Na stinnou stránku fotbalu se snaží upozornit projekt Pražského fotbalového svazu Neberte nám naši hru. Iniciativa, která má ukázat možnou cestu a především pak odstartovat debatu na toto téma, vrcholí právě tento týden.
"Ve sportu se točí čím dál tím více peněz a lidé jsou ambicióznější a mnozí si chtějí plnit sny skrze své dítě. Ve společnosti je i celkově větší agresivita," připomíná psycholožka Šauerová, jež pomáhala třeba skokanovi na lyžích Jakubu Jandovi, střelci Davidu Kosteleckému či tenistce Andree Hlaváčkové.
S jakým problematickým chováním rodičů se setkáváte nejčastěji?
Je to křik, srovnávání s vrstevníky a citové vydírání.
Sportovní psycholožka Eva Šauerová.
Může nevhodné chování rodičů k dětem při sportu zanechat na dítěti dlouhodobé následky?
To jistě může. Následky bývají i takové, že jakmile to dítěti věk dovolí, se sportem skončí. Rovněž to nepřidá vztahům v rodině. V jiných případech zase může dítě v budoucnu kopírovat chování svých rodičů.
Rodiče, chovající se zcela nevhodně při sportování svých dětí, se při jiných činnostech svého dítěte dokážou ovládat a rozhodně ho nekárají po každé chybě či omylu. Čím myslíte, že je tento jev způsoben? Proč sport vyvolává u rodičů tak časté negativní emoce?
Na tuto otázku bych odpověděla zcela laicky. Podívejte se na stadiony a potom na hodiny kreslení. Do sportu emoce prostě patří, to je i v pořádku. Ale do sportu nepatří záporné emoce mezi rodiči a dětmi.
Jaké nevhodné projevy chování rodičů vůči dětem při sportu považujete z hlediska dlouhodobých následků za nejvíce rizikové?
Za nejhorší považuji ponižování vlastního dítěte, nerespektování soupeře a pravidel hry. Dítěti se to může později vrátit v pracovním i partnerském životě, protože normy získané v dětství se prolínají celým životem.
Lze říci, v jakém věku vnímá dítě nevhodné chování svých rodičů nejvíce, tedy kdy pro něho představuje největší riziko a kdy naopak na psychiku dítěte už nemá takový vliv?
Obecně můžeme říci, že nejcitlivějším rokem pro formování charakteru dítěte je věk 5 let. To však může být velmi individuální, záleží na mnoha proměnných. Za nejzranitelnější období bych označila období mezi 5 až 12 rokem.
Neberte nám naši hruAkce Pražského fotbalového svazu Fotbal někdy nepřináší dětem jen radost. Bohužel i na utkáních těch nejmenších můžeme vidět zarážející jevy, které berou dětem chuť do hry a sportu jako takového. Snahou o dosažení okamžitých výsledků, přehnaným důrazem na výkony jednotlivců a potlačením myšlenky fair play, se u dětí postupně se vytrácí úcta ke spoluhráčům, protihráčům i rozhodčím. Mizí pak také základní touha zahrát si fotbal, najít v kolektivu společné kamarády a v neposlední řadě vysloužit si pochvalu od trenérů či rodičů. Právě rodiče jsou přitom často těmi, kteří, často nevědomky, stojí na pomyslném žebříčku negativních emocí na samém vrcholu. Iniciativa Pražského fotbalového svazu "Neberte nám naši hru" nemá za cíl celkově změnit prostředí na pražských fotbalových turnajích, má však ukázat možnou cestu a především pak odstartovat debatu na toto téma. |
Původcem nevhodného chování může být i trenér. Často od nich slýcháme, že oni mohou na svěřence křičet. Jak se na to díváte z pohledu psychiky dítěte?
Není to jen o křiku. Může být trenér, který mluví potichu, přesto mohou jeho věty zranit víc, než důrazně řečená věta. Jde o pasivně agresivní chování. Křik jako takový do sportu k mladým začínajícím sportovcům nepatří, ale je velký rozdíl, jestli trenér zařve, protože někdo nedodržel zásadní pravidlo nebo zařve kvůli tomu, že se někomu něco nepovedlo.
Zajímají se trenéři mládežnických celků o informace, jak mají přistupovat k hráčům a jak komunikovat s rodiči?
Praxe mi ukazuje, že spíš má každý trenér svoje představy, které shledává jako správné a příliš si do práce nechce nechat mluvit. Paradoxem je, že často informace shánějí trenéři, kteří tyto rady potřebují nejméně.
V některých zahraničních klubech praktikují uzavřené tréninky, kdy rodiče nemají přístup na trénink svých dětí, aby je nerozptylovali a jinak nenarušovali trénink. Zdá se vám to jako řešení vhodné?
Volila bych volila zlatou střední cestu, kdy uzavřené by byly jen některé.
Zvláště při sportovních začátcích dětí působí na dítě rodič a trenér velmi výrazně. Jakou roli z pohledu dítěte by měl hrát trenér a jakou rodič?
To je otázka na celou knihu. Rodič by měl dítě ke sportu přivézt, naučit ho, aby mělo ke sportu kladný vztah. Trenér by měl naučit dítě disciplíně, píli, fair play, kooperaci s ostatními. Oba by měli být pro dítě především kladným vzorem.
Jak se tyto role mění s rostoucím věkem dítěte?
S věkem by samozřejmě dítě mělo více vnímat roli trenéra, ale pokud má dítě rodiče, který ve sportu dosáhl na nejvyšší mety nebo je sám jako trenér velice úspěšný, tak v tomto případě bude role rodiče velmi výrazná.
PsychikaEtapy v životě O různých etapách v životě sportovce můžete číst zde. |
Vnímá dítě rozdílně, pokud na něho křičí trenér, nebo rodič?
Rozdíl tady určitě je, samozřejmě záleží hodně na tom, jaký vztah k jednotlivým těmto lidem má, zda pozitivní či negativní.
Často rodiče ve svém dítěti vidí budoucí sportovní hvězdu a tím dostává své dítě pod nesmyslný tlak s velkým důrazem na dobrý výsledek. Jak byste s takovým rodičem jednala z pozice trenéra?
Každý člověk má nějaký sen. Jde o to, aby se sny realizovaly velmi korektně pro všechny zainteresované strany. Ono po pravdě s takovým rodičem bude velmi těžká práce. Je vhodné, pokud nějaká autorita v daném sportu takovému rodiči vysvětlí, že jeho chováním dítěti spíše škodí.
Vidíte možnosti, jak by se s problémem nevhodného chování rodičů a trenérů dalo bojovat? A jak hodnotíte projekt Neberte nám naši hru, který už podruhé organizuje Pražský fotbalový svaz?
Velmi vhodným nástrojem je publicita daného problému. A z tohoto důvodu vnímám projekt Neberte nám naši hru velmi pozitivně. Je skvělé, že Pražský fotbalový svaz upozorňuje na problém, o kterém se nemluví, avšak je pro celé sportovní hnutí v Česku velmi zásadní.
