Jako spolupracovníka získal i libereckou fotbalovou legendu Jiřího Štajnera a společně se chtějí zaměřit hlavně na výchovu nejmladších hráčů.
„Soutěže dospělých jsou samozřejmě důležité, ale priorita je mládež, zvlášť teď v postcovidové době. Základna se zužuje a bez malých klubů se nepohneme dál,“ říká Vomáčka, který současně působí jako ředitel mládežnické akademie v FK Jablonec.¨
Benjamin VomáčkaBývalý fotbalový obránce, dnes funkcionář, 42 let. Hráčskou kariéru začínal v rodném Liberci, za zdejší Slovan nastoupil k prvnímu zápasu v lize v 17 letech. Poté působil v Bohemians, v Plzni, ve Slovanu Bratislava a v Žilině, se kterou získal dva mistrovské tituly. Po slovenském angažmá hrál za Slavii Praha, Baník Ostrava a nakonec za druholigový Třinec, kde v lednu 2016 oficiálně ukončil hráčskou kariéru a přešel na funkcionářský post. Letos v březnu se stal novým předsedou libereckého okresního fotbalového svazu. Od začátku roku 2020 působí jako ředitel akademie v prvoligovém Jablonci. |
Jak se zrodila myšlenka, že budete kandidovat na šéfa okresního fotbalu?
Když jsem se vracel z Třince, kde jsem několik let působil na funkcionářském poli, domů do Liberce, našel jsem si původně práci mimo fotbal. K fotbalu mě to ale pořád táhlo a cítil jsem, že bych chtěl svoje zkušenosti někomu předat. Dal jsem se dohromady s dalším bývalým libereckým fotbalistou Zbyňkem Rampáčkem a začali jsme se o té možnosti bavit. Pak přišly velké podzimní změny ve fotbalovém svazu. Kandidoval bych asi i bez nich, ale takhle to asi bylo jednodušší.
Do výkonného výboru jste získal i dlouholetého hráče bundesligy Jiřího Štajnera. Jak se vám to povedlo?
Řekl jsem mu svoje představy a jeho to oslovilo. Je to začínající funkcionář, ale takovouhle fotbalovou ikonu je škoda nevyužít. I podle prvních výkonných výborů je vidět, že ho tahle práce baví. Jsem rád, že na to kývl, protože děti potřebují vzory, a on toho ve fotbale dosáhl opravdu hodně.
Jaká byla vaše hlavní motivace? Okres je přece jen nejnižší fotbalový stupeň...
To je fakt, ale jednou z nejdůležitějších věcí je začít odspoda a vychovávat pro fotbal děti. Musí vyrůstat na vesnicích, nejen ve velkých klubech. Soutěže dospělých jsou samozřejmě důležité, ale priorita je mládež, zvlášť teď v postcovidové době. Základna se zužuje a bez malých klubů se nepohneme dál. Nemůžou všichni hrát jen v Liberci a Jablonci. Centra jsou i v okrese – Hrádek nad Nisou, Frýdlant, Ruprechtice nebo Doubí.
Věděl jste, do čeho jdete?
Nějakou představu jsem měl. Učím se, i proto jsem chtěl k sobě Zbyňu Rampáčka, který je zkušený funkcionář. Mám tu nevýhodu, že jsem se před rokem vrátil po dvaceti letech cestování za velkým fotbalem a vztahy na Liberecku úplně nemám. Ale musím říct, že v okrese ani v kraji nebyla taková džungle jako jinde v republice. Chapadla sem asi nedosáhla tolik jako jinam.
Myslíte vliv bývalého svazového místopředsedy Romana Berbra, který řídil fotbalové zákulisí?
Ano, přesně tak. Ten tady nebyl tak silný. I v tom pro mě nástup byl lehčí.
Co můžete ze své pozice konkrétně změnit?
Jak jsem řekl: hlavní je dostat děti zpátky k fotbalu. Musíme spočítat škody po roce a půl covidu. Pod předsedu okresu patří různé komise. Můžeme pořádat ukázkové tréninky a nábory. Hodiny tělocviku pod vedením trenérů.
Ve spolupráci se školami?
Už se školkami. Můžeme dělat různé kempy nebo tábory. V republice navíc nemáme fotbalovou soutěž pro pěti nebo šestileté děti. A číslo dvě mého zájmu jsou rozhodčí. Náhled české veřejnosti je ten, že kdo dělá rozhodčího, je lump. To je potřeba měnit. Sudích je málo, ti nejlepší postupují do vyšších soutěží a není zas tak vzácné, že zápasy v okrese pískají laici.
Sport utrpěl v covidové době velké škody. Nehrají se nižší soutěže, děti usedly k počítačům. Jak to rozjet zpátky?
Hlavně všichni čekáme, až se vrátíme k plnohodnotným tréninkům. Ono je hezké trénovat ve dvojicích deset metrů od sebe, trenéři vymýšlejí, co můžou, ale to není fotbal. Děti potřebují poznat emoce při výhře i při prohře. V posledních letech se začalo s mládeží pracovat dobře. Někdy se ale na úkor hry s balonem zapomíná na kondiční a silovou přípravu i u těch dětí.
Dřív to zase bylo naopak, ne?
Ano, ale nic není jen černé a bílé. Musí se hledat kompromisy. Nejde jen běhat a zakopávat o míč. Fotbal ale je o běhání, bez toho se nedá hrát. Když neuběhnete k bráně a nevrátíte se zpátky, fotbal nemůže hrát ani pětiletý kluk a s balonem si může točit na hlavě jak delfín. Je to ale těžké téma, nedá se zjednodušit na pár vět.
Nehrozí, že se po covidu nesejdou menším oddílům hráči a nebude s kým hrát?
To je docela možné. Trošku se toho bojím. Teď budeme dělat průzkum. Jelikož soutěže byly ukončeny, budeme vymýšlet různé turnaje pod hlavičkou okresního svazu. Byl bych strašně rád, kdybychom si po pandemii oddechli a získali jsme ještě víc mladých. Nejsem o tom ale přesvědčený, spíš je možná zlákaly jiné věci. Navíc většina fotbalistů, co hrají okresní přebor, se nepřipraví tak dobře jako v běžném režimu a budou jim hrozit zranění.
Pohyboval jste se ve vrcholovém fotbale, bude vás taková práce naplňovat?
Rozhodně ano. Je třeba říct, že tohle je neplacená aktivita po pracovní době. Jinak mám práci u mládeže Jablonce. Zkušenosti čerpám i odtamtud. Vím, jaké problémy má prvoligový klub, a když se to vynásobí, vyjde vám, jaké problémy mají ty menší. Když se nám podaří zvednout kvalitu dole, bude i výběr pro větší kluby. Myslím, že vztahy mezi oddíly na Liberecku celkově nejsou zlé.
V Jablonci působíte jako ředitel akademie. Jak tam se potýkáte s následky koronavirových omezení?
Měl jsem smůlu, že když jsem tam v lednu 2020 naskočil, rozběhla se pandemie a všechno se přerušilo. Měl jsem čas za ten rok poznat trenéry i hráče, ale nepoznal jsem je na hřišti. Jablonecký dorost odehrál za celý rok jen asi šest mistrovských zápasů. Špatné to je hlavně pro kluky, kteří teď v dorostu končí a mají se rozejít do klubů. Obávám se, že jim budou chybět principy hry, běhání po lese to nenahradí.
Kde byste chtěl, aby byl okresní fotbal pod vaším vedením za čtyři roky? Co byste považoval za úspěch?
Zmínil bych možná jednu konkrétní věc. V okrese kromě Slovanu Liberec není žádná jiná svazová licence na mládež. Mým snem by bylo, kdyby se pod Slovanem ještě vytvořily dvě bašty, které by na licenci FAČR dosáhly. To by znamenalo další peníze na výchovu dětí navíc.
Pojďme ještě krátce k vaší hráčské kariéře. Jste libereckým odchovancem, vzpomínáte si na svůj první start v lize?
To mi bylo sedmnáct. Nastoupil jsem v závěru zápasu proti Baníku, střídal jsem Pepu Jinocha a vyhrálo se 3:0. Trenér Petržela mi dal šanci. Tenkrát U Nisy nebyly ani tribuny a na hřiště se chodilo tunýlkem za bránou. Ostatní týmy se sem skoro bály jezdit. Pak jsem se vážně zranil, rok jsem nehrál fotbal a šel zase za koučem Petrželou do Bohemky. A poté jsem různě cestoval.
Nejlepší roky jste prožil ve slovenské Žilině, že?
Jasně, hrály se tam poháry, předváděli jsme pěkný fotbal. Jsem ale rád za angažmá ve Slavii nebo v Baníku, kde jsem zase poznal jinou fanouškovskou mentalitu. Když jsem končil kariéru, hrál jsem druhou ligu v Třinci a pak jsem tam čtyři roky působil jako funkcionář.
Jste odchovancem Liberce, pracujete v Jablonci. Komu fandíte?
Oběma. Derby se hraje dvakrát za rok, ale já už to tak neprožívám jako fanoušci. Je potřeba, aby byl silný celý kraj. Nejlepší by bylo, aby se poháry na severu hrály pořád. Kdyby se oba týmy dostaly do základní skupiny, bylo by to skvělé.
