„Jmenoval se Amir Fisher, sloužil v armádě. Právě on mě do Česka přivedl a byl to můj blízký přítel,“ svěřil se Jacobovici, jednadvacetiletý záložník Baníku Most-Souš. Po otci má izraelské občanství, po matce kanadské, po prarodičích rumunské. Válka v židovském státě, kam se s rodiči v pěti letech přestěhoval ze zámoří, mu nedává spát.
Dokázal jste se koncentrovat na fotbal, když Hamás zaútočil?
Bylo to složité. Útok přišel 7. října, my zrovna hráli s Českou Lípou. Já mám čtyři sestry, dvě nejstarší žijí ve městě Sderot. Leží na jihu velmi blízko hranicím s Gazou a přepadli ho teroristé z Hamásu. Velmi jsem se o ně bál, snažil jsem se jim dovolat. Schovávaly se v krytu. Venku vraždili teroristé a moje sestry slyšely výstřely ze samopalů a všechno, co se děje. Šílené. Kryt opustily až druhý den a přesunuly se do domu rodičů, který je ve středu Izraele, tedy na bezpečnějším místě. Českou Lípu jsme porazili, v šatně jsem měl izraelskou vlajku. Při oslavě vítězství trenér a hráči tu vlajku vzali a udělali jsme si s ní společnou fotku. Hodně pro mě znamená, že mě a Izrael podporují.
ProfilAdin Jacobovici 21 let, 191 cm, záložník z Izraele. Má izraelské, kanadské i rumunské občanství, vyrůstal ve městě Ra’anana. V místním Hapoelu s fotbalem začínal, v patnácti se vydal do světa. Hrál v Chile, Maďarsku, německých Schweinfurtu, Abtswindu a Sandu, od března 2022 je v Česku, vystřídal Motorlet, Benešov, Chlumec nad Cidlinou, teď působí v Mostě. |
Kdy se sestry dostaly ven?
Trvalo dlouho, než armáda na útok odpověděla. Sderot nebyl jediné napadené město, hodně jich dostalo tvrdý úder. V neděli viděly armádní vozidlo, které prozkoumávalo okolí, jestli už tam nejsou žádní teroristé. A rozhodly se běžet do auta. Zrovna v tu chvíli se rozezněly sirény, ale i tak nasedly a rychle vyrazily pryč.
Jak moc vyděšený jste byl?
Když jsem tady a ne v Izraeli, je mnohem těžší o tom slyšet. Nevíte, co se přesně děje. Dokud jsem se nedozvěděl, že jsou u rodičů v domě, byl jsem rozrušený.
Jste šokovaný brutalitou útoku?
Absolutně! Jak řekl prezident, tohle se nikdy předtím nestalo. Je plno záběrů a fotek na internetu, výpovědí svědků. Zabili 1 400 lidí, hrůza. A způsob, jakým je zavraždili, je děsivý. Jen si to představit je šílené, natož to vidět. Tohle je izraelské 11. září.
Měl jste kontakt s rodinou?
Ano, speciálně na začátku jsem s nimi byl na telefonu nonstop. A v neděli 8. října, den po útoku, mi zavolala přítelkyně mého nejlepšího kamaráda Amira. Řekla mi, že Amir byl v armádě a teroristé ho v sobotu 7. října zabili při útocích. Jeho jednotku zavolali v nouzové situaci do kibucu na jihu Izraele. Snažili se zachránit rodiny, které uvázly v domech. Bohužel je přepadli teroristé a Amira a jednoho z jeho parťáků z armády zabili. Druhý den jsem se vydal domů na pohřeb, i proto jsem chyběl na zápase s Teplicemi.
Jak vás to zasáhlo?
Je to srdcervoucí. Tady mi docházejí slova. Bylo těžké sledovat, jak vám pohřbívají kamaráda, ta zkušenost je hrozná. Vždyť mu bylo teprve dvaadvacet!
Jak vám Amir pomohl do Česka?
Já předtím působil v Německu. Nejdřív ve druhé bundeslize U19, než přišel covid. Pak, po nějakém čase stráveném doma, jsem v Německu hrál pátou nejvyšší soutěž dospělých, ovšem pandemie stále hodně věcí ovlivňovala. A potom mi pomohl Amir. Můj kamarád, který hrál v U19 za Bohemians a Viktorii Žižkov, mi navrhl, ať jdu do Česka. Díky svým kontaktům mi zajistil zkoušku, tak jsem přišel. Hrál tady před čtyřmi roky.
Adin Jacobovici (vlevo) a jeho kamarád Amir Fisher, kterého zabili teroristé z Hamásu.
Nebál jste se letět domů?
Vůbec. Když jsem slyšel o Amirovi, věděl jsem, že tam musím být, že musím být s jeho rodinou. Vzdát mu hold. Byli jsme blízcí přátelé. Volal mi po každém zápase, ptal se, jak se mi dařilo. Posílal jsem mu videa mých gólů a různých situací.
Mostecký klub vám vyšel vstříc, usnadnilo vám to složité chvíle?
Trenér Miloš Sazima se zachoval profesionálně a lidsky, extrémně mě podpořil. Když jsem byl v Izraeli, dostal jsem od spoluhráčů mnoho podporujících zpráv. Jsem si jistý, že se o mně taky hodně báli, zvlášť když sledovali zprávy z Izraele. Jejich přístup a láska mi hodně pomohly.
Vaše město Ra’anana bylo celou dobu v bezpečí?
Leží blízko Tel Avivu, teroristé tam nedosáhli. Ale znějí tam sirény, když na nás pošlou bomby. A rozezněly se, i když jsem tam byl minulý víkend na pohřbu. Po deseti minutách je bezpečné kryt opustit a můžete fungovat dál. Sirény jsou smutným koloritem, ale je pravda, že pro nás je to normální. Vyrůstali jsme v tom.
V čem spočívá jádro sporu mezi Hamásem a Izraelem?
Je tady hodně problémů, ale s teroristy z Hamásu nemůžete vyjednávat. Tím hlavním problémem je totiž to, že oni mají problém s námi, Židy. Recept je jednoznačný, teroristické organizace jako Hamás nebo Palestinský islámský džihád musí být kompletně zničeny. Když budou mít Palestinci normální vládu, ne radikální, která je kontroluje, teprve pak bude možné obnovit jednání.
Jsme s tebou! Fotbalisté Mostu vyjádřili podporu Izraeli i spoluhráči Adinu Jacobovicimu, jehož kamaráda zabil Hamás.
Stoupenci radikálního islámu jsou už i v západní Evropě. Bojíte se o Evropu?
Dřív jsem se o ni nebál. Po těchto atacích, když jsem viděl všechny ty protesty v Berlíně, Paříži, Londýně, Vídni a dalších městech... Účastníci podporovali Hamás, křičeli všemožné hejty na Židy a Izrael. Vyvolává to ve mně mnoho obav o budoucnost.
Cítíte se jako Žid ohrožený?
V Česku a konkrétně v Praze, kde bydlím, ne. Zjistil jsem, že lidé tady mají velmi silné pouto, spojení se Židy. V Praze máte židovskou čtvrť a velmi bohatou židovskou historii. Cítím se tady vítán a v bezpečí.
Máte vojenský výcvik?
Kvůli fotbalu nemám zkušenost s armádou. V Izraeli je vojenská služba povinná pro 99 procent lidí, pro mě je to osobní volba, protože fotbal spadá pod výjimky. Ale moje sestry i táta byli v armádě, moji přátelé jsou v první linii a bojují. Kdyby bylo potřeba, sedl bych na letadlo a šel válčit po jejich boku. Zatím mě však nepotřebují, protože nemám vojenské zkušenosti, země je v lepších rukou.
Jak jsem prchal z Izraele. Sirény, útěk do krytu a zrušené lety, líčí fotbalista |
Viníte vaše politiky z toho, co se v Izraeli stalo 7. října?
Nemůžu vinit politiky za útok, který podnikl Hamás. Neviděli jsme dosud takovou brutalitu. Ale možná teroristé využili naší špatné politické situace v posledních letech. Politická odpovědnost ať se řeší až po válce.
Bojíte se rozšíření konfliktu?
Ano. Vláda Íránu fandí Hamásu, pomáhá jim. V Libanonu máte Hizballáh, který těží z útoků Hamásu. Bojím se ovšem jen trochu, protože máme podporu z USA i dalších zemí včetně Česka. Což mi dává trochu klidu.
Češi vždy patří k nejhlasitějším podporovatelům Izraele, jak je to vnímáno ve vaší zemi?
Když jdu v Praze po Václavském náměstí, pokaždé slyším hebrejštinu. Plno izraelských turistů sem přijíždí v létě, milují tuhle zemi. Myslím, že oceňujeme podporu z Česka.
Jak útok Hamásu ovlivnil fotbal?
Všechny soutěže se zastavily, izraelská reprezentace měla odložené kvalifikační zápasy se Švýcarskem a Kosovem. Něco se pomalinku rozjíždí, ale nevím, jak bude sezona pokračovat. Neumím si představit, jak těžké by bylo tam teď hrát fotbal. I tady v Česku je to pro mě těžké, ale musím být profesionál. Je to moje práce. Když jsem na hřišti, soustředím se jen na fotbal a nic jiného neexistuje. Pro hráče v Izraeli by mohl být fotbal dobrým únikem, ale je to těžké. Každý Izraelec zná někoho, kdo byl zavražděn nebo držen jako rukojmí Hamásu. Celá země prožívá trauma.
Adin Jacobovici, izraelský fotbalista působící v třetiligovém Baníku Most - Souš.
Sníte o tom, že jednou nastoupíte za izraelský národní tým?
Je to sen, který se doufám splní v blízké budoucnosti. Byla by čest reprezentovat svoji zemi. Teď cítím naději, že bychom se konečně mohli kvalifikovat na velký turnaj. Máme plno talentovaných hráčů v Evropě. Daniel Peretz je v Bayernu, Oscar Gloukh v Salcburku a ten nejlepší, Manor Solomon, hraje v Tottenhamu. Naše budoucnost je v dobrých rukou. Nevím, kdy Izrael postoupí na Euro nebo na mistrovství světa, ale jsem si jistý, že to uvidím na vlastní oči.
Kromě izraelského občanství máte i kanadské a rumunské. Jak to?
Narodil jsem se v Kanadě, odkud pochází moje máma, můj táta je z Izraele, kam jsme se přestěhovali, když mi bylo pět let. Z Rumunska jsou moji prarodiče, tam jsem ještě nebyl, ale mám to na seznamu. Mohl bych reprezentovat tři země, ale to pro mě není otázka. Chci hrát za Izrael, zemi, kde jsem vyrostl.
Kam se chcete fotbalově posunout v třetiligovém Mostě?
Mám osobní ambice a máme taky ambice jako klub. Důvod, proč jsem do Česka přišel, je, že chci hrát profesionální fotbal. A stejnou touhu má Most. Od patnácti, kdy jsem opustil Izrael a vydal se za svým snem, jsem žil v mnoha zemích. V Chile, Maďarsku, Německu. A teď jsem tady skoro dva roky. S Mostem můžeme společně dokázat něco speciálního.
Palestino, nikdy nepůjdeš sama. Fandové Celtiku jsou i proti svému klubu. Proč? |
Jak jste se ocitl v Chile?
Ředitel tamní akademie mě pozval na měsíční stáž, vydal jsem se tam s tátou. On se vrátil do Izraele, kde pracuje jako dokumentarista, já tam nakonec vydržel půl roku. Bylo to skvělé dobrodružství. Lidé jsou tam vřelí. Hrál jsem v akademii, která posílá hráče do USA na univerzity. Touhle cestou já ovšem jít nechtěl, proto jsem akademii opustil.
Sedí vám český fotbal?
Užívám si ho. Je silný, agresivní, intenzivní. Pro typ hráče, jakým jsem já, tedy vysoký a silný, je to jako ulité. Umím tvrdě pracovat, vyžívám se v osobních soubojích, ve hře jeden na jednoho. Dříve jsem hrál víc šestku, defenzivního záložníka, teď nastupuji výš jako osmička nebo desítka. Tvůrce hry, ofenzivní záložník.
Proč jste nezůstal v Izraeli?
Hrával jsem za Hapoel Ra’anana, byl jsem kapitán mládežnického týmu mnoho let. Když se ale naskytla možnost vydat se do Chile, využil jsem ji a začala moje bláznivá cesta.
Máte oblíbeného hráče či klub? A co je váš fotbalový sen?
První hráč, díky kterému jsem se zamiloval do fotbalu, byl Ronaldinho, hrál úžasně. V jeho podání vypadalo všechno snadně a přirozeně. Nyní rád sleduji Radju Nainggolana, který působil v AS Řím nebo Interu. On je zabiják. A jsem velkým fanouškem Arsenalu, kéž bych tam jednou hrál!
