Jan Maroši po exhibici ke stému výročí Sigmy Olomouc.

Jan Maroši po exhibici ke stému výročí Sigmy Olomouc. | foto: Stanislav Heloňa, MAFRA

Marošiho svět: O macatých stehnech, volání ciziny i ředitelování školy

  • 4
Před jedenácti lety měl Jan Maroši dilema: kývnout trenérovi Zdeňku Psotkovi a dělat mu ve fotbalové Olomouci asistenta, nebo se jako učitel zeměpisu a tělocviku přihlásit na konkurz ředitele základní školy doma v Brně?

 „Nabídka od dobrého kamaráda mě hodně potěšila, jenže já chtěl být víc s rodinou a nedojíždět,“ vysvětlil volbu.

Fanoušci si plakáty podsaditého záložníka s dělovou ránou lepili na zdi pokojíčků, obdivovali svalnaté nohy, jež děsily brankáře napříč ligou a v devadesátých letech také Evropou při tažení Sigmy do čtvrtfinále Poháru UEFA. Stal se legendou Olomouce i Brna. Byť v dnešní exhibici obou týmů na proslulém stadionu za Lužánkami hrát nemá, je to dobrá příležitost si s třiapadesátiletým ředitelem popovídat.

Ten konkurz dopadl dobře.
Řediteluji už dvanáctým rokem. V Olomouci jsem vystudoval pedagogickou fakultu, což jsem využil. Máme na škole hodně sportu, protože dnes děti nechtějí moc sportovat. Snažíme se mít pět hodin těláku týdně.

Opravdu děti neumí ani kotoul?
Je to tak. Bojím se, aby si při tom něco neudělaly.

Sedm let jste válel v Sigmě, pak dalších sedm v Brně. Je vaše srdce rozpolcené?
Podívejte, přišel jsem do Olomouce z Brna, když Zbrojovka hrála druhou ligu. Ale já chtěl hlavně dostudovat vysokou školu, skloubit to a Sigma mi vytvořila podmínky – individuální plán. Proto jsem přišel a vůbec toho nelituju. Pak jsem se vrátil do Brna, kde jsem působil dalších sedm let. V Brně dál bydlím. Není to žádná velká dálka. Olomouc je srdeční záležitost stejně jako Brno. Rád se na Andrův stadion vracím při každé příležitosti, když je to jen trochu možné.

Nedávno ke stému výročí Sigmy.
Zápas století. Fantazie. Hodně diváků, skvělá atmosféra, organizace.

Jak se vám naháněl Nedvěd?
Hrozně! Neuvěřitelný, jak běhá. Neumí hrát jinak než bojovně a makat po celém hřišti. Já už moc nehraju, jen příležitostně exhibice. Proti bývalým reprezentantům se hraje těžko. Mohli to vzít maličko pozvolněji. Ale těšil jsem se na všechny spoluhráče, funkcionáře i fanoušky.

Dolehlo to na vás, když jste zase nastupoval na Andrův stadion, na světelné tabuli byla vaše fotka a lidé tleskali jako při slavné jízdě pohárovou Evropou?
Dolehlo. Bylo to krásné. Máte pravdu, v tu chvíli jsem si vzpomněl na pohárovou dobu.

Povídejte.
S Hamburkem to bylo asi nejkrásnější. Přijeli jsme dvě hodiny před utkáním a byl narvaný stadion. Nádhera. Tím se pohárová euforie odstartovala. Následující zápasy byly skvělé, ale první s Hamburkem nejkrásnější. Soupeři byli výborní.

Vy jste byli výborní.
Všichni jsme si sedli. Byla to zásluha nejen hráčů, ale trenérů, funkcionářů a všech pracovníků v klubu. Všichni pro to udělali maximum. Byli jsme rodinný klub, nikdo od nás moc neočekával, ale fakt se sešla dobrá parta kvalitních hráčů, kteří chtěli něco dokázat. Tréninky navíc byly samozřejmostí. Je na co vzpomínat. Byla to nádherná doba.

Nádherný byl i váš gól Juventusu, italského reprezentanta Peruzziho jste načapal z rohu.
Byl to gól měsíce. Měli jsme nacvičené standardky na přední tyč. Standardky pod Brücknerem se dělaly v pátek minimálně dvě hodiny, aby každý hráč věděl co, kde a jak. Zato soupeři nevěděli. Dávali jsme z nich strašnou spoustu gólů.

Nemrzelo vás, že sportovní ředitel Kubíček zarputile odmítal nabídky z ciziny na půlku týmu?
Trošičku mrzelo. Nabídek byla spousta, ale chtěl, abych zůstal. To je jediné, čeho v kariéře lituji. Ale asi to tak mělo v životě být. Já si v žádném případě nestěžuji, i když některé nabídky byly velmi lákavé.

Bitva na Moravském poli

unikátní fotbalová exhibice

Která nejvíc?
Hamburk, Fenerbahce Istanbul, Austria, Rapid, Norimberk... Bylo toho hodně. V té době ještě nebyli manažeři, kteří hráče prodávali, a pan Kubíček neměl potřebu prodávat všechny hráče.

Copak jste za ním nešel: Odvedl jsem pro Sigmu tolik, pusťte mě?
Ne, v té době to tak prostě bylo a nedalo se s tím nic dělat. O spoustě nabídek jsem se ani nedozvěděl.

Možná i proto jste do reprezentace nakoukl jen na dva zápasy. Jak se vám zamlouvá současný národní tým?
Teď se prohraje i s Kosovem... Nedá se to srovnávat s érou Karla Brücknera. To mělo stejně jako v Sigmě svou atmosféru, vnášel své myšlenky. Vždycky věděl, co dělat. Hráči mu důvěřovali, a proto to dopadlo, jak to dopadlo: úspěchy měl v reprezentaci i Olomouci.

Fenomenální trenér Brückner má za měsíc osmdesát. Letí to.
Nesmírná osobnost. Charizma. Vždy chtěl všechno dokázat. Maximalista. Měl velikou autoritu u hráčů. A má osobní vzpomínka? Je jich tolik! Když jsem přišel do Olomouce, ptal se mě: Kolik vážíš, Honzo? Odpověděl jsem: 79. On na to: Tak to si u mě nezahraješ! Bylo to pro něho hodně. Byl svůj, ale vztah se pak vytvořil. Bylo to výborné. Nastupoval jsem v Brně na dálnici, kde mě vedení Olomouce nabíralo. Přijelo auto, říkal jsem si, že snad hoří. Byl tam Karel Brückner – cigáro, Jarda Gajda – cigáro. Otevřely se dveře a nad námi dým. V té době šlo všem o fotbal. Dnes už je to jiné.

Vážil jste 79 kilogramů, ale hodně z toho byla svalnatá stehna, vaše poznávací znamení.
To bylo, už to není takové. Ale faktem je, že muskulatura mi držela vazy, a proto jsem neměl tolik zranění. Jeden sval mi praskl, tak jsem ho nahradil druhým.

Přidával jste si objemové dávky, nebo za namakanými stehny a lýtky jsou geny?
Asi je to vrozené. Zakázali mi pak posilovat, říkali, že už to není možné, poslali mě na nějaké vyšetření. Řekli mi, že si váhu mám nechat, jinak by to ovlivnilo mou výkonnost.

Ránu jste piloval?
Odmalička. Od sedmi let jsem pořád bouchal do zdi balonem. Co největší ránu. Omítka padala, bylo mi to jedno. Po trénincích v žácích, dorostu, dával jsem tomu všechno. Pálil jsem do brány. Čím větší rána, tím lepší.

Rozbil jste něco?
V Olomouci hodiny, světla. Údržbáři, když jsme v pátek trénovali standardky, museli měnit žárovečky. Pár jich bylo zničených. Nebyli moc rádi, když jsme trénovali střelbu na tuhle stranu. Zlikvidoval jsem spoustu věcí. I v žácích. Těch rozkopaných balonů!

Chybí nové generaci váš dril?
Nemůžeme srovnávat generaci minulou a současnou. Já říkám: Ať rodiče vedou, nikoli nutí, děti ke sportu, co to jen jde. Tak mohou vzniknout nové talenty, ať už ve fotbale, házené, nebo v čemkoli. Jak sedí u počítačů, to je zkáza lidstva. Vidím to každý den ve škole. Rodiče musí vychovat děti ke sportu, jinak to nepůjde. My jsme neměli takové možnosti, tak jsme lítali po venku a na sídlišti jsme hráli všechno – hokej, fotbal. U mě vyhrál fotbal.


EURO 2024: Los skupin, program zápasů, stadiony

Fotbalové EURO 2024 se bude hrát od 14. června do 14. července 2024 v deseti neměckých městech. Čtyřiadvacet účastníků bude rozděleno do šesti čtyřčlenných skupin. Čeští fotbalisté se v základní skupině střetnou s Portugalskem, Tureckem a Gruzií.

Česko - Portugalsko, Česko - Gruzie, Česko - Turecko