„Nejvíc mě nabíjí, když vidím, jak rychle děti dělají pokroky. Mám radost, že jsem jim něco předala,“ vypráví, proč se jí trenéřina zaryla pod kůži.
Byť ženy-trenérky jsou ve fotbale spíš rarita, s předsudky se nesetkala. „Tatínkové jsou překvapení, že jejich děti trénuje žena, ale koukají na to pozitivně. Děti jsou odmala v prostředí žen, s maminkou, s učitelkou ve školce. Takže podle mě se cítí lépe i s fotbalovou trenérkou.“ Roli v tom hraje i empatie, kterou ženy do fotbalu přinášejí. „Chlapi mají sebevědomí, my se do dětí víc vcítíme, nemáme tam to mužské ego,“ srovnává dva světy majitelka trenérské licence C.
Jezdím po okrese po vesnických fotbalech. Je to zajímavé. Když je to někdy víc hlučné, posunu se stranou. Když jsem měla přítele, byl to taky většinou fotbalista, obráželi jsme to spolu, takže jsem vlastně fotbal mít ráda musela.
