Začalo to výrobou škrobu, dnes dělají v Amylonu třeba koláč do hrnku či popcornový pudink, ale i tradiční výrobky: krém na dukátové buchtičky, stejně jako pudinky, prášky do pečiva, vanilkové cukry, směsi na bramborové knedlíky nebo palačinky. Stroje v továrnách v Havlíčkově Brodě, v nedalekém Ronově nad Sázavou a jeden čas také v Polné obrazně řečeno jedou již déle než století.
Místo brambor pšenice
Vysočina vždycky bývala krajem brambor. A tak není divu, že tady už koncem 19. století začaly vznikat manufaktury na průmyslové zpracování této zásadní plodiny. Prostě co se nesnědlo, šlo do lihovarů a do škrobáren. A psal se rok 1912, když sloučením několika menších podniků vznikl Amylon.
Dějiny mu připravily stejně vachrlatou cestu jako mnohým jiným: po válce znárodnění a začlenění do státního podniku, po revoluci zase privatizaci. „Můj otec sem nastoupil v roce 1982 a vlastně tu strávil celý profesní život. Byl u toho, když se podával privatizační projekt a byl rád, že se značku podařilo zachovat,“ říká Vladimír Zeman mladší, současný finanční ředitel podniku a náš průvodce výrobou.
AmylonRok založení: 1912, firma vznikla fúzí škrobáren v Nížkově a Přibyslavi, začátky průmyslového zpracovávání brambor na Vysočině však sahají až na konec 19. století Co tu vyrábějí: v továrně v Havlíčkově Brodě škrob a glukózový sirup pro další potravinářské zpracování, v nedalekém Ronově nad Sázavou pak balené výrobky jako pudinky, rychlá slaná a sladká jídla, přílohy, nápoje, polevy a krémy, přísady na pečení... Kam vyvážejí: až 70 procent produkce jde na trhy po celé Evropské unii Kolik lidí tu pracuje: v Havlíčkově Brodě 75, v Ronově 50 |
Ale zpátky k těm bramborám, i když se u nich dlouho nezdržíme. Ty se totiž v Amylonu k výrobě škrobu používaly jen do roku 1995. Pak je nahradila pšenice. „Představte si tamhlety sklady plné brambor, hromady, které se rychle zmenšují, jak plodina podléhá zkáze,“ vysvětluje při prohlídce mladý manažer, proč se při výrobě škrobu rozhodli dát přednost pšeničné mouce. „Po revoluci bylo v Česku 15 až 20 škrobáren, dnes jsou tu asi čtyři, dvě se soustředí hlavně na bramborový škrob, dvě na ten pšeničný,“ vypočítává.
Stovky tun škrobu za měsíc
A tak stojíme v hale, kam kamiony přivezou z celé republiky na 13 000 tun kvalitní mouky ročně. „Mouka se zředí s vodou na takové těstíčko, to se zahřívá a pomocí jednotlivých strojů se rozštěpí na škrob, což je sacharidová část pšeničné mouky, a na lepek, což je pšeničná bílkovina důležitá pro pekárenské odvětví. Ostatní látky a tuky jsou vedlejší suroviny a do finálního výrobku se nevyužívají,“ popisuje začátek výroby škrobu Vladimír Zeman.
„Škrobu prodáváme stovky tun měsíčně. Má samozřejmě své místo v kuchyni, ovšem nevyužívá se jen v potravinářství, ale i ve stavebnictví, na výrobu lepidel a lepenky. Proto za covidu, když lidé hojně nakupovali v e-shopech, rostla poptávka po kartonech, a tedy i zájem o škrob,“ dodává mladý muž, zatímco sledujeme, jak se škrobové mléko pomalu vrství na pozvolna se otáčejícím kole, prosychá, seřezává se na prášek, dosušuje se a dává do pytlů.
Tam však cesta škrobu vůbec končit nemusí, neboť v dalších halách se z něj vyrábí glukózový sirup – skoro čirá tekutina nebo prášek, jež se využívají při výrobě sladkostí všeho druhu. Je to trochu alchymie, v Amylonu už hodně automatizovaná, takže mnoho pracovníků tady nepotkáváme. Přitom se tu jede na směny takzvaně 24/7.
Domů práci netaháme
I přesto, že lidské ruce už nejsou potřeba tolik jako dřív, pracuje v továrně v Havlíčkově Brodě okolo 75 lidí, v Ronově nad Sázavou pak dalších 50. „Je to malá obec za Přibyslaví, kam většina zaměstnanců dojíždí z okolních vesnic. Když tam potřebujeme doplnit stavy, bývá to problém. Do provozu v Havlíčkově Brodě se nabírá mnohem lépe,“ komentuje personální situaci firmy její finanční ředitel. Fluktuace je tu podle něj nízká, a když někoho shánějí, bývají to hlavně dělníci do výroby, anebo náhrada za zaměstnance, kteří odcházejí do důchodu.
„Fungujeme jako rodinná firma, bez zbytečných procesů, vše je u nás na domluvě a osobním přístupu,“ říká manažer a popisuje jasnou strukturu vedení podniku: „Otec má stále funkci generálního ředitele, já jsem jeho pravá ruka, maminka je hlavní účetní, sestra manažerka marketingu.“ A nedělá to doma problémy? „Vůbec, každý má oblast, do které se mu nekecá. Když jsme mimo firmu, snažíme se práci nevytahovat a věnovat se rodině,“ usmívá se Vladimír Zeman, když se přesouváme do provozu, kde se dělají balené výrobky pro konečné zákazníky. Ročně jich opustí brány továrny na 25 milionů kusů.
Směřují především do řetězců, lokálních prodejen s potravinami a do skladů internetových samoobsluh. „Konkurence je značná, trh je víceméně rozebraný, jako firma tedy musíme být aktivní a hledat si svoje místo,“ podotýká manažer s tím, že potravinářství je náročné odvětví, v němž je potřeba dodržovat vysoké standardy. „Každý rok přibude nějaká norma nebo nařízení a my na ně musíme reagovat,“ dodává.
Kdo nesnackuje, není in
V roce 2007 se Zemanovi nechali inspirovat zahraničím a prosadili v továrně výrobu produktů v bio kvalitě. „Přesvědčit kolegy o tom, že je to velký trend, který sem dříve nebo později přijde, nebylo snadné, ale nakonec se to povedlo a byl to dobrý tah,“ vzpomíná finanční ředitel. A přestože jsou spotřebitelé v tomhle oboru spíše konzervativní a jedí to, co se naučili od rodičů, na některé nové trendy přece jen slyší.
„Právě vrcholí zájem o vše proteinové, proto jsme přišli s vanilkovým mug cakem s kousky čokolády – koláčem, který uvaříte v hrnečku za tři minuty v mikrovlnce. Podobně to bylo s celozrnnými a bezlepkovými výrobky, po nichž už se sice poptávka nezvyšuje, ale udržují si své stálé zákazníky. Naopak jsme čekali, zda nebude klesat zájem o knedlíky, protože mladí už je nejedí tolik jako předchozí generace, ale nic takového se zatím neděje,“ popisuje Vladimír Zeman.
Co podle něj roste a poroste dál, je takzvaný snacking. „Lidé už moc nejedí hlavní jídla, ale dávají si za den několik svačinek. Proto jsme začali vyrábět rychlá jídla na zalití, například kuskus se sušenými rajčaty a bylinkami anebo sladkou verzi se sušenými švestkami a skořicí. Za třicet čtyřicet korun vás to na chvíli zasytí a potřebujete jen konvici s vodou,“ vysvětluje manažer, jak firma reaguje na rozmary trhu.
A jak v Amylonu sledují spokojenost zákazníků? „Zpětnou vazbu hlídáme na e-shopu i na sociálních sítích. I s pomocí ankety mezi zákazníky jsme nedávno vyvinuli dvě nové příchutě pudinku: granátové jablko a popcorn,“ vysvětluje Vladimír Zeman, který má na nejbližší roky smělé plány: zachovat ducha rodinné firmy a řídit ji pokrokově, vymýšlet nové moderní výrobky, zefektivnit výrobu a snižovat náklady na ni, hledat nová partnerství, více vyvážet...
„Věřím, že většina z toho se podaří. Po mírném útlumu, který nastal po vpádu Ruska na Ukrajinu, kdy lidé hodně šetřili, tržby zase pomalu začínají růst,“ vidí mladý muž budoucnost optimisticky.
