Nic jiného neumím, říkal si, když přestal hrát. Mýlil se
Dvanáct let. Tak dlouho cvičil na housle. Absolvoval hudební gymnázium a nastoupil na konzervatoř. Zdálo se, že jeho kariéra pojede po notové osnově. „Na škole jsem však vydržel jen pár měsíců, protože jsem začal mít problémy se šlachami, kvůli kterým jsem nemohl hrát delší úseky,“ líčí Michael Sýkora.
Michael Sýkora
„Trochu smutné je, že jsem nakonec neskončil ani tak kvůli zdravotním potížím, spíš mi došlo, že hudbu nemiluji tak moc, aby stála za to trápení,“ přiznává mladý muž, který se na profesi hudebníka připravoval skoro celý svůj dosavadní život. „Klasická hudba je velmi vyhraněná oblast, kde jsou jediné možnosti uplatnění v orchestru, nějakém menším souboru nebo ve vzdělávání. Samozřejmě pokud člověk není génius, který může hrát jako sólista. Ani ty peníze nevypadaly moc slibně. Navíc když začaly mé problémy se šlachami, musel jsem od základu překopat styl, jakým hraju,“ upřesňuje Michael svou motivaci.
Protože hned nevěděl, kam se vrtnout, zkusil ekonomii a podnikání na ČVUT a studium zakončil managementem na VŠE. Proč právě tyhle obory? „Rád jsem si jako malý stavěl sloupečky z drobných…“ směje se Michael. „Ne, prostě byly dostatečně obecné, že jsem se vlastně konkrétnímu rozhodnutí vyhnul,“ vysvětluje své kroky s tím, že z toho byl chvílemi špatný.
„Odjakživa jsem slýchával, že se to postupem času ukáže, až poznám, co mě baví a v čem jsem dobrý. Já měl však po většinu vysoké školy pocit, že jsem ve všem spíš průměrný a skoro nic mě nebaví. Podle toho také vypadalo mé hledání práce – spíše než konkrétní obor jsem se snažil sehnat zaměstnavatele ochotného dát práci nezkušenému člověku.“
Jenže pak nastoupil do trainee programu ve firmě Mark2 Corporation Czech, kterou do té doby neznal, na pozici Junior Facility Manager, o níž ani nevěděl, že existuje. „Byl to skok do neznáma. Nikdy jsem manažerem být nechtěl, přestože jsem ten obor studoval. Bál jsem se té odpovědnosti a tlaku, mírně zlověstný byl i příslib přesčasů, práce o víkendech a povinnosti zvedat kdykoli telefon. Líbilo se mi ale, že je pozice částečně technického charakteru a dává mi příležitost se všechno naučit,“ vysvětluje Michael a dodává, že půlrok v trainee programu mu dal možná víc než několik let na vysoké škole.
Dodnes mladý muž vzpomíná na to, jak těžké bylo nalajnovanou hudební kariéru ukončit. „Když člověk žije celou střední školu v přesvědčení, že bude něco konkrétního dělat – i když vlastně neví, jestli vůbec chce, tak se pak těžko přistupuje na myšlenku, že by to mohlo být jinak,“ vysvětluje své tehdejší pocity. Roli samozřejmě hrála i očekávání lidí kolem něj, kteří jej viděli jako houslového virtuosa.
„Drsné bylo i zjištění, že vlastně pořádně nic jiného neumím a musím to dohánět. Jakmile jsem však rozhodnutí učinil, strašně se mi ulevilo, a čím delší doba uplynula, tím rostla i má jistota, že bylo správné,“ hodnotí Michael, který má ve své současné práci ještě hodně před sebou. „Jednou bych chtěl zkusit nějakou pozici týkající se péče o zaměstnance, zejména v oblasti duševního zdraví,“ uzavírá vyprávění pohledem do budoucna.
