„Arnošt si nepřál vůbec žádný pohřeb, tak jsme udělali sportovní rozloučení na hřišti,“ říká Věra Mužíčková, správcova sestřenice a fanynka plavského fotbalového mužstva. „Protože napadlo hodně sněhu, tak jsme ho před kabinami před obřadem museli odfrézovat.“
Když Arnošt připravil hřiště pro trénink nebo zápas, sedl si před kabiny a spokojeně se rozhlížel po zeleném trávníku. Přímo před očima se rozprostíralo místo, kde nedávno při rozloučení se svým správcem drželi u rakve čestnou stráž plavští fotbalisté v dresech a rovněž hasiči. Místo pohřebních věnců ležely před katafalkem míče.
Správce dělal Arnošt na stadionu v Hliňáku od roku 1974, kdy v Plavech po dlouhé pauze obnovili mužstvo dospělých. „Hřiště lajnoval ještě letos v srpnu před přátelákem,“ připomíná Luboš Tomíček, prezident TJ Sokol Plavy. „Už mu nebylo dobře, tak jsme ho přemluvili, že to dokončíme za něj. Netušili jsme, že s ním bohužel mluvíme naposledy.“
Arnoštův rodný dům stál přímo na kopci nad hřištěm. Louka, z něhož za první republiky vzniklo, patřila kdysi i jeho dědečkovi. „Kvůli těžkému zdravotnímu handicapu Arnošt nemohl fotbal hrát, přesto mu zasvětil celý život,“ podotýká Mužíčková.
Plavský správce pamatoval dobu, kdy se fotbalisté na hřišti nepřevlékali v kabinách, ale ve staré vyřazené tramvaji a v plechové boudě, jež sloužila zároveň jako sklad.
„Také díky jeho obětavosti se v našem vesnickém klubu povedl malý zázrak,“ dodává Tomíček. „V letech 1988 až 1989 neprohrálo naše áčko mistrovské utkání více než rok.“
Když Arnošt ležel ve vážném stavu v nemocnici, ptali se na něj podle Tomíčka lidé z celého kraje.
„Za více než čtyřicet let, kdy na hřišti správcoval, se stal populárním mezi několika generacemi našich fotbalistů a také mezi našimi soupeři,“ vysvětluje Tomíček. „Když se nám v posledních letech někdy nedařilo, vždycky říkal: Jestli sestoupíme z krajské 1. B třídy, tak tady skončím.“
Správcovy dobře míněné „výhrůžky“ vždy spolehlivě zabíraly. Vesnička s tisícovkou obyvatel se v krajských soutěžích drží už 27 let. „Při smuteční hostině, když už fotbalisti Arnošta pořádně zapili, chodili za mnou a říkali: My bychom snad chtěli zítra umřít a mít taky tak krásný pohřeb na hřišti,“ prozrazuje Mužíčková.
