Kdy přišel definitivní moment, že jste si řekl: „S fotbalem končím.“? Loni jste ještě byl na zkoušce v tehdejší Líšni, pak už jsem vás ale nikde nezaznamenal.
Hlavním důvodem bylo operované koleno. V určité chvíli jsem si realisticky vyhodnotil dlouhodobý stav těla a to, jak chci fungovat v dalších desítkách let. Proto jsem profesionální kariéru ze zdravotních důvodů předčasně ukončil. U sportu jsem ale chtěl zůstat. Už během kariéry jsem věděl, co bude následovat. Vedle fotbalové stránky jsem si vždy zakládal na silově-kondiční přípravě, která mě naplňovala. Hned po konci kariéry jsem na to navázal vzděláním. Certifikáty, které jsem získal v Česku, beru jako první krok. Chci se dál posouvat i prostřednictvím zahraničních certifikací.
Takže možná byl konec jednodušší v tom, že jste věděl, čeho se chytíte.
Přesně tak. Nikdy jsem to neměl nastavené tak, že bych skončil a nevěděl, co dál. Kariéra fotbalisty není dlouhá a podle mě je důležité přemýšlet i nad tím, co bude následovat. Přechod z profesionálního sportu může být pro řadu hráčů složitý – najednou zmizí režim, kabina, jasně nastavené cíle i určitá životní identita. Já měl výhodu v tom, že jsem svůj další směr znal už během kariéry.
Kdy jste si řekl, že budete silově-kondičním trenérem? Souviselo to s kolenem, nebo to bylo dřív?
Vedle fotbalové stránky jsem vždy řešil silově-kondiční přípravu. Když jsme měli pauzu po sezoně nebo v jejím průběhu, cestoval jsem do zahraničí a spolupracoval se zahraničními kondičními trenéry. Můžu vypíchnout Nicolase St. Maurice, který působí v Dubaji. Jeho přístup mě zaujal už během kariéry. Když pak přišel její konec, znovu jsem to s ním konzultoval a podpořil mě v tom. Dodnes jsme v kontaktu, je pro mě v této branži určitým vzorem.
Pomohlo vám na začátku, že první klientelu mohli tvořit bývalí spoluhráči?
Určitě je to faktor. Spolupracuji se sportovci i běžnou populací. Měl jsem možnost pracovat například s Vítězslavem Jarošem. Rozvíjím také online coaching. Oslovil mě také Lukáš Haraslín ohledně online spolupráce a přípravy individuálního programu. Podpořil mě také Tomáš Kalas, například při edukačních videích na sociálních sítích. Spolupráci se sportovci chci dál rozvíjet, zároveň je pro mě důležitá i běžná populace. Každá skupina má trochu jiné cíle.
Jak moc vám pomáhá, že jste byl odmalička v profesionálním fotbalovém prostředí?
Jednoznačně. Profesionální prostředí mi dalo zkušenosti, které se nedají kompletně naučit z učebnic – každodenní režim, práci pod tlakem, regeneraci, zranění a dlouhodobou práci s fyzickou zátěží. Zároveň si uvědomuji, že hráčská zkušenost sama o sobě z člověka dobrého silově-kondičního trenéra neudělá. Proto je pro mě další vzdělávání zásadní.
Vidíte dnes něco, co jste jako hráč dělal špatně?
Dívám se na to z jiného pohledu, ale zásadní věci bych neměnil. Viděl jsem hráče, u kterých byl návrat po závažném zranění velmi rychlý a následně řešili další zdravotní problémy. U sebe jsem proto vždy dbal na to, aby návrat nebyl uspěchaný a vše jsem konzultoval s odborníky.
Dá se poznat, kde mají hráči z kondičního pohledu problémy?
Určitě bych si v tomto tématu chtěl rozšířit znalosti, třeba i prostřednictvím zahraničních stáží. Zvenčí je velmi těžké hodnotit konkrétní případy, protože neznáme zdravotní data ani proces uvnitř klubu. Obecně ale považuji za zásadní kvalitní komunikaci mezi hráčem, trenérským týmem, lékaři a fyzioterapeuty a správné řízení zátěže.
Nevylučujete proto do budoucna práci v profesionálním klubu?
Nevylučuji ji, ale muselo by mi to dávat sportovní smysl a muselo by jít o zajímavý projekt. Momentálně se soustředím na individuální práci se sportovci a běžnou populací.
Jste teď spokojenější než na konci kariéry, kdy už vás trápilo koleno?
Upřímně ano. Po operaci křížového vazu se přidávala další svalová zranění: hamstring, kvadriceps i lýtko. Nápor na hlavu nebyl jednoduchý. Tělo mi dávalo zpětnou vazbu a člověk mu musí naslouchat. I z hlediska dlouhodobého zdraví jsem se rozhodl přejít k této práci.
Bývalý útočník Sigmy Olomouc či Opavy Jakub Yunis se nyní věnuje silově kondičnímu tréninku a online coachingu. (10. září 2026)
Koleno vám po operaci rozhýbávali pod narkózou. Jak to fungovalo?
Po zhruba měsíci nebyl rozsah pohybu v koleni ideální, i když rekonvalescence jinak probíhala bez problémů. Lékaři se rozhodli pro zákrok zvaný redres, tedy rozhýbání kolena pod narkózou. V kloubu byly určité struktury, přes které to nešlo jinak. Na návrat to ale zásadní vliv nemělo, po osmi nebo devíti měsících jsem se vrátil do plnohodnotné zimní přípravy bez omezení.
Zranění kolene mezi fotbalisty přibývá. Je to i stále větší zápasovou porcí?
Je to komplexní a multifaktoriální problém. Vyšší zápasová a tréninková zátěž může být jedním z faktorů, zejména pokud není dostatečný prostor pro regeneraci, ale určitě ji nelze označit za jedinou příčinu. U vzniku zranění hraje roli řada dalších individuálních, biomechanických i situačních faktorů. O to důležitější je podle mě kvalitní komunikace mezi hráčem, trenérským týmem a zdravotním úsekem a správné řízení zátěže. U konkrétního hráče je vždy potřeba vnímat širší kontext a nesnažit se zvenčí hledat jednu jednoduchou příčinu.
Spolupracoval jste s mentálním koučem ještě předtím, než to bylo v českém fotbale běžné. Chcete časem nabízet komplexní službu?
Primární je pro mě silově-kondiční část. Do budoucna bych ale chtěl své služby rozšiřovat i prostřednictvím spolupráce s odborníky z dalších oblastí, například mentálního koučinku. V českém sportu se této oblasti podle mě dnes věnuje větší pozornost než dřív, což vnímám pozitivně. Inspiraci lze hledat i v zahraničí.
Kdyby takhle hrál v lize... Olomoucký Yunis střílí jen v poháru |
Jak moc může mentální kouč hráči pomoci?
Může pomoct třeba hráčům, kteří tolik nehrají, nevědí, co s nimi bude, nebo se jim dlouhodobě nedaří. Společně nastavují reálné cíle a mentální kouč je může podržet v těžkém období. Někteří hráči se v takové situaci mohou dostat až do psychicky velmi náročného období. Kluby by tomu měly věnovat pozornost, protože to může pomoci hráči i celému týmu.
Jaký je rozdíl mezi spoluprací s profesionálním sportovcem a běžnou populací?
Principy jsou podobné, jiné jsou cíle. U sportovců se program musí přizpůsobit zápasovému režimu, reprezentační pauze nebo období po sezoně. Běžná populace řeší spíše práci u počítače, bolesti zad, mobilitu, rozsah pohybu nebo kondici. Zakládám si na hybridním přístupu – aby byl člověk silný, měl kvalitní kondici, dostatečnou mobilitu a celkově dobře fungující pohybový aparát. Trénink nevnímám jen jako cestu k lepší postavě, ale jako dlouhodobou investici do výkonnosti a zdraví. Cílem je, aby tělo dobře fungovalo nejen dnes, ale i za deset, dvacet nebo třicet let.
Kolik klientů denně máte a jak funguje online coaching?
Vytížení mám momentálně vysoké. Některé dny začínám v šest ráno a končím až večer. Vedle individuálních tréninků současně postupně rozvíjím také online coaching. Klientům přes aplikaci připravuji specifické plány na celý týden. U sportovců program natáčím na kameru a v aplikaci mají trénink cvik po cviku. Program mají klienti strukturovaný v aplikaci a podle potřeby spolu pravidelně komunikujeme, vyhodnocujeme průběh a plán upravujeme. Když je potřeba něco dovysvětlit nebo zkontrolovat, můžeme se spojit i přes videohovor.
Jaký je váš konkrétní cíl?
Práce ve fotbalovém klubu je varianta, kterou do budoucna nevylučuji. Momentálně se ale soustředím na individuální spolupráci se sportovci, práci s běžnou populací a rozšiřování vlastních služeb. V této branži jsem relativně krátce a jsem rád, že jsem se v ní našel. Chci se dál vzdělávat, získávat zkušenosti a svou práci postupně posouvat.
Pomáhá vám budovat značku to, že jste známý ze světa fotbalu?
V této branži je marketing hodně důležitý. Už během kariéry jsem se mu do určité míry věnoval, teď ale oslovuji i lidi mimo fotbalové prostředí. Každou neděli vydávám edukační videa, v nichž vysvětluji témata spojená s dlouhodobým zdravím, výkonem a tréninkem. Lidé na ně reagují pozitivně a ozývají se mi díky nim noví klienti.
Zlínský obránce Jakub Kolář (vpravo) a Jakub Yunis z Olomouce
Je ten další cíl i zahraničí?
Momentálně jsem spokojený v Brně a soustředím se na práci, kterou tady buduju. Do budoucna ale zahraničí určitě nevylučuji. V profesionálním sportu jsem zahraniční prostředí poznal a pokud by přišla zajímavá profesní příležitost, byl bych jí otevřený.
Když už zmiňujeme zahraničí, pojďme se na chvíli vrátit k fotbalu. Hodně se v minulosti spekulovalo o tom, že byste díky otcově původu mohl reprezentovat Irák. Bylo to někdy blízko?
Přišly dvě oficiální nabídky. Jednou jsem byl v GKS Katovice a měl natržené vazy v kotníku, podruhé jsem byl v Olomouci a řešil stejný problém. V obou případech jsem byl zraněný. Krátce jsem působil v iráckém Erbil FC a v té době jsem si vyřídil občanství. Klub ale nedodržel smluvní podmínky, takže věc šla k arbitráži a musel jsem odejít. Někdy to prostě vyjde tak, že nabídku kvůli zranění nemůžete využít.
Olomoucký talent, co potřebuje hrát víc. Ztratí český fotbal Yunise? |
Za Erbil jste tedy neodehrál žádný zápas?
Ne. Po skončení smlouvy v Opavě jsem přicestoval do Erbilu a absolvoval s týmem přípravu v turecké Antalyi. Klub pak oznámil finanční problémy a podmínky se diametrálně lišily od podepsané smlouvy. Neakceptoval jsem to a předal věc k arbitráži.
Když se dnes podíváte na Patrika Schicka, s nímž jste byl v mládeži vnímaný jako jeden ze dvou velkých útočníků, nenapadne vás někdy, že kariéra mohla vypadat jinak?
Patrikovi přeju to nejlepší, vypracoval se ve skvělého útočníka. Každý jsme ale měli jiný průběh kariéry, ovlivněný různými věcmi. Minulost člověk nevrátí. Já se soustředím na přítomnost, svou práci a na to, čeho v ní chci dosáhnout.
Jako odchovanec Zbrojovky, nejlepší část kariéry jste ale strávil v Olomouci. Sledujete je?
Oba brněnské kluby sleduji a oběma držím palce. Je vidět, že jejich majitelé do rozvoje klubů investují značné prostředky a energii, což je pro brněnský fotbal pozitivní. U Zbrojovky navíc držím palce Martinu Svědíkovi, který mě vedl v mládežnické reprezentaci, i Jiřímu Saňákovi, jenž mě vedl v Olomouci. Oba považuji za velké profesionály. Olomouc už kvůli absenci bývalých spoluhráčů nesleduji tolik jako dřív, ale její výsledky samozřejmě registruji.
