Umělecký kovář – to není zrovna běžné řemeslo. Jak jste se k této práci dostal?
Na základní škole jsem měl původně úplně jiný plán – chtěl jsem být po otci veterinářem. To ale platilo jen do chvíle, než jsem viděl, co všechno bych se musel učit. Rád jsem toto studium přenechal staršímu bratrovi. Zlom u mě přišel v 8. třídě, kdy mě sestřenice zavedla ke svému tchánovi do kovárny. A právě tam to celé začalo. Atmosféra kovárny, oheň, kov a poctivá práce rukama mě okamžitě pohltily.
Takže pak už to byla vidina práce, za kterou jste si cíleně šel?
Přesně tak. Ještě na základní škole jsem začal chodit do výtvarného kroužku a začal se připravovat na talentové zkoušky. Nejprve jsem absolvoval odborné učiliště v oboru umělecký kovář a zámečník v Hradci Králové, poté obor umělecký odlévač kovů na Střední uměleckoprůmyslové škole v Turnově a následně obor Rytá a ražená medaile a mince na vyšší odborné škole v Jablonci nad Nisou.
Co vám odborné vzdělání dalo?
Bez nadsázky pevný základ. Naučilo mě rozumět materiálu, vnímat jeho hranice i možnosti a hledat, co všechno se z něj dá vytvořit. Právě tahle kombinace oborů pro mě byla klíčová – díky ní se dnes v mé práci přirozeně propojuje řemeslo, technická jistota i výtvarné cítění.
Dobře, ale jde o umělecký obor. Člověk tedy musí mít i nějaké umělecké vlohy, ne?
Úplně si to nemyslím. Třeba o sobě nemůžu říct, že bych zdědil nějaké výrazné umělecké geny po rodině. Moje cesta tedy nebyla postavená na přirozeném talentu, který by přišel sám od sebe – bylo to vydřené. Bavilo mě to a postupně jsem začal vnímat detaily, barvy, architekturu, zahradu… vlastně celý prostor kolem sebe. O to víc si dnes vážím toho, kam mě tahle práce dovedla.
Podle vás se to vše tedy dá naučit?
Takhle jednoznačně to asi říct nelze. Spíš platí, že v oboru, jako je umělecký kovář, nejde čistě jen o nadání. Když tvoříte výtvarná díla nebo architektonické prvky, musíte nejen cítit, co tvoříte, ale také rozumět tomu, jaký typ architektury nebo interiéru řešíte. Vedle uměleckého cítění je potřeba znát i spoustu praktických věcí pro následnou montáž – zednictví, elektroinstalace, sklenářství, obkladačství… Úspěch stojí právě na kombinaci vytrvalé práce a zvládnutí těchto technických dovedností.
Začal jste hned po dokončení vzdělání pracovat „sám na sebe“?
Podnikat jsem začal dokonce už během studií. Měl jsem štěstí – rodiče mi finančně pomohli vybudovat první dílnu v Jeníkově, malé vesnici ve východních Čechách, v bývalé slepičárně. Nakonec se tak moje kovárna usadila hned vedle tátovy veterinární ordinace – sice jsme nepracovali spolu, jak jsem si jako dítě plánoval, ale vedle sebe.
Moderní učňák: virtuální realita, roboti i nové technologie v řemeslech |
Co bylo v začátcích největší překážkou?
Na začátku podnikání bylo v mém okolí dost kovářů, takže prosadit své práce a ukázat, že jsem konkurenceschopný, byla velká výzva.
Postupem času se to ale změnilo?
Časem začaly přicházet větší zakázky. Po pár letech tak bylo v dílně všechno namačkané, potřeboval jsem prostor a rozlet, abych mohl tvořit naplno a posunout svou práci dál.
Kdy tedy přišel čas poohlédnout se po něčem větším?
Po necelých sedmi letech. A nebudu lhát – mé rozhodnutí urychlily i dva menší požáry, které vznikly mojí vlastní nedbalostí. Navíc jsem v té době už plánoval rodinu a intenzivně jsem řešil také vlastní bydlení. Po slepičárně tak přišla na řadu přestavba starého kravína.
Jaké výzvy pro vás toto přetvoření hospodářského stavení na kovárnu a bydlení představovalo? Neměl jste strach, že jste si vzal až moc velké sousto?
Byl jsem plný elánu a všechno jsem viděl „růžově“, doslova. Možná až naivně jsem si nepřipouštěl žádný zádrhel. Ono to ale náročné bylo. Vyžadovalo to hodně práce a nepohodlí.
Jak kravín vypadal, když jste se do přestavby pouštěl?
Byl téměř v havarijním stavu, naštěstí střecha byla ještě dobrá. Přesto jsem v těch prostorách viděl potenciál – přišly mi ideální pro myšlenku, že tam jednou vznikne provozovna. Byly chvíle, kdy jsem byl opravdu na pokraji sil.
V úplných začátcích jsme spali v původních místnostech pro personál, kde vlastně nic nefungovalo. Místo elektřiny jsme měli jen lucernu, spali jsme ve spacácích a společnost nám v noci dělalo srnčí.
Zvládl jste takovou investici ufinancovat sám, nebo jste potřeboval úvěr?
Úvěr byl v začátcích nezbytný, ale kompletní rekonstrukci samozřejmě nepokryl. Celá přestavba tak trvala několik let. Kousek po kousku jsme stavbu postupně zvelebovali. Někdy to byly opravdu krušné chvíle. Ta stavba byla tak velká, že mě v určitém momentu doslova zachránila dotace na snížení energetické náročnosti budovy. Bez ní bych to zvládl jen těžko. Navíc se člověk musí vypořádat s byrokracií, památkáři a do toho jsem měl doma rodinu s malými dětmi.
Co všechno vlastně vyrábíte?
Dnes toho dělám už opravdu hodně. Kované ploty a brány, schodiště, sochy a plastiky, reliéfy či designové prvky – to všechno vzniká v dílně, kde mi každý kus prochází rukama. Zvládám také restaurátorské práce, skleněná zábradlí, zábradlí na bytové domy, balkony, interiéry škol a dokonce i ocelové konstrukce – od drobných detailů po velké stavby.
Každý projekt je výzvou i příležitostí vyjádřit vlastní vizi. Od nápadu až po konkrétní podobu – a právě tohle je na práci kováře pro mě nejvíc fascinující. Snažím se to sdílet i s lidmi na sociálních sítích, kde mohou sledovat celý proces od prvního nápadu až po hotový kovaný detail.
Kdo jsou vaši zákazníci? A vrací se vám?
Moji zákazníci jsou různí – od soukromých osob přes stavební firmy až po města nebo holdingy. Mnoho z nich se ke mně vrací – s některými pracuji třeba 15 i více let. Velmi mě těší, že mi důvěřují a vědí, co mohou ode mě očekávat. Každý kovář má svůj „rukopis“.
Hry na rodiče a děti: Proč zraněné ego stojí firmy miliony ročně? |
Vraťme se nyní podrobněji k vaší práci. Kovárna dole, bydlení nahoře, vedle toho jste se ještě pustil do budování galerie – je pro vás důležité mít práci, život i umění na jednom místě?
Má to své klady i zápory. Největší výhoda je, že máte všechno pod jednou střechou – a můžete práci dokončit i pozdě večer, podle potřeby, ať už kvůli technologickému postupu, nebo termínu. Na druhou stranu je nevýhoda, že vlastně „bydlíte“ v práci, což jsem si ze začátku vůbec neuvědomoval.
Váš rukopis je vidět na památkách po celé republice a spolupracoval jste i na pamětní stříbrné minci Jaroslava Vrchlického. Má nějaká zakázka pro vás osobní či profesně zlomovou hodnotu?
Při studiích v Jablonci jsem se účastnil soutěže České národní banky a několikrát se dostal do užšího výběru. Nakonec jsem se stal prvním studentem, kterému se podařilo realizovat rub pamětní stříbrné mince Jaroslava Vrchlického – což je velice ojedinělá situace, protože líc mince vytvořil někdo jiný.
Co se týče osobní nebo profesně zlomové hodnoty zakázek, je těžké to vyjádřit jedním projektem. Ke každé zakázce přistupuji individuálně – některé jsou více výtvarné, jiné designově čisté a některé zase ukazují řemeslnou zručnost, například při tvorbě barokních bran. Každá z nich je svým způsobem důležitá a přináší něco unikátního.
Nebojíte se kombinovat tradiční řemeslo s moderním stylem?
Bát se nesmím. Právě kvůli tomu jsem tato řemesla studoval a také proto mě oslovují zákazníci – protože dokážu vidět věci jinýma očima a doporučit, co hranici mezi nimi propojuje a spojuje. Samozřejmě naslouchám tomu, co si zákazník přeje, abych se vcítil do jeho vkusu, případně ho nasměroval jiným pohledem. Často totiž platí, že z mála se dá vytvořit strašně moc.
Vedle zakázkové výroby se věnujete i mikroturismu a rekonstruujete chalupu, kde začleňujete vlastní tvorbu. Co by si měl návštěvník z takového místa odnést?
Chci ukázat, že i dnešní moderní prvky lze citlivě začlenit do starších staveb a oživit tak zapomenutá místa. Návštěvník si odtud může odnést inspiraci a pocit, že řemeslo a současný design dokážou prostor skutečně probudit k životu.
Právě zde, v chalupě U Dvou pampelišek, jsou k vidění vaše kovové pampelišky, podobné těm dubajským – jen s tím rozdílem, že za nimi nemusíte letět tisíce kilometrů. Jak vznikly a co pro vás symbolizují?
Jelikož jsem byl členem Asociace umělců medailérů a Unie výtvarných umělců, účastnil jsem se mezinárodních soutěží a vystavoval na kovářských sympoziích na Hradě Helfštýně, kde jsem získal první místa – jak za řemeslnou kovářskou práci, tak za kombinované techniky, například litecké a kovářské. Díky tomu jsem měl i vlastní autorské výstavy, a jedna z nich se jmenovala „Není šroubek jako šroubek“.
Právě z této série vznikly i kovové pampelišky, které jsou dnes k vidění v chalupě U Dvou pampelišek. Musím se pousmát – jsou opravdu velmi podobné těm dubajským, a kdo ví, možná byly jejich inspirací. Pampelišky pro mě symbolizují mé nápady a jejich realizaci, zároveň jsou krásnou zahradní plastikou a propojením s názvem chalupy.
Jak vidíte roli malých lokálních projektů, jako je mikroturismus, pro oživení turisticky opomíjených míst?
Myslím, že všude se dají objevit nádherná místa, která stojí za to vidět – často máme „poklady“ přímo za rohem a ani o nich nevíme. Malé lokální projekty a mikroturismus mají obrovský význam, protože dokážou oživit zapomenutá místa a přivést lidi tam, kam by je jinak nenapadlo jít. Návštěvníci si tak mohou užít třeba i mé kovové pampelišky – podobné těm slavnějším v Dubaji – a zjistit, že podobnou krásu lze objevit i v Čechách.
Zhloupneme? Největší hrozbou AI není podvádění, ale ztráta myšlení |
Co podle vás znamená být uměleckým kovářem v době, kdy spousta věcí vzniká sériově a digitálně?
Kovařina se zrovna digitálně tvořit nedá – pořád jde o kov, výheň a kladivo. Každý úder má svůj otisk, každý tvar se rodí rukama. Já pracuji ve výhni tak, jak se má, a právě proto si mě zákazníci vybírají. Lisované prvky poskládané do sebe, poté svařované do nějakého tvaru, které z dálky vypadají hezky, ale nevznikly rukama kováře, pro mě řemeslem nejsou.
Zvládáte stále práci sám, nebo je vás dnes v kovárně víc?
Dnes už nás je v kovárně více. Ale ke kovadlině nikoho nepustím – přeci jen je to moje autorská práce a je pro mě důležité, aby dílo vzniklo tak, abych s ním byl spokojený. Na přípravu a další zámečnické úkony mám tým, stejně tak na montáže – protože některá díla jsou opravdu těžká a potřebují víc rukou než jen ty moje. Najít spolehlivé lidi ale není vůbec snadné.
Čím to podle vás je – nezájmem o řemeslo, nebo náročností práce?
Těžká otázka, protože kdo to nezažil a nehledal, neví. Ono je to tak trochu oboje – nezájem i náročnost práce. Mluvím o kovářském a zámečnickém řemesle.
Dneska žijeme v „matrixové“ době – rodiče, školy, YouTube – všude se dětem vtlouká do hlavy, že peníze se dají vydělat za nic, že odborné školy jsou podřadné a že každý musí mít maturitu nebo vysokou. Na žáky se kladou čím dál menší nároky a je to neskutečně vidět. Sám jsem měl několik studentů na praxi, tak vím, o čem mluvím.
Můžete být konkrétnější?
Naše řemeslo vzniká pod rukama a zároveň vyžaduje přemýšlení – to ničím neokecáte. A ano, toto řemeslo bolí – bolí ruce, bolí záda, občas i pálí. Ale výsledek je nádherný – a proto to dělám.
Třeba když tvoříte barokní akant – musíte přesně vědět, kdy a kde kov nahřát, jak zvolit správnou rýhu, jak zachovat detaily, aby vám následným úderem všechno nezničil. Kde nahřát a jak moc, aby kov neshořel a nepřišli jste o několik hodin práce – přesně tohle dělá rozdíl mezi špatným a dobrým kovářem. A mimochodem – pokud se někdo téhle práce nebojí a chce se ji opravdu naučit, pořád hledám člověka k sobě. Rád ho zaučím, ale říkám to rovnou: tohle není procházka růžovým sadem. Tady se maká.
Ve 30 řídí technologickou firmu. Bez vysoké školy, ale s odpovědností |
Máte pravděpodobně největší sbírku kovářských měchů v Česku. Jak tato vášeň vznikla a co vás na nich fascinuje?
Nejde jen o kus historie mého řemesla – měchy jsou pro mě zároveň nádherné a funkční. Sbírám různé druhy: kapkovité, obdélníkové, sudové nebo dvojité, v různých velikostech a s různými mechanismy. Některé mám až z Anglie a nejstarší je z roku 1826. Fascinuje mě, jak tyto jednoduché, ale geniálně navržené stroje dokážou pohánět výheň a umožnit řemeslníkovi pracovat s kovem přesně tak, jak potřebuje.
Když se dnes ohlédnete – od začátků ve slepičárně až po všechny projekty, na kterých pracujete – změnil se váš vztah k práci s kovem?
Myslím, že ne. Špinavý jsem pořád stejně.
Kdyby za vámi přišel mladý člověk s tím, že chce být uměleckým kovářem, co byste mu poradil jako první?
Poradil bych mu to tak, jak jsem to měl já. Měj štěstí na učitele a řemeslníky, kteří tě opravdu naučí řemeslu. Dělej ho pro sebe, ne pro rodiče – ti pochválí i „ohnutý hřebík“, protože jsi jejich dítě 😊. Pracuj, jako bys tvořil pro nejlepšího kováře na světě, a neboj se výzev – ve škole se naučíš jen asi 20 %, zbytek si musíš vydřít sám, kladivem a ohněm. Měj na sebe vysoké nároky, neustále se zdokonaluj a uč se základy. Staré věci ti pomohou pochopit řemeslo, tvar, ladnost a postupy – a ukážou, co všechno lze z kovu skutečně vytvořit.
A hlavně – já bych byl šťastný za každého, kdo chce, kdo má vášeň a chuť něco se naučit. Pokud člověk opravdu chce, tvrdá dřina se dá zvládnout, ale kdo si to jen odstojí, toho řemeslo nenaučí, neuživí a nebude bavit.
Jaké jsou vaše další profesní plány?
Především dělat dál to, co mě baví. Aby řemeslo žilo a moje díla sloužila lidem, kteří je chtějí mít kolem sebe. Aby každý kousek, který vyjde z dílny, měl svůj smysl a otisk mých rukou.
