Dvakrát vám duel se Žižkovem unikl ještě v dresu Mostu. Nebál jste se, že se to bude opakovat?
Měl jsem skutečně smůlu. Když jsme s Mostem jeli na Žižkov, byl jsem zraněný. V domácím zápase jsem zase stál kvůli kartám. Teď jsem šťastný, že to konečně vyšlo.
Zavzpomínal jste si hodně?
Strašně moc. Znám to tady jako své boty, těch krásných vzpomínek je skutečně hrozně moc.
Hecoval jste se s bývalými spoluhráči?
Nejlépe si z Viktorky pamatuju na Maroše Klimpla a kapitána Tomáše Procházku. S ním jsem si i volal, ale žádné sázky neproběhly.
Co ve vaší kabině, kde působíte jako hrající asistent, tam jste něco za případný úspěch slíbil?
Jo, to byla klasika. V případě úspěchu měli kluci ode mě přislíbenou odměnu. Konkrétní nebudu, ale určitě se jí dočkají.
Jaké to bylo na hřišti, když jste si hlídal své dobré kamarády?
Maroše Klimpla jsem měl osobně při standardních situacích, to jsme si toho stačili říct hodně. I Prochyho (Tomáš Procházka, pozn. autora) jsem dost potkával, protože hrál se mnou ve středu hřiště. Všechno ale v přátelském duchu.
Co vám říkali domácí hráči po utkání, které překvapivě prohráli?
Já jim dal raději pokoj. Vím, jaké to je, když se jeden šklebí a druhý je smutný. Proto jsem je nechtěl dráždit.
Na Žižkově jste působil jako mladý fotbalista. Nyní jste se vrátil jako hrající trenér. Vrátil byste čas?
Přesně tohle mě napadlo, když jsem sem přijel. Chtěl jsem být zase za mladého a nezkušeného. Ne být na zlomu kariéry. (smích)
Čáslav se rozjíždí. Ze dvou utkání má šest bodů. Kam až dojede?
Doufám, že někam, kde se nebude muset zabývat záchranou.
