Jako sportovní ředitel akademie druholigového Artisu Brno má po sloučení líšeňské líhně s brněnskou Svratkou na starosti koncepci a rozvoj obrovského projektu mládeže. Přechod od dospělého fotbalu k práci s dětmi a mládežníky pro něj prý neznamenal ústup do pozadí, ale změnu perspektivy. Jak sám říká, dnes vidí smysl své práce nejzřetelněji.
„U dětí je obrovský prostor k růstu. U dospělých někdy narazíte na limit. S mládeží jen čas ukáže, kam až mohou dojít,“ míní trenérský bard.
Než se zeptám na Artis, vy jste dva roky trénoval v Brazílii v obřím mládežnickém centru Oscarín?
To už je všechno historie. Ale samozřejmě to byl obrovsky poučný životní úsek, a to nejen z hlediska fotbalového. Změní vám to pohled na život. Začnete rozumět zahraničním hráčům, poznáte úplně jinou mentalitu. Pak je ale přivezete do Evropy a je to něco zcela jiného.
Byla jim tu zima?
Ano, dorazili třeba do polského Štětína a ti kluci neznají sníh, neznají led. Dnes už jsou vyhřívané trávníky a dá se to přestát. Ale oni jsou zvyklí hrát jen v lisovkách, kopačky s kolíky, to pro ně do té doby vůbec neexistuje. Oni pak kloužou, ale kolíky nechtějí a říkají vám, jak si kvůli tomu zlomí nohy. Musíte je obléci, říct jim, aby nechodili ze sprchy rovnou ven, zkrátka základní věci. Nicméně když se o ně staráte, vrátí vám to.
Přijdou Brazilci i do Artisu, když s nimi máte dobré zkušenosti?
Myslím, že my tím směrem jít nechceme. Rádi bychom šli hlavně vlastní cestou tuzemské mládeže. Klub a jeho majitel na ni dávají opravdu velké peníze. Jsme dnes unikát v celé republice. Mám pod palcem 25 týmů a kolem 90 členů realizačních týmů, které vytvářejí pro mladé fotbalisty servis. Je to pro mě obrovská výzva.
Pivo nechci, radši knedlíky. Adediran se v druhé lize rozstřílel, souzní s cílem Artisu |
Asi už neznáte své svěřence jménem, že?
Všechny asi ne. (směje se) Jsme v prvním roce tohoto obrovského projektu a naším cílem není vozit kluky z Afriky a Brazílie, ale vytáhnout je z té obrovské masy, kterou máme. Vyformovat vlastní, brněnské ligové hráče se vztahem k regionu, klubu a k nově tvořené značce Artis. Máme jedenáct družstev přípravek, osm žákovských a šest dorosteneckých. Je to obří penzum.
Daří se vám vše podle představ?
Už jen vybavit 700 hráčů a 90 trenérů stejným oblečením, to nám náš dodavatel ze společnosti Kappa říkal, že něco takového absolutně nezažil. Že stahovali kapacity z celé Evropy, aby nás oblékli. Už jsme to pomaličku všechno zvládli a také mě potkáte v kšiltovce s písmenem A v logu. A jsem na to hrdý. Jsme Artis a to je počátek klubismu.
Tak kolik svěřenců tedy znáte?
No, je to těžké. Já se starám o týmy od přípravek do dorostu. U nejmenších jsem trávil čas v létě, abych viděl prostředí, v jakém jsou. V Mariánském údolí i na Svratce mají krásná hřiště, skvělá zázemí, výbornou umělou trávu. Když jsem viděl desítky malých fotbalistů a fotbalistek, jak se nám tam batolí od kategorie U6 a U7, to je nádherné. Rodiče si sednou na lavičku v Mariánském údolí, ale nevstupují do toho, jen sledují a vypadají spokojení, stejně jako ti malí. A je to balzám na mou fotbalovou duši. Děti odcházejí se zážitkem. A takový prožitek musí mít každý trénink, aby přišly s úsměvem zase.
Jaké to má porodní bolesti?
Jo, občas to není jednoduché. Rodičům někdy musíte věci vysvětlovat a dávkovat vše tak, aby viděli, že to s jejich dětmi a pak i se skoro dospělými myslíme dobře.
Nepřijdete si v záplavě rozhovorů s rodiči už málem jako manažer komunikace?
Pořád něco vysvětluji. Tady mám výhodu, že mám vystudovanou pedagogickou fakultu a že jsem učil. Ty zkoušky z psychologie, didaktiky přijdou vhod. Vracím se k nim.
Vy osobně si jdete k mládeži odpočinout?
Všude je tlak. Na mě tlačí vedení, abychom dostali U19 do celostátní ligy. V U15 máme hrát v pohodě moravskou soutěž a je klid na to, abychom hráče posouvali. U dospělého fotbalu máte nějaké hráče, u kterých zjistíte, že není kam dál jít, že narazili na limit, kam je jde posunout. U mladých je vždy obrovský prostor a jen čas ukáže, jaká je jejich míra talentu. A to mě baví.
Bojujete o děti s dalšími sporty?
Naopak, já jsem obrovský zastánce pohybového rozvoje hráče. Je to jako pyramida. Když máte širokou pohybovou základnu, tak máte vrchol vysoko a můžete pořád růst. A to není jen o gymnastice s atletikou, já miluji podpůrné hry. Pro fotbalistu je například skvělý basket. Cvičíte periferní vidění, prostorovou představivost, zónovou obranu. A to se mezi těmi sporty prolíná. Takže když mi rodiče říkají, že jejich dítě pojede lyžovat, a tak nepůjde na trénink, jsem nadšený. Nebo když kluci mluví o tom, jak chodí plavat. Vůbec jim v tomhle nebráníme, když to stíhají. Ať dělají judo a karate, protože ono nám tohle vše pomůže v rozvoji hráče.
Jak moc jste zapojený do vrcholných kategorií?
Nejsem ten, kdo má právo do těchto týmů mluvit. Když jsem trenérsky zaskočil u B týmu, tak samozřejmě ano, ale jinak by to bylo absolutně neprofesionální. Vyjadřovat se k mužským týmům mi nepřísluší. Byl bych nekompetentní.
Přijde si ale třeba hlavní trenér Jiří Chytrý popovídat?
Pokud to jde, tak se snažím sledovat oba mužské týmy, abych měl přehled. Abych někdy viděl tu úplně cílovou stanici, kam máme hráče dostat. Pokud trenéři přijdou, debatě se nebráním, a když koukáme na áčko, tak sedím blízko hlavních zástupců klubu. Samozřejmě tak u mužských týmů vidím problémy a silné stránky.
Co vidíte u áčka, které po podzimu drží barážovou příčku?
Má to ve druhé lize složité. Tým je poskládaný pro první ligu a v té druhé to je paradoxně často těžší. Je totiž trochu jiná a kluci to někdy musí více odbojovat. Někdy je to proti srsti, ale tak to je, když má klub jasně daný cíl. V momentě, kdy bude mužstvo v první lize, jsou v kádru natolik kvalitní hráči, že nebude mít problém ji hrát.
Nesnaží se někdy druholigový Artis až příliš o pěkný fotbal?
Je to zjednodušeně řečeno, ale ono se nám to vrátí, až tam budeme.
A co tedy řešíte s Jiřím Chytrým?
On nechodí, má kolegů dost. Realizační tým je tak velký, že mě nepotřebují. Nejsem navíc na všech trénincích a utkáních a Jirka je tak zkušený trenér, že další konzultace nepotřebuje. Ale když bude chtít, jsem k dispozici. Nejraději jsem, když je výkon výborný a já mu jen můžu pogratulovat a pochválit ho.
Propisuje se podzimní dobrá nálada průběžně třetího týmu druhé ligy do mládeže?
Dnes chodí na zápasy mužů stovky mladých kluků a mají podepsané kopačky a dresy od našich hráčů. Začíná nám fungovat i ten klubismus. A je to tak ideální odmala. Protože co stihnete dát dítěti do sedmi až deseti let, to je na celý život. A když jim dáme lásku k fotbalu, už je nepustí.
Brankář Artisu Brno Tomáš Holý si jde pro míč v utkání se Spartou.
Už vás něco příjemně v mládeži zaskočilo?
Baví mě třeba práce s brankáři. Trenéři mládeže za mnou přišli a říkají mi: „Trenére, teď něco uvidíte. Koukejte na gólmana a řekněte nám, jestli umí chytat.“ Tak jsem se koukal a říkám, že z něj může něco být. A přišla rychlá odpověď. „A my ho teď postavíme na levé křídlo.“ A ten kluk byl ještě lepší! Tak to umí nohama! Klobouk dolů. Práce u mládeže je nádherná. Protože pokud do těch dětí svou práci dáte, tak ony vám to vrátí. Vidíte ten progres. U dospělých někdy není, nebo už je neviditelný.
Co se ve vás bude odehrávat, když Artis splní svůj cíl a přijede do Brna „váš“ Zlín či Baník?
Koho chleba jíš, toho píseň zpívej! Byl bych sám proti sobě, kdyby to tak nebylo. A já musím připravit podhoubí. Vím, že co děláme v přípravce dobře, to budeme v hlavním týmu časem sklízet. Z žáků vytáhneme výsledky za deset let a naše opatření v dorostu budou vidět za pět.
Jaké je toto přemýšlení, když u toho pak nemusíte pracovně být?
Řídil jsem mládeže ve Zlíně a Baníku, takže si to plně uvědomuji. Chci vytvořit správné prostředí. Zajistit růst. Je to, jako když roste houba. Když zakopnu v lese o praváka, tak musí mít podhoubí, správnou vlhkost, teplotu, aby byl krásný. A když ho najdete, tak vám srdce zaplesá. Ale musí se vše sejít. A pokud tu nebude správné prostředí, tak ty naše hřiby nevyrostou.
Přiváděli vás s tím, že jste muž, jenž má čich na talenty. Pozorujete v sobě, že vaše zkušenosti mají sloužit jako radar, tedy že nemáte jen vybudovat podhoubí, ale také řešit selekci z něj?
Samozřejmě někdy ten řez děláte a není to jednoduché. Škrtnout jméno a říct, že ty tady nebudeš, je těžké. A proto to mám tady u mládeže hezké, protože když má třeba daný hráč propad, můžu si ho díky počtu týmů „schovat“. Víme, že ten hráč je ještě na rozmezí – nevyniká, ale přitom v něm něco je.
Místo přímého vyřazení tedy máte ty kluky kde „dopéct“?
Přesně. Třeba belgická reprezentace má v kategorii U18 hlavní tým a k němu béčko. A mužstvo hraje kvalifikace a šampionáty, rezerva jezdí po turnajích a hraje. A trenéři vám řeknou, že to jsou hráči, kteří mají zpožděný biologický věk, ale taky obrovský fotbalový talent a potenciál. A tito kluci časem budou určovat směr fotbalu, budou to na hřišti řídit. A my s nimi musíme pracovat stejně jako s těmi, co to zvládli dříve, protože přijde dvacátý rok a oni je doběhnou a klidně často předběhnou. Podobně je to s vysokými hráči. Ti dozrávají klidně až do 25 let. Legendárního Jana Kollera taky nikdo moc nechtěl hrát a debutoval v lize ve 23 letech. A já si pak říkám – možná jsem to ani sám neviděl. Fotbal mě překvapuje každý den, byť by si někdo mohl myslet, že už jsem prožil vše.
Nemáte ho někdy už plné zuby? Jsem člověk, co se dovede odpoutat od práce.
Žiji v Hostýnských vrších blízko lesa. Takže když si ráno udělám čaj, sednu si pod pergolu na terasu a koukám do lesa, tak na fotbal nemyslím. Koukám na stromy, na ptáky. Dcera má asi patnáct krmítek. Vedle mě leží jedna tibetská doga, druhý pes je v kotci, tak to mě naplňuje klidem a vrací zpět na zem.
Je duševní očista potřeba?
No, nějaký ventil mít musíte. Další takovou věcí jsou moderní české detektivky. Policie Modrava, Kriminálka Anděl nebo Metoda Markovič, všechno to sleduji. Až mi za to žena nadává, že se pořád dívám na nějaké vraždy. Ale mně jde o ty kombinace v mozku, jestli to rozlousknu dříve, než to skončí. To je pro mě úžasný relax.
