Jste sportovec tělem i duší. Co vám sport dává na úrovni „hlavy“ – nejen fyzicky, ale třeba v tom, jak přemýšlíte?
Nejsnazší cesta do hlavy je pro mě právě skrze tělo. Pohyb mi dodává klid a dokáže vyčistit hlavu. Ve sportu navíc vidím spoustu paralel s podnikáním – třeba že zlepšení nepřijde hned, člověk musí trénovat a být trpělivý. Nemůžete se postavit na start maratonu bez tréninku a čekat čas pod tři hodiny. A v podnikání to funguje stejně.
Máte za sebou půlmaraton i cyklistické výzvy. Je pro vás sport spíš útěk od práce, nebo její přirozené pokračování?
Někdy pokračování, jindy útěk. Nezakazuji si při sportu myslet na práci. Spousta dobrých věcí mě napadla právě při procházce. A když mám chuť, pustím si při běhu klidně vzdělávací podcast.
Co se vám honí hlavou ve chvílích, kdy už je to „za hranou“ – při dlouhém běhu nebo v kopci na kole?
Snažím se být soudný a nechodit bezhlavě za hranici svých možností. Když jdu na nějaký závod, vím, jaké mám limity. A když už se při tréninku dostávám na hranu, tak vím proč – je to potvrzování, že se posouvám. Ale samozřejmě občas přijde i myšlenka: „Ty vo*e, máš tohle zapotřebí?“
Jakub Kopřiva
|
Když se ohlédnete zpátky: byl sport první věc, která vás naučila disciplínu?
Těžko říct, jestli byla první slepice nebo vejce. Ale určitě mě sport formoval odmala. Hrál jsem fotbal od osmi let, čtyři tréninky týdně, o víkendu zápasy. Pohyb byl přirozenou součástí mého života.
Letos pojedete hobby variantu Tour de France. Je to pro vás víc splněný sen, nebo spíš další výzva?
Je to splněný sen, za který patří obrovský dík mým kolegům. Tour sleduji už dlouho a vždycky jsem si říkal, jaké by to bylo zažít na vlastní kůži. Čeká mě jedna etapa, ne celé tři týdny, ale i tak to bude velká výzva a vystoupení z komfortní zóny. Zároveň to bude další zkušenost, která mě něco naučí.
Přemýšlel jste někdy, že byste si podobné „extrémní cíle“ ani neměl dávat?
Potřebuji jít v životě dopředu. Když dlouho přešlapuji na místě, jsem nesvůj. Extrémní je pro mě něco, na co člověk nemá natrénováno, anebo zbytečně riskuje. V momentě, kdy je to řízené, to nepovažuji za extrémní.
Když se vrátíme na začátek, tedy 11 let zpátky – jak přesně vznikl nápad na ROOFIX?
Nebylo to tak, že bych aktivně hledal tuhle oblast a v hlavě ji kultivoval. Spíš jsem neustále přemýšlel, čemu se věnovat, v čem podnikat, a když jsem pracoval v jedné výrobní firmě, přišla poptávka na výrobu záchytného systému splňujícího příslušné normy. Abychom ji zvládli zpracovat, museli jsme si o tématu něco nastudovat. Tehdy jsem uviděl příležitost.
Byl to moment „tohle je ono“, nebo spíš postupné rozhodnutí?
V tu chvíli všechno zapadlo do sebe. Naplňuje mě tvořit, budovat a zároveň jsem chtěl dělat něco smysluplného s pozitivním dopadem. A záchytný systém může doslova zachránit život. Pak už jsem jen sbíral odvahu vykročit.
V čem jste tehdy viděl příležitost, kterou ostatní neviděli?
Dřív jsem říkal, že to byla náhoda nebo štěstí. Dnes si myslím, že štěstí je moment, kdy se příležitost potká s připraveností. Navíc šlo o produkt s vysokou přidanou hodnotou a malou konkurencí.
Víte, proč má lidský mozek sklon k pesimismu a obavám? Odhalte past negativního myšlení |
Vzpomínáte si na moment, kdy jste si poprvé uvědomil: „Teď už fakt podnikám“?
V té negativnější rovině to bylo ve chvíli, kdy jsem odešel z banky s prvním úvěrem a celou noc jsem nespal z toho, že jsem se zadlužil. Říkal jsem si: „Takhle to podnikání chutná? Od teď už jen bezesný noci?“ V té pozitivní to byly první poptávky a první kontakt s trhem.
Co byla vaše úplně první chyba – a co vás naučila?
Za naši první instalaci kotvicích bodů jsme nikdy nedostali zaplaceno, protože stavební firma skončila v insolvenci. Měli jsme takovou radost z první zakázky, že jsme si nepohlídali podmínky smlouvy, a firmu si neprověřili. Zpětně ale vidím, jak mě tahle zkušenost naučila pracovat s rizikem.
Co vše dnes vlastně vyrábíte?
Soustředíme se na výrobu kotvicích bodů, které tvoří systémy pro zadržení či zachycení pádu osob z výšky. Naše produkty najdete na střechách, žebřících nebo v provozech, kde hrozí pád. Nejde ale jen o výrobu – my rádi říkáme, že dodáváme řešení. Takže zároveň projektujeme, revidujeme, školíme, vyvíjíme, montujeme.
Vyrábíte systémy, které reálně zachraňují životy. Uvědomujete si ten dopad v každodenní práci?
Ano. Právě to byl jeden z důvodů, proč mě tento obor hned zaujal. Kotvicí bod není jen kus železa, může rozhodnout o tom, jestli se člověk vrátí domů. Je to obrovský závazek, čehož jsme vědomi. Máme proto velmi přísná pravidla, procházíme kontrolami a naše výrobky testy. U záchytného systému je nulová tolerance chybovosti.
Změnilo to váš pohled na riziko nebo vlastní život?
Přiznám se, že se výšek bojím, což je trochu paradox, anebo to do sebe možná o to víc zapadá. Člověk je díky tomu vtažený do příběhů lidí, kteří z výšky spadli. Často za tím stojí ztráta ostražitosti, která se odvíjí od subjektivního vnímání profesní zkušenosti, například: Po střechách lezu 15 let a nikdy se mi nic nestalo. Nikdo neplánuje spadnout – prostě se to stane. Nebezpečí je stále stejné, ať už to člověk dělá poprvé, nebo po tisící.
V kolika lidech jste firmu zakládali a jak rychle přišel první růst?
Firmu jsem zakládal sám a v prvním roce se zabezpečilo asi deset budov a zpracovalo čtyřicet poptávek. Po čase se přidal brácha Lukáš, který se později stal spolumajitelem, a poté i Aleš, bratranec přes koleno. Od začátku rosteme a nyní ročně zabezpečíme kolem tisícovky budov.
Co bylo nejtěžší na přechodu z „dělám všechno“ do role lídra?
Od začátku jsem firmu stavěl tak, aby na mně byla co nejméně závislá. Samozřejmě jsou období, kdy to nejde a stojí to na vás. Záleží, jak dlouho to na sobě stát necháte. S pocitem „dělám všechno“ jsem se párkrát potkal, ale hned jsem přemýšlel, jak firmu přenastavit. Musel jsem se naučit pustit všechny činnosti denní operativy. Zvykal jsem si na to, že musím nechat lidem prostor. Nebylo to jednoduché, ale jinak to nejde. Není dobré šlapat na plyn a zároveň držet ruční brzdu.
Byl moment, kdy jste si řekl, že už to možná nezvládnete?
Nejnáročnější bylo období růstové krize v roce 2024. Cash flow nezvládalo tlak růstu, nepovedly se některé nábory a do toho přišly kontroly i audit. Nakonec jsme to ale zvládli a zastabilizovali se. Hodně mi to posunulo hranici stresu.
Jak je dnes firma velká? Jste pořád ještě rodinná firma?
Dnes už je nás téměř padesát a rodinnou atmosféru se snažíme udržet. Na začátku to byl sice trošku punk, ale už se neobejdeme bez pravidel a řádu. Snažíme se však stále stavět na svobodě a zodpovědnosti jednotlivců a zdravých vztazích. Legraci si u nás může udělat kdokoli z kohokoli.
Teambuilding už není jen bowling. Firmy mění pravidla hry |
Jaké profese u vás vlastně nachází uplatnění?
Výroba, montáže, vývoj, obchod, technická podpora, revize, zákaznická péče, marketing, rozpočty, projekce, administrativa. Někdy stačí lidé se správným charakterem, znalosti a kompetence doučíme.
A jak složité je sehnat kvalitní, spolehlivé lidi?
Aby mohl člověk vybrat kvalitu, potřebuje k tomu i kvantitu, která ale na trhu práce chybí. Přesto mám pocit, že se nám nábory vcelku daří. Lidé jsou základ firmy. Sám by člověk nedokázal nic. Při náboru se více zaměřujeme na charakter a přístup, protože dovednosti se dají naučit.
Jak přistupujete k řízení firmy?
Snažím se vytvářet prostředí, které motivuje k růstu, je bezpečné, kde je chyba součástí procesu učení, stimuluje, je veselé a lidi jsou v něm rádi. Zároveň se snažím minimalizovat faktor náhody a přemýšlet o firmě šest až dvanáct měsíců dopředu.
Říkáte, že lidi neřídíte, ale jdete jim příkladem. Co to znamená v praxi?
Snažím se spíše předávat zodpovědnost než instrukce. Nemůžete po lidech chtít něco, co sami nejste ochotni dělat. Proto se snažím inspirovat jak v činech, tak ve způsobu myšlení, být autentický a přirozený. Pak nemusím moc přemýšlet nad tím, jak něco nebo někoho řídit.
Jak poznáte, že máte kolem sebe správné lidi?
Z toho, jak lidé firmou žijí, jak jim na věcech záleží, jak si pomáhají a fungují ve chvílích, kdy se něco nedaří nebo procházíme změnami. Tyto drobnosti se poskládají do velkého celku a vytváří „TEN“ pocit. Na lidi v ROOFIXu jsem obrovsky pyšný. Vidím je růst, posouvat se. Někde jsem četl větu: „Nikdy nepostavíte nic, co by převyšovalo hodnotu lidí kolem vás,“ a toho se držím.
Co je pro vás horší – špatné rozhodnutí, nebo žádné rozhodnutí?
Dřív bych řekl špatné rozhodnutí, dnes už říkám žádné. Špatné rozhodnutí generuje zkušenost, zpětnou vazbu, širší způsob přemýšlení, úpravu procesu, upozorní na neznalost. Žádné rozhodnutí nepřinese nic.
Expertka: Nové povodňové mapy jsou tady. Riziko se promítne do pojistek domů |
Co vás sport naučil, co používáte úplně každý den v práci?
Disciplínu, konzistenci a smysl pro zodpovědnost. Prostě klasické vlastnosti, bez kterých sport nefunguje. Kolektivní sport zase odkrývá dynamiku a fungování týmů. V práci se mi občas spojují právě situace ze hřiště nebo z šatny v souvislosti s fungováním pracovních týmů a jednotlivých rolí.
Vaši kolegové říkají, že chcete „dělat věci jinak a hledat jednoduchost a krásu bytí“. Co to pro vás znamená?
Chuť objevovat, inovovat a nedělat věci jen proto, že se tak dělaly vždycky. A zároveň si udržet radost z práce, z týmu, z cesty.
Kam chcete firmu dál posunout?
Snažíme se posouvat na všech frontách. Na domácím trhu bychom chtěli být v našem oboru první volbou. Zároveň plánujeme rozšiřovat portfolio a více se prosadit v zahraničí. Naší ambicí je patřit mezi top deset evropských výrobců. Uvědomujeme si, jak náročný cíl to je, ale věříme, že potenciál na to máme.
Jaký je váš dlouhodobý cíl – jako člověka, ne jako CEO?
Být dobrým manželem a otcem a vrátit rodině čas, který mi firma v začátcích vzala. Bez podpory manželky by možná žádný ROOFIX nebyl. Neupínám se k velkým cílům, mám jen pár takových bodů, jako vidět polární záři, navštívit Japonsko, obejmout sekvoji. Hlavně ale chci trávit co nejvíce času v pozitivních emocích.
Kdybyste měl dát jednu radu svému mladšímu já na začátku ROOFIXu, jaká by byla?
Všechno, co ti přijde do cesty, tě něco naučí. Přijmi to a vydrž. Před úsvitem bývá největší tma.
