Jak vypadaly vaše začátky?
Smažení brambůrků jsme se společně s manželkou začali věnovat v roce 1995 ve výrobně, kterou jsme měli pronajatou v Luhačovicích. Byla to vyloženě, jak se říká, garážovka. Po místních jídelnách jsme sehnali vyřazené vany, ve kterých se smažily třeba řízky. Brambory jsme nakupovali od zemědělců, nebo kdo co měl z místních. Pytle s bramborami jsme tahali z kufru auta na zádech. Ráno jsme nasmažili, odpoledne rozvezli.
Míchalo se násadou od lopaty, používali jsme vyřazenou ždímačku z prádelny. Škrábali jsme ručně a hotové brambůrky balili do celofánových sáčků, ze kterých tekl olej. Lidem jsme je vozili v kartónech od banánů, později dokonce v zálohovaných kartónech na boty. To byly časy. (smích)
O původní výrobu jste přišli, když objekt postihl fatální požár. Co bylo první myšlenkou, která vás napadla, když jste dorazil k vyhořelé firmě?
Samozřejmě to, jestli vůbec máme s podnikáním pokračovat a co bude dál. Ale už v tu noc jsme se s manželkou rozhodli, že to rozhodně nevzdáme. Do týdne jsme byli opět v provozu, byť samozřejmě s velmi omezenými možnostmi. Zároveň jsme ale věděli, že to je ten správný impuls začít brambůrky vyrábět opravdu pořádně a „ve velkém“.
Jak se v tu chvíli člověk rozhoduje, jestli to zabalit, nebo naopak rozjet byznys znovu a třeba i lépe?
Spravovat vyhořelý provoz do původního stavu nedávalo vůbec smysl. To by byl krok zpátky. Začali jsme proto jezdit po světě a shánět různé moderní technologie a rozmýšlet se, jak přesně chceme výrobu dimenzovat a co vše chceme zautomatizovat. Prostě jsme se rozhodli rozjet skutečnou firmu. Už jsme měli nějaké zkušenosti a zhruba věděli, jak na to. Během roku 2014 jsme pořídili výrobní halu ve Slavičíně, kam jsme se přestěhovali.
Měla na vašem rozhodnutí nějaký podíl i pověstná valašská tvrdohlavá nátura?
Možná trochu ano. Určitě je pro mě důležité nevzdávat se ani ve chvílích, kdy to není snadné. Ale tuto vlastnost musí mít každý člověk, který založil nějakou firmu nebo projekt, a chce uspět.
Dnes máte novou moderní provozovnu. Máte i nějakou speciální technologii, kterou se odlišujete od jiných výrobců?
Brambory už dnes ručně nečistíme, to by ani nešlo, denně zpracujeme kamion brambor. Ale přestože máme moderní technologie, naše výroba je stále z velké části závislá na lidech. Aktuálně máme kolem šedesáti zaměstnanců, z toho polovinu ve výrobě. I když stále inovujeme, snažíme se zachovat technologické postupy a osvědčenou recepturu, aby výsledný produkt byl stále stejný.
Víte, věci k jídlu z Valašska jsou chuťově vynikající a zároveň něčím tak správně jednoduché. Vezměte si například valašský frgál. V podstatě je to úplně jednoduchý koláč. Vizovická slivovice taky není žádný vyvoněný koňak. Když jde o brambůrky, je to s nimi podobné. Nechceme, aby byly barevné, načančané, ale spíš klasické a přírodní, které do místního koloritu zapadají. Jednoduché, domácké. Jenom použít kvalitní brambory, nezbavit je blanšírováním živin, poctivě je nasmažit, zabalit a co nejdřív přinést lidem na stůl. Nic víc.
Jak se na vašem byznysu podepsal covid?
Ještě donedávna jsme se zaměřovali nejvíce na zákazníky gastro podniků, restaurace, bufety, hospody a tak podobně. Něco jiného je to teď během covidu, kdy tradiční odběratelé musejí mít dočasně zavřeno. Zároveň je to pro nás dobrá výzva dostat se i k dalším zákazníkům. Chceme se například více dostat do obchodních řetězců. Je to ale složité: naše brambůrky se distribuují čerstvé, nejsou konzervované, a proto nemůžou dlouho ležet v regálech. Na druhou stranu čísla ukazují, že koncový zákazník nás kupuje, když má tu možnost.
Tomáš Krajči (51) Vystudoval Střední lesnickou školu ve Šternberku Po škole pracoval u Jihomoravských státních lesů. V roce 1995 společně s manželkou začali vyrábět domácí brambůrky, později provozovali Bufet u Cyrila v Uherském Brodě. Má čtyři děti, všichni ve firmě pracují. Ve volném čase rád sportuje, s manželkou Veronikou cestují a jezdí na motorkách. |
Firmu jste založili společně s vaší manželkou, nynější finanční ředitelkou podniku. Dnes na dalších manažerských pozicích pracují i vaše čtyři děti. Šéfují IT, logistice, výrobě i marketingu. To jste od začátku takto zamýšleli, nebo to přišlo samo?
Během dospívání samozřejmě všechny děti tvrdily, že s námi nikdy v životě pracovat nebudou. Na druhou stranu, kolem byznysu nějakým způsobem pomáhaly už odmalička. Někdy musely smažit brambůrky, nebo být po ruce u závozu v autě. Původně ale firma nebyla stavěná tak, abychom o tom uvažovali. Po tom zmiňovaném požáru se ale podnik rychle rozrostl a najednou to začalo dávat smysl. Dětem i nám se ženou.
Když jsem začínal s podnikáním, chtěl jsem především zabezpečit rodinu a měl jsem chuť něco dokázat, nebýt na nikom závislý, zkusit si rozhodovat sám za sebe. Tehdy mě vůbec nenapadlo, že se mi podaří vybudovat takto velkou firmu. Spolu se slovenskou franšízou se blížíme už ke dvěstěmilionovému obratu.
Jak dělíte čas firemní od času, kdy fungujete jako rodina?
Naše pracovní vztahy dělíme jasnou hranicí a s osobními věcmi nemají nic společného. Každý se stará, o co má a funguje to. Při společných rodinných událostech se o práci snažíme nemluvit. Všichni máme partnery, rodiny a nechceme ve volném čase ani sebe, ani je, otravovat řečmi o obchodu. Myslím, že to všichni docela správně chápeme a funguje to většinou velmi dobře. V práci mi všechny děti říkají „šéfe“.
V čem podle vás spočívají výhody ryze rodinného byznysu? A jaké to má naopak slabé stránky?
Je jasné, že v rodině jde všem o společný zájem. V rodinné firmě pracujeme svým způsobem jeden pro druhého. To je silná stránka věci. Někdy to může být náročnější a oddělit rodinu od pracovních vztahů je občas o nervy. Ale stojí to za to a nic bych v tom ohledu neměnil.
Na co jste nejvíce pyšný? A co je podle vás pro úspěch v podnikání nejdůležitější?
Vzhledem k tomu, že jsme začínali od nuly, považuji za největší úspěch to, že firma funguje už 26 let a zájem o naše výrobky má vzrůstající tendenci. Jsme pyšní, že jsme získali značku KLASA, což je označení pro výrobky, které jsou oproti ostatním podobným výrobkům na trhu jedinečné a výjimečné svou kvalitou.
Nejdůležitější je podle mě věřit ve vlastní myšlenku, mít tah na branku, nevzdávat se při prvním neúspěchu a obklopit se lidmi, kteří jsou na stejné vlně. Musíte jít s dobou a neusnout na vavřínech.
Jak vznikl název Cyrilovy brambůrky? To je po někom z vaší rodiny?
To bylo tak, že náš původní bufet v Uherském Brodě se jmenoval „U Cyrila“. Když jsme název toho bufetu vymýšleli, vzpomněl jsem si na své dětství u babičky, kde bydlel přes dva baráky takový „strýc“, kterému se říkalo Cyril. Chodil s čaganem a děti po něm pokřikovaly sprosté hlášky a on jim to oplácel. Jinak Cyril je tady na Moravě poměrně běžné jméno, a proto vznikl bufet „U Cyrila“ a následně tedy i Cyrilovy brambůrky.
Kde se společně s vaší rodinou a firmou vidíte za pět let?
Sebe a manželku vidím v důchodu na cestách na motorkách a děti pevně u řízení podniku. (smích) Ne, teď vážně. Samozřejmě, jak jsem říkal, hlavní je pro nás dostat se víc do obchodních řetězců. A docílit toho, aby byly naše brambůrky více vidět. Ty další věci přijdou potom samy.
