Kdo ho na začátku druhé půle středečního zápasu s Náchodem hledal uprostřed obrany, kde hrál v té první, mohl nabýt dojmu, že místo na hřišti už sedí na lavičce náhradníků.
Omyl, Jakub Martinec totiž stál na postu středního útočníka.
Podobně dopadl dvaadvacetiletý stoper čtyři dny předtím v duelu s brněnskou Líšní. Také tehdy právě na něj dolehl nedostatek zdravých útočníků v týmu, z jistoty v obraně se tak během chvíle musel proměnit v dobývače soupeřovy branky.
„Nic neobvyklého, když jsem začínal, vždycky jsem byl útočník,,“ vypravoval Martinec po vítězství 4:2 nad Náchodem, po němž Hradečtí v úterý vyrazí do Varnsdorfu k prvnímu zápasu restartované soutěže, „když mě tam trenér dá, budu se snažit to odehrát na sto procent.“
Tentokrát vás tam dal na celý druhý poločas, v němž jste z nerozhodného stavu 2:2 diviznímu soupeři přece jen dvěma góly odskočili a vyhráli jste. Takže spokojenost?
Tak na půl. První půle nebyla z naší strany úplně nejlepší, druhá už byla o dost lepší, víc jsme se nabízeli, v naší hře bylo víc pohybu. Důležité pro nás je, že jsme zápas i přes chyby zvládli a vyhráli, to se jde do soutěže vždycky lépe.
Kdyby se hledaly chyby ve výkonu týmu, tak v první půli asi hlavně v obraně, protože jste dostali dva laciné góly, ve druhé asi hlavně v koncovce, protože jste neproměnili řadu vyložených šancí.
Co my dostáváme za góly, to je jako kdybychom soupeře nechali dávat góly do prázdné branky. A šancí jsme opravdu měli také dost, také to mohlo skončit třeba 6:2. Fotbal ale je o chybách, jen je třeba je využívat.
Co je příčinou chyb, které v obraně děláte?
Nevím, kdybychom to věděli, tak je neděláme.
Po dlouhé době jste začali hrát zápasy. Po zimní přípravě jste stihli jediný ligový a přišla pauza další, tentokrát neplánovaná. Jak dlouhá, i s přihlédnutím k té zimní, pro vás byla?
Hodně dlouhá, snad nejdelší, co jsem kdy měl. Bylo to hodně nezvyklé, nikdo nemohl být připravený na to, že budeme čtyři pět měsíců prakticky jen běhat po lesích. Mně to připadalo podobné, jako to mají třeba bojovníci v UFC. Ti se také na jeden zápas připravují půl roku, pak zase mají půl roku do dalšího. Pro mě tohle ale moc není, lepší je hrát každý týden.
V úterý se ve Varnsdorfu poprvé v ostrém zápase ukáže, jak jste tak dlouhou pauzu zvládli. Dá se předpokládat, co s vámi udělala?
To nevím, ale jsme natěšení a v očekávání. Víme také, že to bude masakr, dva zápasy za týden, na to zvyklí nejsme. Uvidí se, které z týmů budou mít víc sil a jak na tom budou herně i psychicky.
Co míč, který jste dost dlouho neměli a poté pokud ano, tak jen bez možnosti soubojů. Jak se po takové době hráč právě s ním sžívá, navíc když na to nemá moc času?
Není to úplně jednoduché, na druhé straně fotbal nehrajeme krátkou dobu, ale od malička, teď už navíc chvíli trénujeme. Na tohle se vymlouvat nedá.
Zápas s Náchodem ale ukázal, že to jednoduché opravdu nebude, soupeř, který hraje o dvě třídy níž, vám byl dlouho vyrovnaným soupeřem a ani výsledek není nijak jednoznačný.
Rozdíl, a asi nejen ve výsledku, by měl být větší, měli jsme opravdu vyhrát víc. Soupeř ale ukázal svoji kvalitu, nejsou to žádná ořezávátka. Z naší strany to bylo hodně o proměňování šancí, ale hlavně jsme neměli dva góly dostat. Kdybychom je nedostali, skončilo by to čtyři nula a to by vypadalo jinak.
