Pracujete spolu už dlouho, pokud vím. Můžete popsat, jak jste se vlastně potkaly a co vás spojilo dohromady?
Vanda: Naše společná životní cesta byla snad předurčena ještě před naším narozením. Tátové byli spolužáci z Akademie výtvarných umění. Na jaře roku 1974 jsme se obě narodily, já v Písku, Valerie v Praze. V roce 1988 jsme se poprvé uviděly na talentových zkouškách na Střední škole keramické v Bechyni. Po absolvování školy se naše cesty na pár let rozdělily, bylo zapotřebí teorii doplnit praxí.
Valerie: Ale celou dobu jsme na sebe podvědomě myslely.
Když jste začaly podnikat, co všechno jste si musely pořídit?
Vanda: V roce 1998 jsme začaly kout společné plány v suterénním atelieru v Mánesově ulici, který nám velkoryse přenechala Valeriina maminka, Daniela Stehlíková, také keramička. Atelier byl tmavý a vlhký, ale byly jsme šťastné, že máme kde tvořit. Daniela nám přenechala i stařičkou šamotovou pec, tedy stačilo jen doplnit zásoby materiálu a vymyslet produkt, o který by byl zájem.
Valerie: My jsme si zkrátka od začátku věřily, nápadů bylo nekonečně a nadšení z možnosti vlastní tvorby veliké.
Fotogalerie |
Umíte vyčíslit výši vstupních investic? Co bylo na začátku nejtěžší?
Vanda: V roce 2003 jsme musely ateliér v Mánesově ulici opustit. Ale jak už to bývá, všechno zlé je k něčemu dobré, a tak jsme našly nové útočiště v bývalé textilní továrně ve Ctiradově ulici v Nuslích. Bylo ve dvoře se zvýšeným přízemím, nájezdní rampou, prostory s okny po celé stěně byly světlé, pro naši práci to bylo až pohádkově ideální. A tady jsme už do kapsy sáhnout musely. Kompletní rekonstrukce včetně rozvodů elektřiny stála asi sto tisíc korun. Za dalších sto dvacet tisíc jsme si objednaly novou velkou keramickou pec. Pořídily jsme také dva nové točířské kruhy, kus za dvacet tisíc.
Vanda Grecová (45)
|
Valerie: Většinu nábytku jsme si sehnaly svépomocí, prošly jsme stavební bazary, skládky, kontejnery a třeba židle sbíraly u popelnic.
Vanda: Možná se nezdá vstupní investice až tak vysoká, ale s ohledem na nejisté příjmy v umělecké branži, se jednalo o finanční strop. Psal se totiž rok 2003 a peníze měly úplně jinou hodnotu než dnes.
Řešily jste všechno to počáteční zařizování vlastními úsporami, půjčkou nebo jinak?
Vanda: Měly jsme tehdy štěstí, protože jsme přijaly zakázku na patnáct set kusů reklamních dóz a misek pro farmaceutickou firmu, která nám zajistila hlavní část potřebné investice. Jednalo se o komplet dóz na léky a my na tom pracovaly dlouhé dny, o dózách se nám už i zdálo. Asi nikdy nezapomeneme názvy medikamentů, které mělo nádobí propagovat. Zbylou část jsme postupně splácely, což trvalo zhruba půl roku. Ale nutno dodat, že jsme v té době žily velmi skromně.
Valerie: Ano, vařily jsme si chlebovou polívku.
Valerie Stehlíková (45)
|
Jaké byly vlastně vaše úplné začátky, kdy jste prodaly svá první dílka?
Vanda: Vzpomínka na začátky je vskutku úsměvná, vyrobily jsme sotva pár kusů, sbalily to do tašek a už jsme lítaly po obchodech a galeriích s nabídkou.
Valerie: Nejvíc obchodů bylo v centru, nejpraktičtější bylo jít pěšky. A protože jsme sídlily nad Václavákem, obíhaly jsme náměstí ověšené taškami. Vrchol luxusu byl pak kufr na kolečkách.
Vzpomenete si ještě, co bylo vašim prvním výrobkem na prodej?
Vanda: Byly to hrnky „Ryby“ s namodelovaným rybím ocasem namísto ucha. Rybí motiv jsme postupně přenesly na další tvary a vznikla tak první kolekce. Na tu dobu jsme měly hrnky dost drahé, jeden kus stál 250 korun, ale bylo to hrozně pracné.
Vanda: Odběratele jsme si pečlivě vybíraly. Do galerií jsme dodávaly na výrobu náročnější díla, do obchůdků šla užitková tvorba. Občas nás potkala zakázka na originální světla do kavárny, či vybavení restaurace nádobím.
Máte nějak rozděleny úlohy ve firmě? V čem jste stejné, v čem se lišíte?
Valerie: Zpočátku jsme se obě podílely na všem. Vanda je výborná točířka, navrhovala tvary, modely a funkčnost nádob, já je pak dotvářela a dekorovala. Postupně, aniž bychom se jakkoliv domlouvaly, se naše úlohy začaly dělit. Vanda se začala věnovat více marketingu, já produkci.
Vanda: Jsme naprosto odlišné. To je možná důvod, proč to společně celá ta léta zvládáme. Nějak to zkrátka do sebe zapadá.
Čím se vaše výrobky liší od těch ostatních keramických?
Vanda: Naší zásadou je snažit se o technologickou i technickou úroveň na té nejvyšší možné hranici. Používáme kvalitní, drahé materiály, bohužel dnes již výhradně ze zahraničí. Český trh je k našemu zklamání velmi omezený a zamrzlý.
Valerie: Někdy balancujeme na hraně mezi líbivostí až kýčem a prodejností. Vše, co navrhnu, musím ale vnitřně unést.
Vanda: Zásadní je nezůstat na místě, být o krok napřed před konkurencí. Ráda bych ještě dodala, že každý náš výrobek je originál, nesnažíme se vyrábět sériově, pokud chce zákazník více stejných kusů, musí si je objednat. Nerady se vracíme ke starým dekorům, potřebujeme změnu a volnost.
Co nejraději vyrábíte, o co je ze strany zákazníků největší zájem?
Valerie: V podstatě mě baví úplně vše, pokud práci střídám. Pokud je od stejného dekoru kusů více, děsí mě to a vztekám se. Mojí největší láskou jsou karafy a velké vázy.
Vanda: Valerie si s každou věcí utvoří vztah a nechce je pak prodat. Samozřejmě to Valerii na chvilku dopřeji. Ty vůbec nejpovedenější, stejně jako poslední kusy kolekce, kterou opouštíme, zůstávají u nás navždy, takže máme už i malý archiv.
Kolik jste toho už prodaly? Podle čeho určujete cenu?
Vanda: Každý týden vypálíme dvě půlkubíkové pece zboží, které prodáme. Na sklad nevyrábíme. Odběratelé čekají na své objednávky i několik měsíců. Když pomyslíme, kolik kusů jsme již za ta léta vyprovodily do světa, připadá nám to neuvěřitelné.
Valerie: Ceny určujeme podle náročnosti dekorace, velikosti a tvaru, samozřejmě se odvíjí také od vstupních nákladů, jako je materiál či energie.
Kdo všechno si vaši keramiku kupuje?
Vanda: Díky sociálním sítím, e-shopu a prodeji v kamenných obchodech si nás lidé nacházejí napříč světem. Hřeje nás myšlenka, že z našeho hrnečku pije někdo v Litomyšli, Londýně či Vancouveru...
Jak zvládáte role matek se svým povoláním?
Vanda: V průběhu let 2006 až 2010 jsme dohromady porodily pět synů. Na začátku onoho období jsme netušily, co nás čeká. Nechaly jsme tomu volný průběh s tím, že buď to půjde dál i s dětmi, nebo skončíme.
Valerie: Místo toho jsme mnohonásobně přidaly. Pochopily jsme, že musíme využít každou volnou minutu, která byla v ten čas striktně daná, a začaly jsme opravdově makat.
Vanda: V té době byl již náš tým četnější. Začaly jsme spolupracovat s dalšími lidmi, třeba s točířkou nebo dekoratérkami, které během našeho mateřství zajistily produkci. K práci jsme se v podstatě vracely ihned po šestinedělí. S miminky, později bez nich. Dnes můžeme s odstupem času říct, že nás toto období svou intenzitou velmi posunulo.
Co je na práci živnostníka nejtěžší?
Vanda: Nejistota. Odbyt není nikdy zaručený, sortiment je v dnešní době natolik nepotřebný, že neustále balancujeme na hraně. Neustále se také zvyšují náklady, keramické suroviny i elektřina zdražují, přibývají nové administrativní požadavky.
Valerie: A navíc DPH je pro umělecká řemesla stanoveno nepochopitelně vysoko na 21 procent, což je pro náš obor téměř likvidační.
Kde všude zájemci vaše výrobky najdou?
Vanda: Máme stálý okruh zákazníků, obchodníků tuzemských i zahraničních, e-shop na „fléru“ i zahraničních portálech s rukodělnou výrobou. Naše zboží je také několik měsíců v roce trvale vystavené v unikátním prostoru opěrného pilíře Karlova mostu v Praze na Kampě.
Valerie: Třikrát do roka se účastníme největších keramických trhů v Berouně a Kunštátě na Moravě. Loni nás vybrali mezi zahraniční hosty také na mezinárodní keramický veletrh Argillá Faenze v Itálii.
Jaké je vaše životní motto, čím se ve svém podnikání řídíte?
Vanda: Naše motto je všeříkající: A přece se točí.
Valerie: Já prozradím vtipné heslo našeho kamaráda: „Keramika má budoucnost, ale jen ta sanitární“.
Uživí vás tato práce, anebo si vyděláváte i jinak? Jak?
Vanda: Naše práce nás živí.
Valerie: I když to dá fušku.
