Chce se nastálo probojovat do základní sestavy FC Vysočina, jeho cílem je postoupit s A-týmem do nejvyšší soutěže a má velmi dobře nakročeno k tomu, aby nesl pozici prvního brankáře, kterého Jihlava vychovala na vrcholovou úroveň.
Řeč je o sedmnáctiletém Janu Kotnourovi, který po necelých třech letech trápení se s různými zraněními nastoupil v mládežnické reprezentaci České republiky.
Sice kategorie do 18 let první utkání v Portugalsku, do kterého se mladík zapojil, prohrála 0:3, přesto si Kotnour start užil a získal řadu zkušeností. Navíc na sebe díky tvrdé píli upozornil i trenéry A-mužstva FC Vysočina a od pondělí bude s kádrem, jenž se netají postupovými ambicemi, pravidelně dvakrát v týdnu trénovat.
Po jaké době jste opět dostal šanci v reprezentaci?
Naposledy jsem hrál s šestnáctkou v Irsku v říjnu 2009. To trénoval reprezentaci pan Roman Kučera, co trénuje jihlavskou juniorku. Potom jsem měl horší období. Tolik se mi nedařilo a hlavně jsem byl pořád zraněný.
Jaká zranění vás postihla?
Natržený sval, měl jsem také problémy s vazy v kotníku a naposledy těžké zranění kolena, které mě vyřadilo ze hry skoro na celou podzimní část této sezony. Kvůli tomu jsem bohužel stihl jen tři poslední utkání, kde se mi ale naštěstí celkem zadařilo, a tak jsem dostal šanci se ukázat v lednu na kempu brankářů v Nymburku pod vedením pana Kouby (bývalý reprezentační brankář Petr Kouba – pozn. red). A poté už jsem jen doufal, že si mě reprezentační kouč Josef Csaplár vybere pro přípravné zápasy v Portugalsku. Povedlo se, měl jsem strašnou radost.
Jan KotnourNarodil se 23. 3. 1994. |
Sehrálo při výběru na přípravné duely reprezentace roli i štěstí?
Asi ano. To štěstíčko je v každém sportu potřeba. Navíc zápasy, do kterých jsem na podzim po zranění naskočil, se mi povedly. Což mi po více než třech a půl měsících bez fotbalu dodalo sebevědomí.
Co jste dělal po dobu čtvrt roku, když jste nemohl trénovat?
Ze začátku to bylo hrozné. Měl jsem natržené vazy podél čéšky a měsíc sádru od kotníku až ke stehnu. Navíc mě to dost bolelo, takže jsem nedělal nic. Ale měl jsem to štěstí, že jsem mohl být v péči jednoho z nejlepších ortopedů v České republice, doktora Radomíra Holibky z Olomouce, který zranění rychle rozpoznal, a proto nebyla nutná operace.
Jak probíhala vaše dlouhá rekonvalescence dál?
Po sundání sádry jsem začal s postupnou rehabilitací s panem Mlynárem, kondičním trenérem FC Vysočina. Ten se mi intenzivně věnoval v podstatě po celou dobu rekonvalescence, za což mu patří velký dík. A jakmile zátěž zvyšoval, já jsem se dostal z posilovny na hřiště. Do plného tréninku jsem vlétl ke konci října a na začátku listopadu už jsem naskočil na Slovácku do ligového utkání (první liga staršího dorostu U19 – pozn. red.). Stále ale cvičím a nohu posiluji, protože jsem ztratil hodně svalové hmoty. Koleno navíc pořád chráním ortézou. Musím však zaklepat, že drží, a to je nejdůležitější.
Když jste se dozvěděl, že poletíte do Portugalska s osmnáctkou na přátelský zápas, trénoval jste opatrněji, nebo jste do soubojů chodil naplno i po dobu přípravy? Přece jen se vám hlavou muselo honit, že jste byl často zraněný...
Je pravda, že i na tohle jsem myslel. Ale při tréninku ani při zápase to nejde. Většinou, když se něčemu uhýbá, dopadne to potom o to hůř. Do Portugalska jsem se velice těšil a samozřejmě jsem o to nechtěl přijít. Ale kdybych ve své práci polevil, rozhodně by to nebylo řešení. Vždyť právě tvrdá práce v tréninku mě vrátila zpět do branky a také do reprezentace.
Myslíte tedy, že i díky ní jste ve čtrnácti letech nahlédl do anglického Tottenhamu?
Určitě. Bez práce to nejde, samotný talent nestačí a na štěstí se spoléhat nedá. Za zkušenost s fotbalem v Anglii ale musím poděkovat především panu Paskovi, který mě zastupuje. Je to rozhodně nejlepší hráčský agent u nás. Seběhlo se to tenkrát velice rychle. Po ligovém zápasemladšího dorostu v Plzni, které skončilo 0:0 a na kterém se byli podívat i zástupci Tottenhamu, jsem se dozvěděl, že letím. A za tři dny už jsem seděl v letadle. V Londýně jsem se s dorostenci Kohoutů zapojil do tréninku a na konci svého týdenního pobytu jsem naskočil do přípravného zápasu. Byl to ohromný zážitek a veliká motivace.
Zpátky k aktuálnímu startu v reprezentaci. Sice jste v Portugalsku prohráli 3:0, ale odchytal jste celý zápas. Byla to další náplast po zdravotních problémech?
Byla a velká. Ale jak už jsem zmínil, je za tím hodně dřiny a potu. Když se v tak krátké době opět dostanete do formy, začne se dařit a navíc přijde nominace reprezentace, je to nádherný pocit a důkaz, že se práce vyplácí. Teď jen doufám, že to nebyl můj poslední start v národním dresu. Radost mi jen maličko kazí výsledek 0:3, který tak dobrý není. Ale musím říci, že určitě není spravedlivý. Portugalci byli individuálně velice silní a potrestali naše chyby, což se třeba nám nepodařilo.
Proto duel skončil tak, jak skončil.
Sportovci používají tradiční klišé: „Byla to pro mě obrovská zkušenost.“ Co dal zápas vám?
Určitě mi poskytl srovnání. Měli jsme možnost porovnat se s jedním z nejsilnějších evropských mužstev a zjistit, v čem ztrácíme nebo naopak kde jsou naše přednosti. Jako tým jsme působili kompaktněji a ve hře jsme v některých momentech Portugalce přehráli. Oni vynikali v individuální práci s balonem a agresivitě. Pro mě osobně je to další popud k práci a zdokonalování se, abych už příště nemusel třikrát lovit balon ze sítě.
Po utkání u vás převažují pozitivní pocity, nebo vás tři inkasované góly nutí spíše ke zklamání?
Bezprostředně po utkání jsem byl velice zklamán. Prohráli jsme, navíc celkem vysoko. Ale s odstupem času a po debatě s trenérem Csaplárem jsem začal vnímat i pozitiva. Ať už týmová, tak i ta moje osobní. Rozhodně nemůžu být spokojený, protože jsem třikrát inkasoval. Ale myslím, že pár dobrých zákroků a správně vyřešených situací tam taky bylo. I když trenér Csaplár hledí spíše na předvedenou hru než na samotný výsledek. Ale prohra mě mrzí.
Předem vám trenér oznámil, že druhé vzájemné utkání nastoupí váš reprezentační spoluhráč Ondřej Kolář z Liberce. Do jaké míry vás mrzelo, že jste nemohl nastoupit podruhé?
Věděl jsem už před odletem, že budu chytat jen jedno utkání, takže nemůžu říci, že by to pro mě bylo zklamání. Každopádně sledovat zápas z lavičky je pro každého fotbalistu mučení.
Aktuálně chytáte v nejvyšší mládežnické kategorii FC Vysočina. Pokud se nepletu, tak Jihlava dosud vrcholového brankáře nevychovala. Myslíte, že byste jím ve slibně rozjeté kariéře mohl být právě vy?
Rozhodně jím chci být právě já.Dělám pro to maximum a nemám v úmyslu polevit. Musím poděkovat všem, kteří mi vytvářejí podmínky. Ať už samotnému klubu, týmu mého agenta pana Pasky a také svému tátovi.
Inspiruje vás svými výkony nová brankářská posila A-týmu Jaromír Blažek?
Samozřejmě. Brankář Jaromír Blažek patří k nejlepším českým gólmanům a já jsem velice rád, že zamířil právě k nám na Vysočinu. Ale ještě jsem neměl to štěstí, abych s ním přišel do většího kontaktu. Každopádně je to velký přínos pro klub. Ať už pro samotný A-tým, ale také pro nás mladé gólmany.
Sice jste dosud s Blažkem do bližšího kontaktu nepřišel, nyní se to ale změní, protože budete od pondělí trénovat pravidelně dvakrát týdně s nejvyšším mužstvem. Jak moc se na to těšíte, můžete vůbec dospat?
Jsem strašně rád a velmi mile mě to překvapilo. Dozvěděl jsem se to teď od trenéra gólmanů pana Jansy a určitě se na to hrozně těším. Je to promě nová výzva a další důkaz, že práce se vyplácí. Navíc po boku velezkušeného Jardy, od kterého toho můžu spoustu odkoukat a hodně se naučit.
FC Vysočina s vámi v lednu prodloužila smlouvu až do konce června 2015. Jaké máte s Jihlavou minimálně do konce této smlouvy cíle?
Mým cílem je dostat se nastálo do prvního mužstva. Samozřejmě se chci postupně prokousat do branky na pozici jedničky a stabilně hrát s Jihlavou první ligu. Dál se uvidí. Jisté je, že je přede mnou velký kus práce.
