ale pak přišly zápasy, kdy se to zlomilo, a mně postupně přestalo připadat, že těm hráčům ještě dokážeme něco dát. Všichni tam pracují naplno, obětují se, ale někdy prostě narazíte na strop, který je spíš v hlavách.
Během vašeho angažmá v Českých Budějovicích jste s Jiřím Kladrubským fungovali skoro jako rovnocenný tandem. Jak jsou nastavené pravomoci v Brně?
S Kládou to bylo specifické – byli jsme do toho hození a jeli jsme to napůl. Oficiálně jsme to měli nastavené padesát na padesát, ale to rozhodující slovo a zodpovědnost jsem měl tehdy já. Nechci tím Kládu vůbec shazovat, naopak, skvěle se mi s ním dělalo. Tady v Artisu je to ale nastavené jinak a jasně: Roman Nádvorník si rozhoduje všechno zásadní a řídí tým, já se mu snažím pomáhat a doplňovat ho.
Co přesně tedy máte v popisu práce?
S Romanem společně připravujeme tréninky tak, aby směřovaly ke konkrétnímu utkání a k danému soupeři. Standardní situace řešíme společně, ale během zápasu mám jejich provedení víc pod dohledem já. Věnujeme se ofenzivním i defenzivním věcem, v defenzivě mi pomáhá ještě Petr Maléř. Jsme tu v dostatečném počtu na to, aby hráči měli kompletní servis ohledně soupeře i vlastní hry. Včetně toho, kdo je nebezpečný při standardkách a kde hrozí největší rizika.
Artis se netají tím, že chce postoupit. Cítíte tlak?
Tlak vnímám, ale nejsem ten, kdo je mu vystavený v první linii, zodpovědnost nese Roman. Samozřejmě i já, ale jestli je na něj vyvíjený nějaký zvláštní tlak, tak mi to neříká – a dělá dobře. On si to musí zpracovat v sobě. Je natolik zkušený trenér, že si to dokáže vyhodnotit. Není to jeho první štace, kde pracuje pod tlakem. Věřím, že si s tím poradíme a zvládneme to.
V kádru máte útočníka Quadriho Adedirana, kterého jste společně s obráncem Ondřejem Čoudkem trénoval v Budějovicích. Je pro trenéra velká výhoda, že má pod sebou hráče, kteří už ho znají?
Pro mě určitě ano a pro Romana taky. Snažím se přinést jejich charakteristiku, co mají v sobě. Quadri je pro druhou ligu nadstandardní hráč. V první lize je konkurence větší, jsou tam kvalitnější stopeři, tam je pro něj těžší se prosadit. Ale ve druhé lize ukazuje svou kvalitu, je silný v osobních soubojích, má výbornou levačku, umí si odskočit, převzít míč a zakončit. Viděli jsme to i proti Kroměříži, když to napálil pod břevno. Ondrovi Čoudkovi hodně pomohl mládežnický nároďák – atmosféra kolem něj, tlak, zápasová zátěž. V Artisu už odehrál spoustu zápasů a narostlo mu sebevědomí. Má výbornou postavu, silnou hlavu ve vzduchu, umí konstruktivně rozehrát.
Hlavní trenér SK Artis Brno Roman Nádvorník
Artis má na soupisce několik prvoligových matadorů, namátkou jsou to Radim Breite, Dominik Plechatý nebo Jakub Fulnek. Věříte, že právě zkušenost pomůže týmu k vytouženému postupu?
Může, ale hlavně si to musí ti kluci správně nastavit v hlavě. Nechci, aby to vyznělo špatně, ale když jdete z první ligy do druhé, je hrozně nebezpečné si myslet, že to „odcvrnkáte“ jen zkušeností. V té soutěži proti vám běhají mladí, hladoví kluci, a když nepoběžíte, máte problém. Fotbal je pořád o běhání. Dnešní fotbal se hraje ve vysoké intenzitě, s agresivním napadáním a rychlým doplňováním do útoku. To si tady kluci pod Romanem dobře uvědomili, on jim to řekl natvrdo. Že bude chtít důslednost a náročný, běhavý fotbal.
Během kariéry jste zažil spoustu trenérů. Jak vám zatím sedí spolupráce s Romanem Nádvorníkem?
Každý trenér má svou práci, svou vizi a svůj pohled na fotbal i na to, jak tým připravovat. Ale když to vezmu obecně, asi nejdůslednější trenéři, které jsem zažil, byli ti, kteří dokázali tým perfektně připravit tak, aby měl v zápase výhodu. A to Roman splňuje. Je strašně svědomitý v přípravě, v detailech, v analýze soupeře. To je mi hodně blízké.
Když se odkloníme od Artisu a přejdeme k vaší hráčské kariéře, momentálně je to 30 let od slavné sezony 1995/96 ve Slavii Praha. Titul, semifinále Poháru UEFA… Na co z té éry vzpomínáte nejvíc?
To je obrovská historie a skvělá éra. Měli jsme výborně poskládaný mančaft, vedl nás trenér František Cipro. Bylo to navíc těsně před Eurem v Anglii, kde kluci získali stříbro. Byl jsem tenkrát v širší nominaci a dodneška mě mrzí, že jsem o mistrovství nakonec přišel. Ve Slavii jsem měl kolem sebe skvělé hráče – Karla Poborského, Radka Bejbla, předtím tam byl Patrik Berger, ten tým šlapal skvěle. Titul po těch letech byl obrovskou euforií.
Je to váš jediný ligový titul. O Slavii se ostatně říkalo, že je věčně druhá. Vnímal jste to tak?
To sedí. (směje se) Myslím, že jsem byl asi šestkrát druhý. O to víc si toho titulu vážím, byl vytoužený. K tomu jsem dvakrát vyhrál český pohár. Ale i ta druhá místa měla svou hodnotu, skoro každou sezonu jsme hráli evropské poháry. Škoda jen, že nám dvakrát těsně utekla Liga mistrů. Na druhou stranu Pohár UEFA a Pohár vítězů pohárů, to byly obrovské zkušenosti.
Máte nějakou specifickou vzpomínku na úspěšné tažení Pohárem UEFA? Napadá mě zápas s Římem v Praze. Hrálo se na Strahově v minus patnácti stupních, terén byl úplně zmrzlý. Italové přijeli v lisovkách, my v kopačkách s kolíky, výhoda byla jasně na naší straně, chudáci tam klouzali jako na klouzačce. (směje se) Vyhráli jsme 2:0. Odveta v Římě byla peklo – sedmdesát pět tisíc lidí, během dvaceti minut jsme prohrávali 0:2. Až v prodloužení Jirka Vávra rozhodl o našem postupu.
Jak blízko bylo finále?
V semifinále jste narazili na Bordeaux, kde tenkrát hrál mladičký Zinedine Zidane… Bordeaux mělo skvělý tým, byli v něm francouzští reprezentanti Zidane, Dugarry, Lizarazu… Oba zápasy jsme prohráli 0:1. Pro trofej si nakonec došel Bayern Mnichov. Nicméně hrát proti Zidanovi byl zážitek. Už tehdy bylo vidět, že je to top hráč.
