Šest černouhelných dolů, tři zámky, lázně, koksovnu a k tomu několik tisíc hektarů pozemků vlastnili až do roku 1945 členové rodu Larisch-Mönnich v Karviné a jejím okolí. Přesněji řečeno v části Karviné, která dnes již neexistuje. Neexistují ani dva ze tří rodových zámků na Karvinsku, šachty už dávno patří někomu jinému.
Kromě zámku ve Fryštátu a „šikmého“ kostela moc památek na rod, který Karvinsko ovládal po několik století, zahájil zde těžbu uhlí a jehož člen byl třeba rakousko-uherským ministrem financí, nezbylo. A postupem času skončily i kontakty, které potomci známého rodu s Karvinou a okolím měli.
„Jestli mám dobré informace, navštívili potomci rodu Karvinou naposledy někdy v roce 2012 nebo 2013,“ vzpomíná kastelán fryštátského zámku Radim Kravčík. „V devadesátých letech sem jezdili častěji, ale poté, co zemřel syn posledních majitelů zámku, se komunikace přerušila. Členové rodiny sem už tak často nejezdí.“ Fryštátský zámek je poslední větší památkou na život hraběcí rodiny.
Zámek Solca stojící původně poblíž dnešního Dolu Darkov, vyhořel v roce 1944, kdy sloužil jako sídlo štábu německých vojsk. V roce 1953 byl zbourán. O významu rodiny Larisch-Mönnichů i samotného zámku Solca hovoří i fakt, že jej podle historiků opakovaně navštěvoval i pruský císař Vilém II.
Larisch-Mönnichové
|
Podobně jako zámek Solca dopadl v roce 1980 zámek v Karviné Ráji. Kvůli poddolování a zanedbané údržbě musel být z bezpečnostních důvodů zbourán.
Ještě rychleji než o zámky přišla rodina o své šachty. Na začátku května 1945 jich vlastnila šest. Už v polovině měsíce ale byla na larischovské šachty uvalena národní správa, k 28. říjnu 1945 pak byly všechny doly znárodněny.
O svůj majetek chtěli Larisch-Mönnichové bojovat. „Samozřejmě, že chtěli své majetky zpátky,“ potvrzuje Kravčík. „Argumentovali spoluprací s vládou, účastí na protifašistickém odboji, ale nic z toho se jim nepovedlo prokázat.“ Před blížící se frontou odešla rodina na jaře roku 1945 do rakouského Palfau.
Pro rodinu, o níž se první písemná zpráva datuje k roku 1551 a jejíž předkové jsou připomínáni už k roku 1279, to ale nebyla první ztráta související s československým státem. Na začátku dvacátých let totiž podle údajů okresního archivu v Karviné přišla při pozemkové reformě zhruba o polovinu ze zhruba osmi tisíc hektarů pozemků.
Vzestup díky uhlí
Jak uvádí Státní okresní archiv Karviná, zakladatelem rodové větve Laryšů ze Lhoty je Mikuláš. Přídomek „ze Lhoty“ je odvozen od sídla, jež Laryšové vlastnili a dnes bychom jej pod názvem Ligota Bialska našli na území Polska. Na Těšínsku se Laryšové objevují v 16. století.
Roku 1654 byla Laryšům na základě diplomu císaře Ferdinanda III. pro Jana Bedřicha Laryše ze Lhoty udělena hodnost svobodných pánů s predikátem „ze Lhoty a Karviné“ a povoleno užívání erbu. Jan František Vilém Laryš svobodný pán ze Lhoty a Karviné pak byl císařským diplomem ze dne 24. dubna 1748 povýšen do českého hraběcího stavu.
Po jeho smrti v roce 1760 se panství ujal nejstarší syn Kalixt Petr, protože neměl mužské potomky, přešel majetek po jeho smrti do rukou mladšího bratra Jana Josefa Erdmana. Jeho nejstarší syn Jan Josef se roku 1791 oženil s Annou Marií Teklou, poslední nositelkou rodového jména Mönnich. Spojení příjmení Mönnich a Larisch bylo povoleno diplomem císaře Leopolda II. ze dne 21. ledna 1791.
Cesta vzhůru začala pro do té doby běžný šlechtický rod na přelomu 18. a 19. století a byla spojena, jak jinak, s uhlím. To začal pokusně těžit Johann Erdman Florian Larisch už v roce 1776, ale pro nedostatečný odbyt byla těžba zastavena. Soustavně se na panství začalo uhlí těžit až od roku 1794.
Tedy rok po narození hraběte Jindřicha Larisch-Mönnicha. Ten podle dokumentů karvinského archivu vedle šachet postupně založil cukrovar v Horní Suché, sklárnu v Karviné nebo továrnu na výrobu sody v Petrovicích. Sklárně ani cukrovaru se však příliš nedařilo a brzy zanikly.
Politicky nejvýraznější stopu pak po sobě zanechal Jindřichův syn Jan, narozený v roce 1821 v Dolních Životicích na Opavsku.
Ten se vedle zemského hejtmana ve Slezsku stal i ministrem financí ve vládě ministerského předsedy Belcrediho. Ale pouze na rok a půl. V lednu 1867 z vlády na vlastní žádost odešel.
To už byly larisch-mönnichovské doly jednou z důležitých těžařských firem v rámci rakousko-uherské monarchie. Většina těžních jam larischovských dolů byla vyhloubena v padesátých letech 19. století. Jejich rozmístění bylo zvoleno tak chytře, že další doly nemusel šlechtický rod dlouho plánovat, podle potřeby stačilo přidávat jednotlivé výdušné jámy. Nejznámější byly těžní jámy Jan a Karel, jejichž hloubení začalo v roce 1860. Šachta známá pod názvem ČSA stojí a těží uhlí ve stejném prostoru dodnes.
