Jako malý měl o svém povolání nejrůznější představy. Jednou chtěl být popelářem, jindy zase kosmonautem. „Pamatuji si, že mi maminka foukala bubliny z klasického bublifuku, a když nám kapalina došla, míchali jsme jar s vodou, ale pak už to většinou moc nefungovalo,“ vzpomíná Matěj Kodeš na své první setkání s bublifukem. Rozhodně ani on sám, ani nikdo z jeho okolí si nemyslel, že by se jednou živil vystupováním na pódiu, když i povinná účast na školní besídce pro něj byla noční můrou.
Jak se říká vaší profesi? Jste bublinář?
Ano, jsem profesionální bublinář. (smích) Je pravda, že je to takové zvláštní slovo, ale řekl bych, že u nás tak nějak už zdomácnělo. Profesionální bublinář je člověk, který se živí tím, že předvádí bublinovou show, tedy vystoupení s mýdlovými bublinami.
Jak vás to vůbec napadlo, vystupovat s bublinami?
Krátce po revoluci vystupoval v televizi americký bublinář a vlastně první bublinář na světě vůbec – Tom Noddy. Předváděl tam pro nás tehdy nepředstavitelné kousky, jako třeba bublinu ve tvaru krychle. To bylo něco! A to mě inspirovalo.
Bublinám jsme se pak začali věnovat s kamarádem Mírou Smejkalem, který byl i iniciátorem prvního rekordu. Na festivalu rekordů a kuriozit v Pelhřimově jsme v roce 2005 zavřeli do bubliny 15 lidí. Dnes je to číslo úsměvné, ale v té době to byl světový výkon a odstartoval celou moji bublinovou kariéru.
Matěj Kodeš je profesionální bublinář:
Pamatujete si na svou první show za honorář?
Zcela první akce za honorář ještě nebyla tak úplně show. Nabídl jsem na jeden rodinný den velké zahraniční firmy oblékání dětí do bublin. Pořadatel byl nadšený a objednal službu na šest hodin! Takže jsem pak šest hodin dělal dřepy a oblékal děti do bublin, a když jsem se pak druhý den nemohl zvednout z postele, slíbil jsem si, že takovou nabídku už znovu neudělám. (smích)
Podobnou nabídku jste možná už neudělal, ale bublinám jste se začal plně věnovat. V té době jste podnikal, bylo to těžké rozhodování?
Vlastnil jsem a provozoval reklamní agenturu a zjistil jsem, že sedět na dvou židlích nemohu a ani nechci. Přestával jsem zvládat jezdit ve tři, ve čtyři ráno z vystoupení na plese a ráno vyřizovat telefonáty se zákazníky, kteří chtějí vizitky. Takže bylo na čase se rozhodnout, co opustím a čemu se budu věnovat naplno. Bubliny byly jasná volba. Je pravda, že většina lidí v mém okolí na mě koukala jako na blázna, možná si i za mými zády ťukali na čelo. (smích) Prodal jsem reklamní agenturu a peníze investoval do rekvizit, světel a dalšího základního potřebného vybavení a ponořil se do světa bublin naplno.
Jak se vám podařilo se prosadit? Tedy získávat kšefty?
V tom jsem měl obrovské štěstí, protože trh jakoby zrovna čekal na něco nového, jiného, zajímavého. Stačila alespoň základní webová prezentace a schopná manažerka a už to jelo.
Matěj Kodeš (36)Po škole pracoval jako správce sítě. Vlastnil a provozoval reklamní agenturu. Od roku 2006 se věnuje bublinám. Je držitelem několika světových rekordů, vytvořil například nejdelší bublinový řetěz pomocí rukou nebo uzavřel do jedné bubliny 275 lidí a jedno SUV. V roce 2012 založil firmu Bubble factory, která vyrábí a prodává bublifuk na velké bubliny Megabublina. Vyrobil největší bublifuk na světě, který je zapsán do Giunnessovy knihy rekordů 2020. |
Tak jednoduché ale asi začátky nebyly.
Když jsem před 14 lety začínal, nebyly žádné e-shopy s rekvizitami pro bublináře a kouzelníky a podobné možnosti. Takže jsem si všechny rekvizity musel vymyslet, navrhnout a vyrobit sám, nebo jejich výrobu zadat. Největší legrace byla s vanou na velké bubliny, kterou používám dodnes. S nákresem jsem oslovil jednu firmu, která odlévá plasty. Pán se na to podíval a ujistil mě, že to nebude problém, kolik tisíc kusů chci. Když slyšel, že jeden až dva, rozesmál se. Ale zachoval se skvěle. Ve firmě zastavili výrobu a v noci mi rekvizitu vyrobili.
Moje velké plus je to, že mě hodně baví vymýšlet nové věci a přicházet jim na kloub. Takže když jsem si řekl, že přeci musím nějak přijít na to, jak vyrobit bublifuk, který udělá tak velkou bublinu, že se do ní vejde člověk, anebo takovou bublinu, která bude mít tvar krychle, kousnul jsem se a stylem pokus omyl jsem na to prostě přišel.
Se svou show jezdíte po celém světě, mnozí čtenáři si budou myslet, že máte obrovské honoráře a díky tomu jste bohatý muž. Jste?
Jsem bohatý. Už jen díky tomu, že mě živí něco, co mě šíleně moc baví. Díky svojí práci se podívám na místa, o kterých bych jako ajťák mohl leda snít. Potkal jsem tak zajímavé osobnosti, že tomu až sám někdy nevěřím. Jsem tedy velmi bohatý duševně.
Co se týče bohatství materiálního, je to pojem velmi relativní. Vystupoval jsem například v Indii, kde jsem si užíval pětihvězdičkového hotelu. Před hotelem a vlastně i všude jinde byla velká spousta chudých, žebrajících lidí a nebohých dětí. V jejich očích jsem musel být nesmírně bohatý a vlastně jsem se v tu chvíli tak i cítil.
Cestování člověku hodně otevře oči a je pak o to víc vděčný, že má kde spát a co jíst. Určitě si nežiju špatně, mám hezký byt, pěkné auto, mohu si dopřát dobré jídlo a pití a jsem schopný ušetřit i na dovolenou. Co si přát víc?
Navíc máte na své podnikání minimální náklady, jen bublifuk, a to ještě vlastní výroby. Nebo je to jinak?
Tak to vám musím hodně oponovat. Protože náklady na show jsou všechno, jen ne nízké. Ale je pravda, že si to myslí spousta lidí a někteří klienti si dokonce představují, že přijedu na show s jedním bublifukem v kapse a předvedu smysluplnou a zábavnou show alespoň na 15 minut. O to víc jsou pak překvapení, že dorazím s po okraj naplněnou dodávkou.
Samotná kapalina je hodně nákladná položka, během show se spotřebovává, takže je potřeba ji neustále doplňovat. Náklady na rekvizity se leckdy šplhají až do astronomických výšek. A i když se o ně starám, dlouho nevydrží a je třeba je celkem často obměňovat, jsou hodně ve vlhku a tím trpí.
Show je také o efektech, takže musím mít vlastní kvalitní ozvučení, mikrofony, světla. Na venkovní akce potřebuji stan, upravený na míru mým potřebám a jen investice do něj byla přes sto tisíc korun. Velice důležitou součástí show je hudba a tu si nechávám skládat přímo „na tělo“, i tato položka se vyšplhá na několik desítek tisíc korun.
Musím mít bezpečné, velké a na 1 000% spolehlivé auto, abych na každou akci dojel v čas a v pořádku. Mám spoustu rekvizit, které použiji jednou za čas, takže mám k dispozici velký skladový prostor, který také nestojí málo. Mám pokračovat? (smích)
Vy bublifuky i vyrábíte.
To původně nebylo naším záměrem, ale snad na každé show se mě několik lidí ptalo, jak se bublifuk na obří bubliny dá vyrobit, a že ho také chtějí pořídit domů pro děti. Recept jsem samozřejmě prozradit nemohl, vedlo to ale k myšlence na komerční výrobu a tak vznikla Megabublina.
V roce 2012 to byl první a jediný takový bublifuk na našem trhu – byla to bublifuková revoluce, protože do té doby jste si mohla v obchodě koupit maximálně bublifuk na malé bubliny a ten ještě kolikrát nefungoval. Za Megabublinu ručím. Značka je postavená nejen na tom, že dělá opravdu obrovské bubliny, ale důležité je i to, že nedělá skvrny na oblečení. S produktem tedy vznikl e-shop a v návaznosti na něj také velkoobchodní prodej.
Jaké máte plány do budoucna?
Plány mám velké, mám nyní v hlavě novou podobu show, nové rekordy, které bych chtěl překonat, vymýšlíme nové hračky. Je toho spousta, ale podrobnosti bych si raději v tuto chvíli nechal pro sebe.