Odbylo se to v polovině ledna krátkou větou na hradeckém klubovém webu: „Jan Hable už nebude pokračovat v zimní přípravě s druholigovým týmem.“ Přišla jen několik hodin poté, co hradecký tým prohrál zápas zimní Tipsport ligy v Mladé Boleslavi 0:7, když pět branek dostal ve druhém poločase. Právě v něm byl na hřišti i Hable a na druhém z inkasovaných gólů se výrazně podílel hrubou chybou v rozehrávce.
Nyní se zdá, že přes měsíc stará záležitost bude alespoň na nějaký čas posledním Hableho vystoupením v profesionálním fotbale. Ač v pouhých sedmadvaceti letech a s fotbalovým životopisem, který ho předurčoval k mnohem delší kariéře. „Stát se to jednou muselo a já jsem na jednu stranu rád, že se moje situace nějak vyřešila,“ říká někdejší mládežnický reprezentant, který si před devíti lety zahrál i za výběr Evropy nadějí a poté se svým přestupem do Fiorentiny stal jedním z nejdražších hráčů v historii hradeckého klubu.
Jan Hable* Sedmadvacetiletý fotbalista pocházející z Nového Města nad Metují, který před několika týdny s koncem smlouvy v druholigovém Hradci Králové alespoň prozatím ukončil profesionální kariéru. |
Neberete to tedy za křivdu či nevděk za jeden nevydařený zápas?
Vůbec ne, proti Hradci nic nemám a takhle to neberu. Už když příprava začínala, byli jsme s trenéry domluveni, že to zkusím přesto, že mi skončila smlouva. Už před tím jsem však hodně a dost dlouho zvažoval co dál.
Už jste nechtěl fotbal dál hrát profesionálně? Proč, vždyť je vám teprve sedmadvacet?
Kvůli zdravotním problémům. Začalo to nejdřív kotníkem a pak přišla záda, což bylo mnohem horší. Dlouho se vůbec nevědělo, co je příčinou, ale bolelo to a já nemohl prakticky nic dělat. Ubíjelo mě to a hlavně se to táhlo.
Podzim jste však absolvoval, hrál jste za juniorku a zdálo se, že se vrátit můžete.
Hrát jsem mohl, záda se zlepšila, ale stejně to není tak, jako to bylo předtím. Navíc já jsem kvůli zdravotním problémům prakticky neabsolvoval tři poslední zimní přípravy a cítil jsem, že mi to v kondici hodně chybí. A právě tohle je pro můj fotbal hodně důležité. Nikdy jsem nebyl nějaký tvůrce hry, spíš ten, kdo to oběhá. Když jsem zvládl zápas a podařil se mi, tak jsem šel ze hřiště úplně hotový. Tohle teď nešlo a už jsem tomu na hřišti nemohl dát to, co jsem očekával.
Hradec vám smlouvu nenabídl a vy jste si vybral krajský přebor. U profesionálního fotbalu už jste zůstat nechtěl?
Hodně jsme to zvažovali, asi by nějaká možnost i byla. Jenomže já už v tom nevidím moc velkou perspektivu. Určitě jsem nechtěl jít někam na konec Čech, navíc bych tím třeba jen o chvíli oddálil to, že pro mě fotbal jednou skončí a budu muset začít znova. Mám rodinu, to je pro mě důležité.
Prý jste se tak rozhodl i kvůli tomu, že jste začal podnikat?
To je pravda, už se tomu nějaký čas věnuji. Mám event agenturu, která se zabývá pořádáním firemních akcí, svateb či jiných akcí, docela dobře se to rozjíždí, učím se, snažím se zlepšovat. Tady to jde, to mě teď nabíjí, ve fotbale jsem to už neviděl.
Rozhodl jste se pro Náchod, i když pocházíte z Nového Města nad Metují, kde žijete. Proč?
Náchod jednak hraje o postup a myslím si, že do divize patří. Navíc se tam podílím na výchově mladých fotbalistů, mám druhý nejmladší tým.
Jsou za vámi první tréninky, jaké máte pocity?
Dobré. Na začátku jsem se bál, aby to pro mě nebylo moc pohodlné, ale vůbec ne. Trénujeme čtyřikrát týdně a dost tvrdě.
Před devíti lety jste jako sedmnáctiletý přestoupil do italské Fiorentiny. Tehdy to byla obrovská šance, ale zůstala naplněna ne tak úplně. Jak dnes své tehdejší rozhodnutí posuzujete?
Po fotbalové stránce těžko říct, nedá se totiž posoudit, jestli by bylo lepší zůstat v Česku a vykopat se tady, nikdo neví, jak by to dopadlo. Váhal jsem tehdy, ale na druhé straně taková nabídla už nemusela přijít. Hodně mi to dalo v osobním životě, poznal jsem spoustu lidí. Šel jsem v době, kdy jsem ani neměl dodělanou střední školu, byla to taková složitější zkouška z dospělosti. Začátek nebyl tak o fotbale, jako o tom sám o sebe se tam postarat. Byl jsem tam tehdy s Ondrou Mazuchem (dnes hráč Sparty Praha - pozn. autor), byli jsme odkázáni sami na sebe, jednou za dva měsíce přijeli naši nebo Mazuchovi a to bylo všechno.
Do prvního týmu Fiorentiny jste se nikdy nepropracoval, měl jste vůbec šanci?
Zpočátku to tak trochu vypadalo, ale pak už bylo stále jasnější, že ne. Tehdy Fiorentina kupovala každý půlrok nějakou hvězdu, prosadit se bylo těžké. Bral jsem to tak a mým cílem bylo dostat se fotbalově co nejvýš, co nejvíc se naučit.
Po dvou letech přišlo první angažmá v Baníku, jaké bylo?
Skvělé, ohromná škola. Vlastně moje první angažmá, kde jsem hrál nejvyšší soutěž, navíc s partou, jejíž základ pamatoval nedávný mistrovský titul. Byli tam skvělí fotbalisté jako Bolf, Marek, Rajtoral, Otepka, Lukeš a další.
V té době už jste ale byl hráčem italského druholigového Ascoli...
To přišlo hodně narychlo a tam jsem nikdy pořádně nehrál. Mnohem víc jsem si to užil v Řecku, i když to pak dopadlo všelijak.
Proč?
Začátek byl dobrý. Pěkný ostrov i život, mužstvo se spoustou cizinců, se kterými jsem si rozuměl, udělal jsem si tam myslím i slušné jméno. Kdyby nenastaly problémy, klidně bych tam zůstal i dál.
Co se stalo?
Přišla krize, přestaly být peníze, cizinci odešli, zůstali jsme asi jen tři, cítil jsem, že to není dobré.
Prý jste se dlouho nemohl ze smlouvy s tamním klubem vyvázat.
Povedlo se mi to až před třemi lety a dodnes nejsme zcela vyrovnáni. Řeším to s naší hráčskou asociací, snad se to povede.
Máte nějakou naději?
Mohla by být. Kerkyra se vrátila i do první ligy, majitel je stejný, své závazky by měl splnit.
Před návratem do Hradce před dvěma lety jste stihl ještě druhé angažmá v Baníku, jaké bylo?
Super. S koučem Svědíkem jsme se znali už z Hradce. Navíc manželka tam začala pracovat, zvykli jsme si tam. Není to nic proti Hradci, ale tehdy jsme Ostravu ani moc opouštět nechtěli.
Není vám líto, že tohle všechno najednou končí?
Je i není, ale rozhodující je rodina a podle toho se musím zařídit. Hlavně už jsem nechtěl fotbalově jen dožívat, ale odejít pokud možno ještě se vztyčenou hlavou.
Co vám z fotbalové kariéry utkvělo v paměti nejvíc?
Určitě hned na začátku stříbro se sedmnáctkou z mistrovství Evropy a následně zápas v Barceloně za výběr Evropy, na to se nezapomíná. Ale i další. Třeba když jsme se v Řecku s Kerkyrou zachránili. Nebo když jsme hráli s Baníkem na vyprodaných Bazalech. Naposledy asi postup s Hradcem do ligy. Já byl po zranění, dlouho jsem na to čekal.
Další kroky vám už profesionální fotbal vzaly možná navždy.
Jak říkám, jednou by to stejně muselo přijít. Možná si za to trochu můžu i sám, neuměl jsem odpočívat, a někdy jsem asi měl.
