Heinz nepomohl, Brno z domácího poháru vypadlo

Kouzlo "Marek Heinz" napoprvé brněnské fotbalisty nespasilo. Blonďatý útočník včera poprvé nastoupil za svůj nový tým v pohárovém zápase na hřišti druholigového Slovácka, s bezbrankovou remízou ale nepohnul. A penaltový rozstřel pak Brno prohrálo 3:4.

Marek Heinz | foto: Jan Karásek, MAFRA

"Takhle jsem si ten návrat nepředstavoval," hlesl zklamaný Heinz. "Ale takový je fotbal. A když nedáme tři penalty, tak asi postoupit nemůžeme." Bývalý reprezentant vstoupil na scénu zápasu v 64. minutě, když v brněnském útoku nahradil Pavla Vránu. Fanoušci jej přivítali skandováním a spoluhráči s očekáváním.

Do té doby toho totiž moc nepředvedli a s třináctým týmem druhé ligy se přetahovali ve zcela vyrovnaném souboji.

"Slovácko hrálo vynikajícím způsobem. Agresivitou a napadáním nás nepustilo do téměř žádné šance," poznamenal brněnský trenér Petr Uličný. "Nám chyběla kvalita, abychom se s tím vyrovnali."

A ani Heinz hostující tým nevytrhnul, i když bylo vidět, že si s míčem pořád rozumí. "Měl tam jednu úžasnou finálku, když dával míč Balážovi do gólovky," ocenil Uličný. "Měl by nám přinést kvalitu do finální fáze, určitě bude přínosem."

Včera to ale nestačilo. "Hrál jsem pětadvacet minut a cítil jsem se dobře. Ale nedostali jsme se moc do hry. Oni to zavřeli před šestnáctkou a čekali na brejky, nebylo tam moc místa," povídal Heinz.

V rozstřelu se nebál jít na penaltu.

"Řekl jsem, že půjdu a že půjdu jako první," sdělil. Svůj pokus zkušeně proměnil, ale jeho spoluhráči Švejnoha, Střeštík a Čoupek selhali.

Pohárová pouť Brna tak skončila nečekaně brzo.

. Marek Heinz: V Česku jsem nejšťastnější

Když se Marek Heinz před pěti lety vracel do Česka, viditelně pookřál. A zdá se, že působení v Brně bude mít na známého fotbalového útočníka opět blahodárný účinek. "Už dlouho jsem se nepobavil tak jako na prvním tréninku tady. Byla to radost mít zase míč na noze," vyprávěl včera jednatřicetiletý Heinz poté, co na tiskové konferenci od klubových šéfů slavnostně převzal dres s oblíbeným číslem 28.

Čím u vás vlastně Brno vyhrálo před Olomoucí, ve které bydlíte?
S Brnem jsem jednal dva měsíce, kontaktovalo mě jako první a bavili jsme se velice seriózně. Pak sice do hry vstoupila i Olomouc, ale když už jsem byl domluvený s Brnem, tak by bylo nefér jít nakonec do Olomouce. I po debatě s manželkou jsme usoudili, že sportovní stránka je v Brně daleko kvalitnější než v Olomouci.

Máte za sebou delší přestávku, kdy naposledy jste vlastně hrál mistrovský zápas?
Ani nevím. Celkem dlouhou dobu jsem měl problémy s tříslem, v letní pauze jsem si ho nechal operovat. Když jsem se vrátil, tak už se mnou klub moc nepočítal.

Bylo tedy už od začátku sezony jasné, že se vrátíte do české ligy?
Nebylo, měl jsem ještě něco na výběr. Ale slovo měla i rodina, moje holky už těžko nesly, že pořád někde pendlujeme, a neměly to jednoduché se školou. I proto jsme se rozhodli pro návrat.

Co od angažmá v Brně očekáváte?
Doufám, že mě fotbal bude zase bavit jako dřív.

Jste rád, že se váš nový klub netají velkými cíli?
Je hezké, když má klub nějaké cíle, dokonce by je měl mít. Ale já jsem si nikdy žádné cíle dopředu nedával, protože když to nevyjde, tak je to pak větší zklamání, než když je nevyslovíte. O cílech nepřemýšlím, nějak to vždycky dopadne.

Na jakém postu byste v Brně nejraději hrál?
Nejlépe se cítím jako útočník. Samozřejmě jsem radši, když je to spojené spíš s ofenzivou než defenzivou. Ale dnes musí bránit i útočník.

Dlouho jste nehrál. Jak dlouho vám může trvat, než budete opět v ideální formě?
Já jsem fotbal nezapomněl. Ale ten poslední půlrok pro mě nebyl jednoduchý, protože mi jeden den řekli, že mě chtějí, a druhý den zase úplný opak. Navíc jsem tam pak byl sám. Proto jsem se s nimi domluvil, že odejdu.

Navrátilci z ciziny často mají z českého prostředí obavy. Vy ne?
Já nevím proč, ale já jsem tady v Česku nejšťastnější. Mám tu rodinu, kamarády, všechno a fotbal mě tu baví. Nemám myšlenky jen na něj, ale můžu s kamarády zajít i na tenis, na golf, na hokej, prostě dělat věci, co k běžnému životu patří. Ve Francii jsem byl jen na tréninku a doma, nic jiného jsem neznal. A když se nedaří, tak člověk sedí a hledí do čtyř zdí, nemá s kým zajít na jídlo, nikam. Tady člověk žije běžnější život, a to se mi líbí.