Vánoce by tu totiž mohli oslavit kdykoliv v roce, protože snad každý kout ve firmě Ozdoba zabírají skleněné koule, rakety, zvonky, špice, sněhuláci, ale taky okurky, žaludy, krtci či autíčka.
Mezi tou křehkou a nadýchanou krásou by se jeden ostýchal i nadechnout. „Jen se nebojte, jsme zvyklí, že k nám chodí exkurze. Zákazníci tak mají možnost zblízka poznat, jak ručně vyráběné ozdoby vznikají,“ mávne nad obavami rukou Romana Juklová, obchodní ředitelka společnosti, která s manželem Martinem patří již k páté generaci výrobců vánočních ozdob foukaných z tenkostěnného skla.
Nejprve zdobil lidi, pak stromky
Tím prvním, kdo začal v rodině vyrábět ozdoby, byl Václav Berger. Původně tedy pradědeček na vánoční sklo ani nemyslel, začínal coby obchodník se skleněnými korálky, které vyvážel do Indie. Pak se je rozhodl sám i produkovat.
Jenže s atentátem na arcivévodu Ferdinanda d’Este skončila belle époque, zakladatel firmy narukoval do armády a o čtyři syny i živnost se musela postarat manželka Marie. „Psal jí kouzelné korespondenční lístky, jak má neplatiče upomínati a jak stříbro vážiti a míchati,“ usmívá se Juklová při představě, jak přičinlivý záložák sepisoval obchodní instrukce i v zákopech světové války.
Ač podnik přežil, sklářské řemeslo utržilo po válce direkt, tudíž bylo třeba změnit výrobní program. Když Sklářský ústav v Hradci Králové vypsal kurzy pro foukače ozdob, začal Václav Berger zase znovu a jinak, ale se stejnou vervou.
„Nejstarší syn měl na starosti obchodní záležitosti, další se vyučil coby foukač, třetí zamířil na techniku do Brna a pak vymýšlel pro výrobu různé zlepšovací návrhy,“ líčí rodinný byznys jeho pokračovatelka a připomíná, že jak se ozdoby vyráběly tehdy, téměř před sto lety, tak se foukají a malují i dnes: „Pořád je to čistě ruční práce, žádné stroje, žádný tisk, žádné plasty!“
Ani milimetr navíc!
A že je té práce požehnaně. Ať bude na konci barevná koule, něžný ptáček nebo honosná špice, začátek je vždy stejný: trubice ze sodíkového skla z Německa. Popravdě, nevypadá nijak extra.
Jakmile se ovšem z trubic stanou kratší „odtažky“, které uchopí ruce zručných foukačů a foukaček, začnou se dít věci. Nad hořákem se trubice důkladně nahřeje, šikovná ústa do nich fouknou – a jako by sklu vdechla život.
Tu se materiál zakulatí, tam protáhne, jinde zkroutí – a najednou má sklářka v ruce ptáčka. „To už zvládají foukačky s praxí, začíná se vždy koulemi. Trvá to zhruba tři měsíce, než se nováčci aspoň trochu zaškolí,“ vypráví Romana Juklová a pochlubí se: „Naše zkušené holky vyrábějí koule, které se od sebe nesmí lišit ani o milimetr!“
Někomu jde foukat tvary z ruky, jiní jsou obratnější při práci s formami, do nichž se vloží rozpálený odtažek a vyfoukne se třeba malá Tatra 603 nebo Hurvínek.
Stříbro dovnitř, barva ven
Ve vedlejší dílně, aby to ozdoby na dlouhé stopce neměly daleko, čaruje v alchymistické dílně odborník na stříbření. „Do ozdob se nalije roztok dusičnanu stříbrného a stříbro se aktivuje v horké vodě,“ popisuje obchodní ředitelka, co se děje ve stříbřírně. Pak stačí zkušenými pohyby nechat roztok roztéct po celém tvaru a počkat, až zaschne.
A teď dveřmi rovnou do smáčírny, kde se barvami pokryjí ozdoby také zvenčí. Těch je! Odstínů i typů jsou desítky – některé ozdoby jsou po obarvení lesklé, jiné matné, batikované či jako z porcelánu, exkluzivně vypadají koule v metalickém provedení, mrazolaku či s hebkým skořápkovým efektem.
„Jako sociální podnik zaměstnáváme 18 zaměstnanců, navíc máme i chráněnou dílnu pro čtyři klienty. Někteří z nich pracují právě při stříbření a smáčení, další etiketují nebo balí,“ zmíní Romana Juklová mezi řečí jeden podstatný detail, za který by si sice zasloužili od Ježíška pochvalu, ale ve skutečnosti je osud příliš nešetřil.
Ozdoba Dvůr Králové nad Labem
|
Zkusíme napsat Santovi
Když Bergerům v roce 1948 režim znárodnil podnik, měli jednu fabriku v Bílé Třemešné, druhou v Trotince u Miletína a v Praze ještě vyráběli vatové ozdoby. Po revoluci přitom začínala rodina zase s dílnou v rodinném domku. Nakonec se dopracovala k manufaktuře, jenže přišla krize, krach Jablonexu Group, který jim zadával 80 procent zakázek – a s firmou byl málem ámen.
Ozdoba se však zase otřepala, ale nohy jí pak okopávala další krize, po ní covid... „Je to pořád dokola, pády a konjunktury, jako na houpačce. Musíme být pořád připraveni,“ praví odhodlaně Romana Juklová, jejíž společnost by přitom ráda přijala další zaměstnance, aby ozdoby foukali, malovali i balili.
Bez nich totiž není možné firmu dál rozvíjet. „Kdo neriskuje, nemá nic. A potenciál k rozvoji tady rozhodně je,“ míní obchodní ředitelka, která by ozdoby z Ozdoby ráda ve větší míře vrátila na obří americký trh: „Dřív jsme pro něj vyráběli hodně, jenže jsme ztratili pozici. Pořád máme formy, jejich zvyklosti i vkus známe. Jistě, že se vše vyvíjí, ale Santa určitě zůstal. Třeba nás vyslyší a trochu zaúřaduje. Nebo mu zkusíme na Vánoce napsat dopis...“
Afrika chce květiny, Češi sníh
To by musel být Santa úplně bez srdce, kdyby zdejším ozdobám nepřišel na chuť, říká si návštěvník, když pozoruje malířky, jak beztak krásným koulím, olivám či „reflektorům“ dodávají jemné krajkoví pomocí barev, pudrů, třpytek nebo balotiny. „To jsou drobné skleněné mikrokuličky,“ ukazuje Juklová ozdoby, na nichž vytvořila balotina vzorek ojíněných větviček.
Právě takové vzory mají Češi nejraději. „Jsme poměrně konzervativní a hodně se vztahujeme k tradici, zasněženým Vánocům, vločkám… Třeba v Austrálii či Africe jsou v oblibě květinové dekory, Asie má ráda červené a zlaté zdobení a západní Evropa podléhá trendům, tam se střídá kdeco,“ vypráví z dlouholeté praxe Juklová, jejíž firmu brzy čeká hlavní sezona. A bude mít na jejím konci čím ozdobit stromek doma? „Něco tu na nás určitě zbude,“ směje se.
