Titul sem, titul tam - Ph. D., ThDrl., LL. M., DrSc., MBA, BcA, jsou jich desítky. Akademické, vědecké, profesní, šlechtické, diplomatické. A mnohé další tituly představují téměř neprostupnou houštinu, ve které se orientovat je velmi složité, zejména když se mezi sebou kombinují.
Situaci komplikuje ještě komunistická minulost, kdy byly tituly různě deformovány, aby se "inteligence" přiblížila "pracující třídě". Proto stejně kvalifikovaný absolvent práv může mít titul JUDr., Mgr. či jen promovaný právník podle doby, kdy studoval. V poslední době je možné se setkat také s tituly ze Západu, u nichž není zcela jasné, co označují.
Základní akademické tituly patří před jméno
Skutečně oficiální jsou jen akademické tituly, které najdeme v zákonu o vysokých školách a nikdo jiný než vysoká škola je nemá právo přiznávat. Ta také jako jediná může konat habilitační řízení a řízení ke jmenování profesorem.
Kdo získává jaké tituly* Bc. a BcA. - získají absolventi bakalářského studia, v oblasti umění se za Bc přidává ještě A Zahraniční tituly nemají oporu v našem zákoně, ale používají se: Zdroj: |
Základní tituly po ukončení bakalářského či magisterského studia jsou uváděny vždy před jménem. Jde o Ing., Mgr., Bc., MUDr. a další. Stejně tak před jméno patří tituly po absolvování rigorózní zkoušky, příkladem je JUDr. a PhDr. Absolventi postgraduálních studií si zapíší titul za jméno, například Th. D. Nejvyšší možný získaný vědeckopedagogický titul je profesor nebo docent a uvádí se vždy před jménem.
Zejména odborníci z akademické sféry mívají jak vědecké, tak i pedagogické tituly. Příkladem plného titulu akademického funkcionáře může být "prof. Ing. Vladislav Tahal, CSc., LL. M., MBA, dr. h. c., rektor univerzity v ....". Tak by to bylo zapsáno i na vizitce. V hovoru se však užívá nejvyšší titul, kterým dotyčná osoba disponuje - čili "pane profesore" či "paní docentko".
Máte titul? To budete asi úspěšný člověk
Pokud je potřeba doplnit tituly do nějakého z formulářů, třeba daňového přiznání, a všechny se tam nevejdou, vypisujeme jen ten nejvyšší. Má-li osoba jiný titul, který vyplývá z jejího postavení nebo funkce, oslovujeme zásadně jím. Čili "pane prezidente" namísto "pane profesore".
"Je dobré si uvědomit, že systém všemožných titulů zde není jaksi sám od sebe. Je to lidmi vytvořený systém sociálního rozvrstvení, který má sloužit rychlé orientaci a jehož význam má spočívat hlavně v pracovním, profesním či politickém světě," říká psycholožka Michaela Peterková.
Titul nositeli zvyšuje podle psychologů jeho ego. "Na druhé lidi působí člověk s titulem jako úspěšný, vytrvalý, inteligentní a příslušející k určité elitě. Tím není řečeno, že všichni nositelé titulu nezbytně disponují těmito vlastnostmi, ale bývají tak vnímáni. Všichni se snažíme druhé lidi odhadnout - posuzujeme vzhled, oblečení, způsob řeči, chůze a i titul je jeden ze snadno interpretovatelných povrchních znaků," dodává Peterková.
Podle Peterkové však už tituly přestávají být vzácné. Důvodem je, že narůstá podíl titulovaných absolventů bakalářských oborů a vyšších odborných škol. Své pozice vysokého uznání si stále drží tituly profesor a docent a cokoli obsahující "dr". "Lidé se už hůře orientují v tom, co který titul znamená. Obecně ale tituly jakožto statusové znaky pořád ještě fungují."
V Americe jen doktorské tituly
V Evropě, zvláště v Česku, je tradicí, že pokud má někdo akademický titul, je jím při formálním styku oslovován. V USA se pro titulování používají víceméně pouze doktorské tituly.
Sympatický může být i italský přístup, kde k titulům přistupují s nadsázkou: "Vypadá inteligentně, umí číst, je to Dottore. Umí počítat, je to Professore!" Žádná ze stran není traumatizována.
Při pracovním jednání se zahraničními partnery je vhodné si předem o dotyčném zjistit, jaký titul má, a podle toho jej oslovovat. Opět má přednost funkční titul, protože v pracovním styku je zvykem oslovovat právě podle funkce - ředitel, účetní, mistr, státní zástupce, velvyslanec…
Společenské tituly vyplývají i z úlohy, kterou dotyčný plní ve veřejném životě - poslanec, senátor, ministr. Především v některých evropských státech, zejména v monarchiích nebo tam, kde byla dlouholetá tradice monarchie, uznávají i tituly šlechtické. Ačkoliv byly šlechtické tituly zrušeny již při vzniku Československé republiky zákonem z roku 1918, můžeme jimi oslovovat příslušníky šlechty i v současnosti.
