Tomáš Hrdina je vyučeným kameníkem ze Dvora Králové nad Labem. Řemeslo zdědil po svém otci. S ním začal po skončení studií pracovat v kamenolomu, aby získal trochu praxe. Před 12 lety se však osamostatnil a založil svou vlastní firmu Hrdina & České pískovce, ve které chtěl vyrábět různé produkty z labského pískovce.
Později se jeho podnikání vyprofilovalo k výstavbě speciálních zahradních kuchyní, ve kterých se vaří na otevřeném ohni, mají pec nebo třeba i udírnu. Jejich kouzlu propadlo mnoho Čechů, a to i z řad předních byznysmenů nebo známých osobností.
V posledních letech slaví úspěchy i v zahraničí. Za prvotřídně zpracovanými kamennými zdmi se tak vaří v Německu, Rakousku a dokonce i na exotickém Zanzibaru, kde je jeho kuchyň dominantou luxusního butikového hotelu Tulia.
Šel jste studovat na kamenickou školu, protože byl váš otec z oboru? Musel jste?
Možná by se na první pohled mohlo zdát, že se řemeslo dědí automaticky z otce na syna, a to bez ohledu na to, zda se obor líbí či nikoliv. U nás v rodině to byl naštěstí ten druhý případ. Kamenické řemeslo jsem si zamiloval, možná i díky tomu, že jsem viděl, jak práce dělá otce šťastného. Nikdo v rodině tedy ani nepředpokládal, že bych se hlásil na jinou školu. Bylo štěstí, že mě na školu vzali, tenkrát byl docela problém se tam dostat. Ale vyšlo to a dodnes jsem za tu cestu rád.
Jaké pak byly počátky vaší kariéry kameníka?
Hned po škole jsem nastoupil do firmy, kterou vlastnil otec se svým společníkem. Vlastnili kamenolom v Kocbeři u Dvora Králové nad Labem. V lomu jsme těžili pískovec a prodávali ho jen jako hrubou surovinu, která převážně sloužila na zpevnění vymletých břehů řeky Labe. Už tehdy si pamatuji, jak to bylo otci líto, že se takový hezký kámen nezpracovává a jen se hází do vody.
Tomáš Hrdina● Narodil se 14. září 1974 ve Dvoře Králové nad Labem ● Vystudoval Střední průmyslovou školu kamenickou a sochařskou v Hořicích v Podkrkonoší ● Po absolvování školy nastoupil k otci do firmy Kokam jako obsluha kamenolomu ● V roce 2008 rozjíždí svůj vlastní byznys a zakládá společnost Hrdina & České pískovce s.r.o., která se zaměřuje především na výstavbu venkovních kuchyní z českého pískovce ● Za loňský rok společnost utržila 11 milionů korun |
Tak jste vyslyšel jeho přání?
V podstatě ano. Otec pořád říkal, že by se ten kámen měl nějak více zhodnotit, že si to vlastně zaslouží. Já jsem souhlasil, kamenická škola mi ukázala, jak moc je kámen tvárný a funkční materiál. Navíc moje práce v lomu byla hlavně o obsluze a údržbě, pracoval jsem s těžkými stroji, hezká čistá práce s kamenem, kterou jsem si představoval, se od reality hodně vzdalovala. A tak jsem tu a tam ze zbylého pískovce vyrobil sloupek, zídku nebo krb, a tím to všechno začalo.
Osud vašeho společného podnikání v lomu nedopadl ale vůbec dobře. Co se tenkrát vlastně stalo?
Otec byl bohužel příliš důvěřivý a společník toho využil a podvedl ho. V podstatě za jeho zády začal přepisovat pozemky patřící k lomu do svého vlastnictví. Ve hře byla i směnka na plánovanou koupi dalšího lomu, která ale byla jen na otcovo jméno. Obchod nedopadl a místo toho přišla exekuce a soudy. Otec pak zůstal bez podílu a byl nucen opustit firmu, kterou jsme několik let budovali. Ocitli jsme se ze dne na den bez práce. Nikomu bych tuto situaci nepřál, i když teď s odstupem času na to nahlížím vlastně už pozitivně.
Tak proto jste nastartoval vlastní podnikání?
Dalo by se to tak říct. Zpětně si uvědomuji, že v kamenolomu by nebyl prostor na to, co jsem vždycky chtěl dělat. Toto neštěstí mě donutilo posunout se dál, a tak jsem o dva roky později založil vlastní firmu. Vzhledem k minulým zkušenostem jsme se ale rozhodli, že už nechceme žádného dalšího společníka, který by z nás tahal jen peníze.
Jaké byly vaše podnikatelské začátky?
Začal jsem podnikat v roce 2008 a i přesto, že mi otec od samého počátku pomáhal, bylo to hrozně těžké. Ale vlastně jsme s otcem ani nevěděli, co chceme vyrábět, byli jsme si pouze jistí tím, že to bude z pískovce (směje se). Postupně jsme začali navrhovat a stavět kamnářsky jednoduché udírny a krby, později jsme si troufli i na kamenné pece na celá prasata. A to už byl jen krůček k velkým venkovním kuchyním, které děláme dnes.
Byly někdy chvíle, kdy jste přemýšlel o tom, že byste s celým podnikáním nejraději skončil?
Nebudete mi to věřit, ale předtím skoro každý den. Často jsem se ráno probudil a přemýšlel o tom, že půjdu dělat někam skladníka. Ty začátky byly hodně krušné, protože se špatně sháněly zakázky. Vlastně jsme nabízeli všechno a nic, neměli jsme konkrétní představu, konkrétní byznys plán. Neměli jsme za sebou žádné reference, neměli jsme peníze na reklamu, a to bylo nejhorší.
Kdy se to zlomilo?
Může za to velká náhoda, jak už to tak v životě chodí. Jednoho dne se nám ozval sám od sebe zákazník, který s manželkou už několik let toužil po velké zahradní kuchyni z kamene, ve které se bude normálně vařit a kde se bude celá rodina cítit útulně a příjemně. Našel někde náš letáček s nabídkou krbových kamen a zkusil u nás poptat tento netradiční projekt. A bylo rozhodnuto, protože to bylo přesně to, co jsme hledali. To, čím jsme se chtěli od ostatních odlišit. Jen to za námi muselo přijít samo.
A jak to bylo dál?
Poté už se spustil doslova kolotoč. Po realizaci této první kuchyně jsem se ozval mé známé, která dělala redaktorku v jednom časopise o bydlení. Z naší práce byla tak nadšená, že ji dala na titulní stránku. V tom okamžiku se začali ozývat další a další zákazníci, že chtějí přesně tu samou kuchyň a my najednou nevěděli, kam vyrazit dřív. Tento projekt nám v podstatě nastartoval kariéru a neuvěřitelně nás posunul, i když mám za to, že dodnes nás každá naše zakázka posouvá.
Jaké jsou vaše největší podnikatelské úspěchy?
Stále se domnívám, že největším úspěchem pro nás byla realizace právě té první zahradní kuchyně. Díky tomu se nám podařilo později získat i některé exkluzivní zákazníky z řad podnikatelů, lékařů či celebrit. Měli jsme možnost pracovat pro Petra Kellnera nebo Radovana Vítka a na svůj ranč si naši kuchyň objednal i Bolek Polívka. A podařilo se nám prorazit i za hranicemi. Naše kuchyně stojí v Rakousku, Německu nebo i na Zanzibaru v Africe.
Jak se malá rodinná firma dostane až na africký kontinent a staví kuchyň pro luxusní butikový hotel na Zanzibaru?
Pracovali jsme na rekonstrukci historické kuchyně na jednom českém zámečku. Shodou okolností nás tam oslovil zákazník, který měl v hlavě projekt v Africe. Za pár dní zavolal, že budeme stavět kuchyň v luxusním hotelu na Zanzibaru. Tehdy jsem říkal, že v žádném případě, že se do Afriky bojím.
Nakonec jste ale souhlasil...
Přesně tak. Když jsem viděl fotky toho nádherného hotelu, už jsem neváhal ani minutu. Byla to výzva. Bylo třeba vymyslet kuchyň, která se bude hodit pro Afričany, aby tam mohli opékat speciality pro hosty z celého světa. A tak jsme v roce 2017 vyrazili do Afriky. Kuchyň byla diametrálně odlišná od těch, které stavíme tady. Má africké prvky, aby hezky seděla do jejich koloritu a trochu jinak se v ní vaří.
Máte rozjeté nějaké zajímavé projekty i nyní?
Několik projektů máme v současnosti rozjetých tady v Čechách. Rozestavěné máme rovněž kuchyně v Německu a v Bratislavě. Stejně tak máme hotové základy v Moskvě, bohužel ale celou situaci stopla pandemie a všechny zahraniční zakázky nám stojí. Takže v tuto chvíli čekáme, jak se situace bude vyvíjet…
Uvažujete tedy o tom, že byste si v zahraničí otevřeli pobočku?
Takovou otázku dostávám poměrně často. Jsme malá rodinná firma, všechny návrhy vytvářím já a můj otec. Nedovedu si představit, jak bychom toto know-how předávali dalším. Myslím, že je to v tomto případě nepřenositelné. Většinou jsem já nebo otec u každé schůzky se zákazníkem, navíc máme tu tradici, že každou nově postavenou kuchyň předáváme osobně. Křtíme ji prvním zapálením ohně v krbu a představujeme novým majitelům, jak vše funguje. Samozřejmě, že by to asi v nějakém pozměněném režimu také fungovalo, ale ztratilo by to své kouzlo.
Jak je to s konkurenčním prostředím u nás? Perete se s někým o zakázky, nebo máte na trhu exkluzivitu?
Troufnu si tvrdit, že jsme s produktem venkovních kuchyní, ve kterých se vaří na otevřeném ohni, přišli na trh jako první. Tím pádem každá konkurence, která se objeví, nás momentálně kopíruje. Ale věřím, že jsme vysoko nade všemi, co se týče kvality zpracování i samotných návrhů. 90 procent odvedené práce je v tomto oboru totiž o dobře vypracovaném návrhu, bez toho to nejde. Myslím, že díky tomu jsme konkurenci utekli, ale musíme být stále v pozoru, protože konkurence nikdy nespí. Neustále se tak na trhu objevuje někdo, kdo nás chce napodobovat.
V roce 2019 jste dosáhli tržeb 11 milionů korun. Jaké budou letos?
Od začátku pandemie jsem byl přesvědčen o tom, že tržby budou o hodně nižší než v loňském ruce. Překvapivě se ale ukázalo, že lidé tráví více času doma nebo na svých chalupách a ty si zvelebují. Chtějí se tam cítit pohodlně, a tak trochu v bezpečí. A jak se říká, kuchyně je srdce domova, tak kde jinde by měli trávit volný čas (směje se). Zakázek tedy máme letos hodně, dokonce některé přesouváme i na příští rok. Tento rok tak bude ekonomicky ještě zajímavější než ten předchozí.
Jak dlouho trvá výroba jedné kuchyně?
To záleží na složitosti konkrétního projektu. Samotná výroba průměrně velké kuchyně trvá od prvního výkopu až po zapálení prvního ohně minimálně 14 dní. Nejdůležitější je ale vypracovat návrh, ten se připravuje asi ze všeho nejdéle.
Jak takový návrh vlastně vzniká?
Před vypracováním návrhu vždy navštívím místo a se zákazníkem proberu osobně, co ho ke stavbě venkovní kuchyně přivedlo, kolik lidí bude u stolu, co tam budou vařit nebo zda tam budou trávit čas s obchodními partnery či s rodinou. Nejde jen o technickou záležitost, dá se říct, že je to tak trochu umění, na kterém se podílí mnoho dalších řemesel. A možná právě díky tomu ty kuchyně nikdy nezestárnou. Nepodléhají totiž módním trendům a existují zcela mimo čas. Kuchyně, které jsme postavili před 10 lety, se líbí dodnes. Shodou okolností letos to právě bude 10 let od naší úplně první a už tam máme domluvenou návštěvu. Chceme si zdokumentovat, jak dobře vypadá i po letech, zkrátka, že je to investice na celý život.
Jaké jsou plány do příštích let? Je největší snahou expandovat v zahraničí?
Zahraničí nás stále láká, chtěli bychom se prosadit v Německu, protože je to v kamenickém oboru velká prestiž. Kdo uspěje v Německu, dává tím najevo, že je kvalitou na vysoké úrovni. Bohužel pandemická situace tomu teď nenahrává.
A kromě toho?
Láká nás výstavba venkovských kuchyní na chalupách. A vedle toho se chceme více zaměřit i na komerční sféru, konkrétně na restaurace a hotely, kde je stále velký prostor. Nedávno jsme dokončili velkou kuchyň pro jednu pražskou restauraci a majitelé si přechod od jednoho grilu nemohou vynachválit. Naší horkou novinkou je teď projekt na loveckém zámečku knížete Windischgrätze, kde budeme dělat velkou kuchyni s grilem na divoká prasata a jeleny.
