Jak se stalo, že jste začala šít oblečení pro maminky s dětmi?
Když se mi narodily děti, chtěla jsem je nosit na těle, mít s nimi úzký kontakt. A tak jsem začala shánět nějaké oblečení, které by mi to umožňovalo. V té době jsem na českém trhu nenašla nic, co by odpovídalo mým představám. Když jsem si dala dítě do nějaké velké mikiny, vypadala jsem jako kredenc, a to se mi samozřejmě nelíbilo. Chtěla jsem nosit něco elegantního, šmrncovního a do toho schovat svoje dítě.
Zajímavé profeseV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. Prodává fair trade ponožky. Její projekt zatím nevydělává, ale pomáhá. Podniká na Hromovce a svým nápadem dokázal nadchnout miliony lidí. Voní to u nich jako za starých časů. Jejich čaje zná téměř celý svět. |
Na e-shopech se to koupit nedalo?
Na e-shopech se v té době dalo sehnat nějaké takové zboží ze Skandinávie, ale to bylo příliš drahé, navíc se mi nelíbilo, a to už nemluvím o špatné kvalitě. Co se týká internetu – když se před devíti lety narodil můj syn, fungovalo jen pár e-shopů a snad jedno diskuzní fórum zaměřené speciálně na tuto tématiku. Díky němu jsem vlastně takové oblečení začala nosit. Byla na něm skupinka maminek ochotných předávat své zkušenosti, byla tam i možnost jakýkoli vázací šátek koupit.
A co kamenné obchody?
Specializované oblečení se dováželo málo. Dvě zahraniční značky nabízely jakousi unisex bundu nebo vlněné pončo, ale protože mi nic z toho nesedělo, začala jsem to zkoušet sama. Nejdřív si všívat vsadky do své obyčejné bundy, pak ušít bundu celou od základu. Myslím, že nás takových bylo nejspíš víc.
Jaká je situace dnes?
Pokud vím, dají se sehnat jen sportovní kousky, ale když se žena obléká elegantně a chce v tom pokračovat, i když se jí narodí dítě, je to problém. To byl asi hlavní hnací motor, proč jsem chtěla vytvořit ucelenou kolekci, aby si každý vybral podle svého vkusu. Oblečení k sukni, úzkým kalhotám, podpatkům, ale i do lesa nebo na procházku se psem, do deště, sněhu, větru, prostě pro každou příležitost a do každého počasí.
Rehana Ježková (34 let)
|
Kdy jste ušila svou první bundu určenou pro nošení dítěte?
První bundu, která byla speciálně určena pro nošení dětí, jsem ušila, když byl mému synovi rok a půl, tedy v roce 2008. Nejsem švadlena, a ačkoli jsem šít uměla, na tak technologicky složité věci jsem si netroufala. V září 2009 přišla na svět dcera a já opět začala přemýšlet, jak nás obě obléct, aniž bych musela ji nebo sebe navlíkat do šátku přes bundu. V tu dobu jsem už koketovala s myšlenkou, že nabídnu své výrobky i jiným maminkám. Věděla jsem, že mám dobrý nápad, měla jsme i potencionální zájemce, nevěděla jsem ale, kdo by mi je ušil tak, aby vyhovovaly všem mým požadavkům.
A co bylo dál?
Obrátila jsem se na místní šicí dílnu a zjišťovala, zda by dokázali ušít oblečení speciálně určené pro maminky, které nosí své děti v šátku. Začala jsem externě spolupracovat s cizími šicími dílnami, ale nefungovalo to. Nechtěla jsem však nic uspěchat, věděla jsem, že všechno má svůj čas.
A ten čas přišel?
Ano. Když začala dcera chodit do školky, musela jsem se rozhodnout, zda se vrátím do školství, anebo začnu podnikat na plný úvazek. A zvítězilo podnikání. Nejdříve jsem se musela naučit jak a kde shánět vhodné materiály, jak rozplánovat výrobu, jak kalkulovat ceny. Na konci roku 2014 jsem konečně dospěla do fáze, kdy jsem si otevřela vlastní šicí dílnu, což vnímám jako velký přelom.
Vy jste uměla tak dobře šít?
Dřív jsem závodně tančila, a protože jsem potřebovala na soutěže reprezentativní oblečení, šila jsem si ho doma sama. Dokonce jsem tehdy uvažovala o tom, že bych si zřídila butik se společenskými šaty. Teď se směju, že od té doby, co na to mám lidi, už sama skoro nešiju. Technologické zpracování ráda nechávám těm, kteří tomu rozumí a do práce se jim nepletu.
Co všechno jste začala šít a jak se dostaly vaše výrobky mezi další maminky?
Začala jsem softshellovou bundou a fleesovou mikinou. Popravdě to nebyl úplně svršek, který bych si sama přála, ale když začínáte, musíte se pokusit trefit do vkusu co nejširšího okruhu zákaznic. Až později, když jsem zjistila, že se mé věci líbí a lidí je kupují, jsem si teprve mohla začít „vymýšlet“. Teď se už zaměřuji spíš na elegantnější módu, ne jen na sportovní kousky.
Vy jste je prodávala přes svůj e-shop, pokud vím...
Pamatuji si, jak jsem 1. dubna 2010 spustila svůj e-shop. Na první objednávku jsem čekala strašně nervózní. Dodnes si vybavuji ten pocit, když přišla. Byla to hnědá fleesová mikina. Tenkrát chodily třeba tři objednávky týdně. Nejvíc jich přicházelo v období od září do ledna, v čase mezi tím se neobjednávalo skoro vůbec. Jedná se totiž o svrchní oblečení, takže je to sezónní záležitost.
Měla jste ale dvě malé děti. To jste při nich ještě zvládala šít na zakázku?
Pracovat jsem mohla jen po nocích, a to přibližně od osmi večer do tří hodin rána. Mezitím jsem odbíhala kojit. Dnes už ani nechápu, jak jsem to mohla přežít.
Začátky tedy nebyly jednoduché. Kdy se vám začalo dařit?
V roce 2012 jsem se ocitla osobně i profesně ve velké krizi. Obě děti už šly do školky, skončila mi mateřská, rozváděla jsem se. Peněz bylo málo a způsob, jakým se prodávalo, nestačil. Musela jsem překopat celý koncept podnikání naprosto od základů. Věděla jsem, že mi Česko a Slovensko celý rok nepokryjí a začala se rozhlížet i po jiných zemích. To však nebylo vůbec jednoduché. Musela jsem přepočítat ceny, změnit výrobu a začít si shánět sama materiál, abych měla jasný přehled, kde máme jaké peníze a co je rentabilní a co už ne.
Jak jste se vlastně dostala na zahraniční trhy?
To šlo velmi pomalu. Zahraniční obchody malé značce z Čech příliš nevěří. Potřebovala jsem, aby se o nás začalo mluvit. Také jsem si musela být jistá, že pokud bude zájem, budu mít co nabídnout a případnou poptávku pokryji. To se mi podařilo až ve chvíli, kdy jsem otevřela vlastní šicí dílnu a zaměstnala lidi, kterým plně důvěřuji.
Kdy nastal ten zlom, kdy se začalo vaše zboží prodávat ve velkém?
Největší boom přišel, když jsem poslala svou bundu k vyzkoušení známé internetové recenzentce z Nizozemska, která se specializuje právě na šátkovou módu. Už další den se na Facebooku objevila pozitivní reference, jež vyvolala neuvěřitelný zájem, a to především ze zahraničí.
Fotogalerie |
Jak takový neuvěřitelný zájem vypadá?
Několik minut po zveřejnění recenze začaly pípat e-maily, zprávy, nabídky na spolupráci. Zní to idylicky, ale po pár vteřinách naprostého nadšení přišla hrůza z toho, jak to všechno zvládnu. Musela jsem se tomu takřka ze dne na den přizpůsobit. Zvětšila jsem výrobní prostory, navýšila kapacity a přijala nové lidi. Trvalo nám čtvrt roku, než jsme se stabilizovali tak, aby naše čekací lhůty začaly být opět snesitelné.
V jakých prostorách podnikáte, jsou dostačující?
Doposud jsme v nájmu asi sto šedesát metrů čtverečních, to už nám ovšem zoufale nestačí. Rozhodla jsem se tedy koupit vlastní prostory. V tuto chvíli dolaďujeme detaily a rádi bychom se na konci léta stěhovali do vlastního.
Jaké byly počáteční investice?
Úplně na začátku jsem měla naivní představu, že mi bude stačit padesát tisíc korun. To vzalo velmi brzy za své. Postupem času se výše investice vyšplhala až někam k jednomu milionu. Musela jsem si vzít půjčku, která je v tuto chvíli už zcela splacená a firma je schopná se financovat z vlastních přebytků z cash flow.
Jaký máte nyní obrat?
Loni v září jsme měli obrat jako za celý předloňský rok. Prodávali jsme v Čechách a na Slovensku a postupně, pomalu a obtížně se dostávali do dalších zemí. V dubnu 2015 se nám ze dne na den otevřel celý svět. Naše oblečení putuje už do osmadvaceti zemí, a to šlapu na brzdu. Musíme se poptávce přizpůsobovat, ale ze dne na den to není možné. Musíme tedy pomaleji, krůček po krůčku. Vzhledem k tomu, že je teprve březen, těžko odhadovat, co přinese letošní rok, ale podle výsledků za první tři měsíce je vidět, že stále rosteme.
Můžete vyjmenovat některé země, kde lze vaše zboží koupit?
Kromě Česka a Slovenska je to především Německo a Švýcarsko, z těch vzdálenějších třeba Nový Zéland, Austrálie nebo Kanada.
Vy jste jediná firma v Česku, která šije takové oblečení?
Nejsme jediná firma, která nabízí módu pro nošení dětí na těle. Jako jediní máme ale opravdu široký sortiment, ne pouze jeden dva kousky, jako je to běžné u e-shopů s dětským sortimentem.
A co ceny? Nejsou pro maminky na mateřské příliš vysoké?
Naše průměrná cena bundy je kolem tří tisíc korun. Není to málo, ale soustředíme se především na kvalitu tak, aby naše zboží mohly zákaznice využít pro své další děti. Lidé nám psali, že si objednali zboží odjinud za nižší ceny, ale stejně se k nám pak vrátili. Rozhodla jsem se, že chci dělat kvalitu, a ne to chrlit jako na pásu. Dodací lhůty jsou sice delší, ale myslím, že se to čekání maminkám vyplatí. Za výrobky, které ušijeme v naší dílně, stoprocentně ručím.
Nepokouší se vás jiní výrobci kopírovat?
Snaží, ale kopírují to s chybami. My naše střihy neustále inovujeme podle zpětné vazby zákazníků. A tyhle inovace jsou naše know-how, neustále se vyvíjíme, proto se konkurence nebojím.
Kolik máte nyní zaměstnanců, jsou u vás spokojeni?
Ještě v roce 2014 jsem zaměstnávala jen jednu švadlenku, dnes v dílně Angel wings pracuje třináct zaměstnanců. Většina z nich má malé děti, proto se jim snažím vyjít vstříc, a když potřebují něco vyřídit, nebo musí zůstat s dítětem doma, klidně sednu ke stroji a šiju taky. Věřím, že jsou mí zaměstnanci spokojeni.
Co byste vzkázala začínajícím mladým podnikatelům?
Ať dělají svou práci s vášní i rozmyslem podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Také bych jim poradila, aby se obklopili lidmi, na které se mohou spolehnout, a podle toho si jich i patřičně vážili. A ať nezapomínají na sebe. Je třeba pravidelně relaxovat – ať už sportem, s přáteli nebo rodinou. Prostě mít i nepracovní život, jinak velmi brzy vyhoří a vše půjde do háje.
