Lidé chtějí lepší práci, firmy zoufale hledají zaměstnance. Ale nedaří se jim potkat v těch požadavcích. Je to tak?
Ano. A nás zajímá proč. Kromě nezaměstnaných osob a těch ekonomicky neaktivních tu máme velmi početnou skupinu zaměstnanců, kteří by byli ochotni změnit zaměstnání v případě zajímavé nabídky. V současnosti je jen 14 procent zaměstnanců, které ze židle nezvedne vůbec nic. Ostatní zvažují, přičemž 12 % z nich se už do hledání intenzivně pustilo. Takže necelý milion lidí je v pohybu. Jenže se s firmami nepotkávají.
Přišli jste na to, proč to tak je?
Může za to nesoulad v tom, jak se lidé vnímají a v tom, jak firmy pracují s oslovením lidí a na co se je snaží nalákat. Vezměte si klasický pracovní inzerát. Nejvíce prostoru vždy zabírá: hledáme, požadujeme. Zpravidla jde o mnoho - klidně i patnáct či dvacet - velmi konkrétních nároků, které firma na lidi má. Až hluboko pod tím jsou obvykle informace, co nabízí. Těch je málo a jsou velice nekonkrétní. To zájemce spíše odradí, než naláká. A u lidí je to zase tak, že se až příliš úzce škatulkují. Jsem účetní, tak hledám jen volnou pozici účetní. Nevidí jiné pozice, které požadují ty samé zkušenosti, jen jsou nazvány jinak.
Co s tím?
Stále firmám vysvětluji, že to ony tvoří poptávku, kupují si čas a schopnosti lidí, tak musí především vypíchnout, jak fungují, jaká je jejich vize, jaká je kultura, co nabízejí. A lidé by se měli více rozhlédnout, neříkat si, že jsou tím, čím byli, ale tím, čím by mohli být. Pak se k sobě mohou obě skupiny přiblížit.
Čtěte takéV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. Další příběhy čtěte ZDE.  |
Změnit práci není úplně jednoduché rozhodnutí.
Je to složitý proces. Přirovnávám to k rozvodu. Končíte jeden hluboký vztah, který zasahuje do celého vašeho života a přecházíme jinam. Spousta důležitých věcí se mění. Lidé si uvědomují, že to nebude snadné. Proto někteří rezignují ještě před tím než pošlou životopis. Ten balík změn je pro ně prostě příliš velký. Nikdo to nechce zvládat sám. Potřebují podporu okolí. Nejen od rodiny, blízkých, ale i od těch firem. To se ale zatím příliš neděje.
Kolik váhajících zaměstnanců se tedy alespoň pokusí „nabídnout se“?
Zjistili jsme, že nespokojených zaměstnanců je nyní 39 procent. Ovšem jen polovina z těchto 1,7 milionu frustrovaných se v průběhu jednoho roku k něčemu rozhoupe, tedy pošlou alespoň někam životopis. A čekají, co se bude dít. Narážejí často na nepružnost firem. Když se pár týdnů nic nestane, nedostanou žádnou odpověď, což je bohužel stále poměrně běžné, srazí to jejich sebedůvěru a řeknou si: není o mě zájem. Obrousí frustraci ze staré práce a zůstávají dál v nespokojenosti.
Nyní zuří boj o talenty. Takže se může stát i to, že se moje původní firma dozví, že uvažuji o změně a začne mě přemlouvat, nabídne mi lepší podmínky.
Zažíváme to. Lidé projdou celým výběrových procesem, firma položí smlouvu na stůl, a dotyčný nakonec řekne ne. Právě proto, že ta původní firma přišla s nějakou zajímavější nabídkou. Objevuje se dokonce fenomén, že lidé záměrně projdou celým výběrovým řízením jen proto, aby vyvolali reakci původního zaměstnavatele.
Co nás k práci, ať nové, či staré, nejvíce motivuje?
Celých 82 % lidí uvádí jako největší motivaci ke změně práce vyšší mzdu, pro drtivou většinu z nich to ovšem znamená alespoň o 20 % více, než berou nyní. Finanční podmínky přece definují to, jak si pak můžeme dovolit žít. Jenže firmy zatím stále drží mzdy vzhledem k výkonu české ekonomiky poměrně nízko a navíc je jen zřídka na rovinu uvádějí. Na našich pracovních serverech zadá výši odměny do systému jen 35 % firem, ale jen u 20 % pozic je vidět.
Proč se neuvádí?
Transparentní odměňování je v českém prostředí zatím prakticky tabu. To tady přetrvává už dlouho, všichni v tom jedou, ani zaměstnanci mezi sebou si obvykle neříkají, kolik berou. Přistupují na to, že se to nemá. Některé firmy to mají dokonce ve smlouvách. Ale je to nesmysl. Na vyspělých trzích jsou mzdy poměrně veřejná věc, v inzerci se běžně uvádí roční mzda. Toto tabu pomáhá firmám udržovat nižší mzdy. Když se odtajní, tak je to narovná. Každý rychleji přijde na to, jakou má reálně na trhu hodnotu a bude ji vyžadovat.
Tabu odměňování je tedy podle vás nutné zrušit.
Odtajnění, a tudíž narovnání mezd povede k vyšším mzdám. A česká ekonomika potřebuje vyšší mzdy. My nemůžeme být země se statutem levné pracovní síly, protože máme na to, konkurovat kvalitou nikoli cenou. Lidé u nás mají vzdělání, jsou schopní, extrémně šikovní, česká ekonomika má na víc než být jen montovna. Argument, že budeme drazí, a tudíž málo konkurenceschopní, je nepodložený. Když budeme dostatečně kvalitní, tak můžeme prodávat i za více peněz. Jsme v začarovaném kole - platíme málo zaměstnancům, ti mají málo na útratu, proto méně teče do ekonomiky, a tak jsme méně vyspělí a západní státy nedoháníme. Mzdová transparentnost to podle mě pomůže celé rozhýbat.
A jak se na to firmy tváří? Mají chuť? Začnou odtajňovat své odměny?
Dávám firmám konzultace o tom, co se na trhu práce děje, jak se musí změnit, aby byly úspěšné v tom ostrém boji o zaměstnance. A mzdy jsou jedna z aktuálních otázek. Čím dál více velkých firem má na stole varianty, co se mzdami udělat, jak do toho hrábnout, a některé skutečně sází i na odkrytí jejich výše. Je to ale spíše nutnost než chuť.
Co kromě mezd nás ještě zláká ke změně práce?
Flexibilita, možnost občas pracovat z domova a rozvrhnout si čas práce po svém. Je to fenomén, lidé to chtějí. Pro různé skupiny to má různý význam. Třeba pro lidi ve středním věku je to hodně o tom, jak sladit práci a péči o někoho blízkého. Pro špičkové profesionály je to způsob mít prostor dělat práci výrazně po svém a pro mladé zase možnost při práci zvládat i své zájmové projekty nebo další studium.
A ještě něco?
Hodně záleží při zvažování pracovní nabídky na tom, jak dlouho budu do práce dojíždět. Pro většinu lidí je přijatelných maximálně 45 minut, pak už tu práci nevezmou. Čas strávený dojížděním totiž většina z nás vnímá jako promarněný, i když poslouchá hudbu nebo si čte knihu. Firmy musí s tímto faktem počítat a přizpůsobit se tomu.
Zajímavý mi přišel váš průzkum o tom, kdy je nejvhodnější práci změnit.
Pakliže neodejdete ve zkušební lhůtě, a těch odchodů je nyní o něco více než dříve, tak si na nové zaměstnání zvyknete zhruba za půl roku. To už si to sedne, poznáte místo, kolegy. A dva až tři následující roky, jste spokojení. V tomto období jsou lidé přesvědčeni, že jejich práce je smysluplná a posouvají se v ní.
Kolem pátého roku v jedné firmě se to začne lámat a přichází pocit rutiny. Spokojenost je na minimu, přichází deziluze. Lidé jsou nejvíce náchylní ke změně. Začínají rozjíždět jiné projekty bokem, nebo začnou pomáhat neziskovkám. Potřebují kompenzaci za to, že je práce už nenaplňuje.
Sedmý až devátý rok nazýváme zlatou klecí. Už víte, co můžete i nemůžete, firmu znáte dobře, navíc jste už ztratili kontakt s okolním světem, neumíte se dobře prodat. Případná změna práce v té době většině lidí připadá skoro nemožná. Po deseti letech v jedné firmě se to opět láme, většina takových zaměstnanců je hluboce loajálních, a vlastně jsou znovu velmi spokojení.
Kolikrát za život změníme práci?
U nás je průměrná délka u jednoho zaměstnavatele 10 let, ovšem s tím, že si vyzkoušíte za tu dobu dvě tři pozice. Trh se ovšem rychle mění a nejlépe ho vystihuje věta: naši rodiče měli jedno zaměstnání celý život, my máme šest zaměstnání po sobě, a naše děti budou mít šest zaměstnání souběžně.
Styl práce se velmi rychle mění. V budoucnu bude každý mít více rolí. Mladí lidé, generace Y a Z, už to tak vyžadují. Netouží pracovat v klasickém zaměstnaneckém poměru. Spějí ke svobodnější práci na volné noze. Budeme si na to muset zvyknout, profese se nám budou měnit pod rukama. Některé profese zaniknout, některé vzniknou, ale abychom do nich mohli naskočit, budeme se muset pořád učit. Už se ví, že jsme schopni se naučit cokoliv a kdykoliv, ale musíme si věřit.
