Ostře sledované vlaky strojvedoucí Marii nelákají

aktualizováno 
Díváte se do kabiny strojvedoucího, když se k peronu blíží vlak? Já nikdy. Za ovládacím pultem tak nějak automaticky očekávám muže v letech. Ale toto pravidlo neplatí vždy. Vyrážím na reportáž za mladou ženou, která pracuje jako strojvedoucí u Českých drah.

strojvedoucí Marie Sehnalová | foto: zdroj: Alice Andryzkovápro iDNES.cz

Na druhou kolej nádraží Praha-Vysočany přijíždí motorový vlak z Tanvaldu. Zastavuje a já se neohrabaně drápu do dveří úplně vpředu. Do těch, které vedou do kabiny mašinfíry. V tomto případě mladé strojvedoucí Marie Sehnalové.

Vítá mě s úsměvem a hned hlásí: „Mám prázdnou nádrž, během přestávky ve Vršovicích musíme do depa natankovat.“ Aspoň se něco přiučím, říkám si, a velkým čelním oknem pozoruji zimní město. Míjíme jeden vlak za druhým, Marie stojí před ovládacím pultem motoráku a odpovídá na moje otázky.

Marie Sehnalová (34)

  • Vystudovala Dopravní fakultu ČVUT v Praze, ale k její současné práci by jí stačil učební obor technického směru.
  • Po absolvování rekvalifikačního kurzu pro strojvedoucí řídí motorové vlaky ČD. 
  • Ve volném čase sportuje a věnuje se turistice.
  • Je svobodná, bezdětná.

„Být strojvůdcem je spíš klukovský sen, jak jste k téhle profesi přišla vy?“ zní jedna z prvních. „Sen to rozhodně nebyl,“ usmívá se mladá žena a vysvětluje mi, že předtím pracovala jako vlakvedoucí, tedy to, čemu my pasažéři říkáme průvodčí. Jenže – slovy Járy Cimrmana – chodili jí do vlaku lidi a s těmi to někdy není jednoduché. „Musela jsem pryč, štípat jízdenky už jsem nemohla. České dráhy umožňují zájemcům absolvovat rekvalifikační kurz na strojvedoucí, tak jsem se přihlásila. Trvalo to skoro rok, než jsem se vyškolila na řízení motorových vlaků,“ vzpomíná Marie a své vyprávění občas přeruší sdělením do vysílačky.

Sedm týdnů čisté teorie, pak dílny s techniky, pětiměsíční zácvik, kdy už sice řídila, ale jen pod dohledem zkušeného kolegy. Nakonec licenční zkoušky na Drážním úřadu, testy z dopravních předpisů a samostatně i z techniky. Jako začátečník nějaký čas šíbovala s lokomotivami na nádražích – žádné velké ježdění, ale člověk se u toho dost naučil.

Všechno na jedněch ramenou

Marie má před sebou dvě obrazovky, budíky a nespočet čudlíků a páček. Na pultu leží v deskách jízdní řád, hned vedle hodin, aby věděla, že je čas vyrazit ze zastávky. „Při řízení motoráku je sto procent práce na strojvedoucím, počítač tu jen pomáhá. Není to jako na City Elephantu, kde se špičkujeme s kolegy, že jsou dobře placenými vrátnými. Ale neumím si představit, že by vlaky jednou jezdily samy. Na rozdíl třeba od metra je tu mnohem více proměnných, na které člověk musí reagovat, třeba jen počasí.“ Nejhorší jsou podle ní sníh a mráz, kdy mohou v extrémních situacích zamrznout i výhybky.

Fotogalerie

Je snazší řídit vlak, nebo osobní auto? „Rozhodně vlak, i když já za volant auta sedám jen sporadicky. Tady na kolejích se nemusím tolik bát, že mi tam nečekaně někdo vjede nebo vběhne,“ vysvětluje Marie. S lidmi se teď osobně potkává, jenom když se na mašině střídá s kolegy. Jinak je slýchá z vysílačky nebo vídá z okna. „A společnost mi vůbec nechybí. Rozhoduji o všem sama, za vše odpovídám a nemusím se na nikoho spoléhat,“ pochvaluje si samotu mladá strojvedoucí. A také oceňuje to, že každý den chodí domů s čistou hlavou. Všechny starosti nechává v depu. „Když jdeme s klukama z dílny na pivo, tak se tam o mašinách bavíme, ale jinak na práci nemyslím.“

Žen na mašině každý rok přibývá

Pracuje 160 hodin měsíčně, 36 hodin týdně. Režim je hodně nepravidelný, opakuje se jednou za třicet dní. „Rodina už si zvykla. Asi by si přáli, abych seděla někde v kanceláři od devíti do pěti, ale mě tohle baví,“ dodává. V jejím domovském depu v pražských Vršovicích jsou celkem čtyři strojvůdkyně, žen v kabinách lokomotiv pomalu přibývá.

Zvládnou fyzicky tak náročnou práci? „Drobné technické závady si umíme opravit samy, někdy stačí jen restartovat systém. Když máme problém, se kterým si nevíme rady, voláme kolegy v depu. Pokud někde zůstaneme viset, čekáme na odtah. Ale takových chvil bylo zatím minimum,“ vypráví Marie tak samozřejmě, jako bychom si povídaly o nošení lejster z patra do patra, a ne o řízení vlaku.

Podobné je to prý s krizovými situacemi, Marie zažila tři požáry. „Na jeden stačil hasičák, na dva museli přijet hasiči, protože šlo o větší plameny, navíc v prostoru naftové nádrže. Ale zase to nebylo takové drama, jak to zní,“ opět zlehčuje a dodává, že za zpoždění vlaku způsobené provozní situací nejsou strojvedoucí nijak postihováni, není to jejich chyba.

Přesná dostihová kobyla

Jsme na nádraží v pražských Vršovicích. Marie přeruší povídání, odchází na druhou stranu motoráku, aby se s kolegy posunovači domluvila na posunu a zkontrolovala odvěšení vagonu. Malinko to cukne, strojvedoucí je zpět a rozjíždí vlak směr depo, kde bude tankovat. „Přála bych si, aby v každé stanici byli posunovači, abych si pořád nemusela přivěšovat a odvěšovat vagony sama, protože se to dělá dost často,“ zasní se.

Čtěte další příběhy

Zastavujeme u otevřené haly, Marie zajede dovnitř, nasadí pracovní rukavice, omluví se a mizí zase v útrobách vlaku. Sleduji okýnkem, jak do nádrže obratně zasouvá pistoli s hadicí podobnou těm, jaké bývají na benzinkách. Obrovská nádrž na 1 600 litrů se plní naftou. Netrvá to dlouho a je hotovo, Marie rychle odpojuje hadici a ťuká na hodinky, že už musíme zpět na vršovické nádraží, kde začíná její nová trasa do Tanvaldu. Je to celkem stres, vedle toho, jak Marie stíhá minuty, jsou novinové uzávěrky „lážo plážo“.

„Ano, někdy si člověk připadá jako dostihová kobyla, ale pak zase několik hodin jede v klidu, stihne se i kochat krajinou,“ směje se mladá žena s tím, že nejradši vždycky měla trasu Posázavského pacifiku, tedy trať z Prahy do Čerčan podél Sázavy.

O nějaký profesní posun výš prý Marie nestojí. „Mohla bych se pokusit dostat mezi elitu, tedy na railjety nebo pendolina, ale upřímně řečeno, to jsou ostře sledované vlaky,“ podotýká mladá žena. „Takzvaně na stáří bych chtěla dělat něco trochu usedlejšího, třeba jít na dispečink k hasičům.“

Tři vlaky v jedné koleji?

Na vršovickém nádraží strojvedoucí opět přivěsí vagon za asistence kolegů v oranžových vestách, vymění si s výpravčími pár instrukcí vysílačkou a je připravena vyrazit. Když na chvilku zůstanu v kabině sama, sleduji dění na kolejích. Proti mně jedou dva vlaky, pantograf a rychlík, na první pohled v naší koleji. Dva svítící kolosy se řítí na náš motorák a já doufám, že je výhybky pošlou někam jinam. Samozřejmě ano, ale byl to opravdu zvláštní pocit.

Když se Marie vrací, vyprávím jí svůj zážitek. „Zvyknete si na to výhybkám věřit,“ směje se mi. Otvírá dveře pro cestující a vyčkává. Na hodinách naskočí ta správná minuta a vlak vyjíždí.

Původně jsem se Marie chtěla ptát i na to, jestli jí jako ženě nevadí, že nepracuje v nějaké slušivější uniformě. Ale když jsem viděla, co musí všechno zvládnout, bylo mi jasné, že je ta otázka zbytečná. Tohle by v halence, sukni a lodičkách opravdu nešlo. I když teplo v kabině má, to zase ano.

Za chvíli vlak zastavuje opět v pražských Vysočanech a já vystupuji jako kterýkoli cestující. Když Marie Sehnalová mává průvodčímu, přidá pozdrav i pro mě. A motorák pokračuje ve své cestě na sever.

Autor:

24. - 25. 5. proběhnou volby do Evropského parlamentu v České republice.
Celkem kandiduje 39 uskupení. S výběrem vám může pomoci volební kalkulačka.
Inventura hlasování zjistí, ke kterému současnému poslanci máte nejblíže.

Nejčtenější

Zkrátil zaměstnancům pracovní dobu. Osm hodin je přežitek, říká podnikatel

Martin Bláha

Některé firmy v Česku začaly zavádět kratší pracovní dobu. Jednou z nich je společnost Vašečočky.cz zaměstnávající 70...

Žebříček 10 nejlepších bankovních běžných účtů. Pořadí se mění

Ilustrační snímek

Banky dál vylepšují běžné účty a snaží se neztratit své klienty. Ve spolupráci s analytiky Scott & Rose a odborným...

Při správné strategii se dají na důchod naspořit statisíce i miliony

Ilustrační snímek

Spořit na penzi a nespoléhat se jen na státní důchod má smysl. Jen náklady na bydlení patří v současnosti k nejvíce...

Koupil si zájezd za čtyřicet tisíc, šéf mu nedal dovolenou. Co dělat?

Ilustrační fotografie

Ideální dovolená nezačíná volbou nejvhodnější destinace ani výběrem nejspolehlivější cestovní kanceláře. To...

Se svou Trinutkou uspěl v soutěži i u zákazníků, kteří máslo ochutnali

Radomír Novák ze společnosti Trinutka

Mohl projektovat přehrady či jiná vodní díla. Před několika lety, sám pro sebe, vyrobil oříškové máslo. A když chutnalo...

Další z rubriky

Vybudovali jednu z nejsladších fabrik v Česku vonící medem

V medu je Česká republika soběstačná, vyprodukuje se tu tak osm až deset tisíc...

Na první pohled nic nenasvědčuje tomu, že je to továrna na zpracování medu. Ve skladu stojí dlouhé řady barevných...

Ze zaměstnanců se stávají lovci hlav. A firmy jim za to dobře platí

Ilustrační snímek

Pět, deset, třicet, padesát, a dokonce sto tisíc mohou zaměstnanci získat za člověka, kterého přivedou do podniku na...

Berou svou firmu jako rodinu. Mají skvělé řemeslníky a nápady

René a Klára Novákovi

Když manželé Novákovi před dvaceti lety zakládali rodinný podnik, podařilo se jim dát dohromady kolektiv, který stárne...

Vysoké teploty nás trápí i na pracovišti. Co musí zajistit zaměstnavatel?

Vysoké teploty nás trápí i na pracovišti. Co musí zajistit zaměstnavatel?

Kurzy.cz Tento týden Česko potrápí tropická vedra, která se vyšplhají až na 35 stupňů. Firmy jsou povinny svým zaměstnancům zaji...

Najdete na iDNES.cz