Co vás jako Němce přivedlo ke studiu češtiny?
Po maturitě jsem chtěl z Německa odejít, ale moc jsem nevěděl kam. Hlásil jsem se do Litvy přes německý Červený kříž, jenže mi nabídli skvělé místo u Prahy, v Hostivicích, v domově důchodců. Hned po maturitě v roce 2014 jsem tedy odjel, aniž bych uměl jediné slovo česky.
Chtěl jsem ale ještě studovat, původně divadelní vědu, kam mě ale nepřijali. Tak jsem se zkusil přihlásit na bohemistiku v Lipsku, kam je to z Halle, odkud pocházím, kousek. Tam to vyšlo. A následně jsem pokračoval studiem literárního překladatelství ve Vídni. Vlastně to všechno byla souhra náhod.
Co vás táhlo na východ?
Východ byl pro mě velká neznámá. A Česko mi přišlo jako země, která je blízko, ale zároveň vůči Německu úplně cizí. To mě přitahovalo. Dnes už „směr východ“ není ničím výjimečným.
Dnes tedy žijete v Praze, jen tři hodiny jízdy autem od Halle. Pozorujete i tak nějaké rozdíly v životním stylu?
Jeden posluchač nám napsal, že rozdíly mezi Čechy a Němci by mohl být dobrý seriál, a tak jsem začal zapisovat drobnosti. Ten seznam už má asi čtyřicet položek. Patří tam třeba to, že Češi víc topí, vlaky jsou tu často přetopené, v Německu je ve vlaku spíš zima. Nebo že v Německu stále existují místa, kde se dá platit jen hotově, zatímco Česko je mnohem víc orientované na platby kartou. Jsou to maličkosti.
Kdy jste si řekl, že se tady usadíte natrvalo?
Až nedávno. Praha pro mě byla spíš otevřená možnost než definitivní rozhodnutí. Postupně mi ale došlo, že kdybych z Prahy odešel, stejně bych se vrátil, ostatně už se to několikrát stalo. Je to trochu jako u Kafky, je to sice klišé, ale jak se říká, matka Praha, ta má drápky.
Ferdinand Hauser Novinář a redaktor německé redakce Radio Prague International (Český rozhlas), kde působí od roku 2022. Ve své práci připravuje rozhlasové reportáže a publicistiku o české společnosti, historii a kultuře pro německy mluvící publikum. V roce 2025 získal Česko-německou novinářskou cenu v kategorii Audio. Ocenění každoročně udělují Česko-německý fond budoucnosti a Německý svaz novinářů (DJV) za kvalitní novinářské práce, které přispívají k porozumění mezi Čechy a Němci. Cenu získal za audioreportáž „Prost, ihr Säcke! – Der Sauftourismus und die letzten Einwohner der Prager Altstadt“, která se věnuje dopadům alkoholového turismu na život obyvatel historického centra Prahy. |
Jak jste se dostal k práci v zahraničním vysílání Českého rozhlasu? Byla to náhoda, nebo to bylo cílené rozhodnutí?
Trochu obojí. Už v roce 2020 bylo vypsané pracovní místo, jenže tehdy jsem ještě studoval. O dva roky později mi kamarádka poslala odkaz, že je pozice znovu vypsaná. To jsem zrovna dopsal diplomovou práci. Krásně se to sešlo, tak jsem se přihlásil a vyšlo to.
Předtím jsem ale pro německou redakci občas překládal. Také jsem, dokud jsem ještě neuměl česky, pravidelně četl newsletter Radio Prague International. Byl to pro mě důležitý zdroj informací o dění v Česku. Říkal jsem si, že by bylo strašně cool, kdybych ho jednou mohl psát sám. Teď jsem v německé redakci už čtvrtým rokem a cool je to pořád.
Jak vlastně německá redakce funguje?
V redakci nás je pět, tři Němci a dvě Češky. Každý den připravujeme zhruba půlhodinové vysílání. Součástí vysílání jsou vždy zprávy a také příspěvky o aktuálním dění v Česku. Vedle toho připravujeme i materiály, které jdou víc do hloubky a nabízejí širší kontext.
A není to jenom práce pro audio?
Vůbec ne, máme samozřejmě i webovou stránku, která je velmi důležitou součástí toho, co děláme. Jak jsem slyšel, radio.cz je dokonce nejstarším zpravodajských webem v Česku. A jsme aktivní i na sociálních sítích, kde se objevují komentáře čtenářů a posluchačů a probíhá další komunikace.
Proč je podle vás zahraničního vysílání Radio Prague International důležité? Jakou roli hraje?
Jsme jediný zdroj, který systematicky vysílá o Česku v němčině a vlastně i dalších šesti jazycích. Poskytujeme informace, které jinde v této podobě nejsou. Smysl vidím hlavně v tom, aby si lidé na obou stranách hranice lépe rozuměli a věděli, co se děje u sousedů. Zahraniční vysílání má navíc širší význam. Je to součást veřejné diplomacie. Už od roku 1936 představuje Českou republiku světu a dnes funguje jako moderní multimediální platforma v sedmi jazycích, která oslovuje miliony lidí.
Přináší informace o dění v Česku, představuje českou kulturu, vědu i ekonomiku a doplňuje práci ambasád nebo Českých center, někdy i tam, kde Česko nemá přímé zastoupení. I proto se teď připomíná jeho devadesátiletá historie výstavou „Praha volá svět. 90 let v éteru“, která ukazuje, jak se role zahraničního vysílání proměňovala a proč je důležité i dnes.
Ve 30 řídí technologickou firmu. Bez vysoké školy, ale s odpovědností |
Cílovou skupinou jsou posluchači v zahraničí. Máte o nich přehled?
Máme přehled o tom, kde se obsah sleduje a v jakých zemích. Celosvětově jsou to všechny země světa, až na snad tři, jako je Severní Korea, Kuba a Tuvalu. Konkrétně naši německou redakci hodně poslouchají v Německu a Rakousku, ale částečně i v Česku. Tady nás sledují Němci, kteří tu žijí a neumějí česky.
Cílíte tedy na německé publikum. Která témata fungují?
Mezi taková témata patří překvapivě vlaky, ty mají u německého publika obrovskou oblibu. Všechno, co se týká železnice, bývá velmi čtené a populární. Samozřejmě fungují i klasické české atributy, jako je pivo a podobně. Zároveň si vedu dlouhý seznam témat, která bych chtěl zpracovat. Průběžně si nápady zapisuju a pak se k nim vracím. Někdy si řeknu, že jsem něco ještě nedělal, a je to dobrá příležitost to připravit.
Vy ale děláte i větší reportáže, že?
Ano, dělám i větší formáty. Připravil jsem například půlhodinový pořad o umělém oplodnění. Hodně Němců totiž jezdí do Česka, aby tu tento zákrok podstoupili. Česká legislativa je v některých ohledech jiná než v Německu. To mě zaujalo, a tak jsem se tomu věnoval.
Zpracoval jsem také téma partnerství měst Lipsko a Brno, mluvil jsem s politiky z obou zemí i s lidmi, kteří se na spolupráci podílejí. Často tato témata, kde jdu víc do hloubky, dělám trochu „po straně“, vedle kratších nebo středně dlouhých příspěvků, třeba patnáctiminutových, si postupně připravuji i jeden delší materiál, který pak zařadíme.
Zažíváte banální střety eskalující v konflikty? Víme, proč vznikají a jak jim čelit |
Jeden takový delší příspěvek o alkoturismu získal novinářskou cenu Česko-německého fondu budoucnosti…
To téma jsem měl na seznamu už dlouho. Pracoval jsem na tom zhruba čtrnáct měsíců. Mluvil jsem s lidmi, kteří se z centra Prahy odstěhovali, i s těmi, kteří tam stále žijí a snaží se hluk zvládat, protože právě ten představuje největší problém. Mluvil jsem také s youtuberem Jankem Rubešem, se zástupci Prague City Tourism a s dalšími. Snažil jsem se téma ukázat z perspektivy lidí, kteří v centru skutečně žijí.
Do reportáže jsem zařadil i autentické zvuky opilých německých turistů. Přišlo mi zajímavé a trochu i vtipné ukázat, kdo vlastně tvoří tu skupinu, o které se mluví. Několikrát jsem se v noci procházel po Dlouhé ulici a dělal rozhovory s německými turisty přímo na místě. Téma se pak nečekaně propojilo i s mým osobním životem.
Jak to myslíte?
Při rozhovoru s kamarádkou, která žila na Starém Městě, mi po natáčení řekla, že se v jejich sdíleném bytě uvolní pokoj. Řekl jsem si, že je to vlastně sen bydlet v centru a že do toho půjdu. Že si to vyzkouším na vlastní kůži, abych zjistil, jestli je to opravdu tak problematické, jak se často píše. Nakonec jsem se tam přestěhoval, částečně i proto, že se moje předchozí spolubydlení rozpadlo a načasování se hodilo. Bydlel jsem tam rok.
Co jste zjistil?
Můj pohled na danou problematiku se tím ještě prohloubil. Měl jsem pocit, že centrum je z velké části vlastně skanzen. Jeden z respondentů říkal, že je to trochu jako Disneyland a kdo by chtěl žít uprostřed Disneylandu? Člověk tam vidí thajské masáže a další služby zaměřené hlavně na turisty, což zná asi každý, kdo se někdy prošel centrem Prahy.
Přijde mi škoda, že to tak je, a že se to podle mě neřeší dostatečně — ani ze strany města, ani ze strany lidí, kteří tam ještě žijí. V jiných městech, třeba ve Španělsku nebo na Mallorce, probíhají demonstrace proti masovému turismu. V Praze se to zatím tolik neděje. Možná si Pražáci říkají, že když sem lidé chtějí jezdit, tak ať přijedou, a nechávají věci plynout. Přitom v centru stále žijí místní, ale je jich už poměrně málo.
Když jsme u toho turismu, ekonomiky a podobně. Téma mezd a rozdílů mezi českými a německými platy je určitě jedno z těch zásadních. Jak to vidíte vy?
To téma mě osobně dlouhodobě zajímá. Přijde mi nefér, že si člověk v Česku často vydělá zhruba třetinu toho co v Německu. Zároveň ale potraviny nejsou výrazně levnější, někdy mám dokonce pocit, že jsou v Německu levnější než v Česku, kde se přitom vyrábějí, což je těžko pochopitelné.
Smáli jsme se například situaci, když premiér Petr Fiala jel nakupovat do Bavorska Nutellu, ale vlastně to dobře ilustruje ten problém. Jak ho vyřešit, nevím, ale ten nepoměr tu zkrátka je a mně osobně dělá starosti, protože působí nespravedlivě. Mnoho mých německých přátel si to ani neuvědomuje, často vůbec nevědí, za jakých podmínek lidé v Česku pracují. Když to vezmu na příkladu médií, redaktor v Německu může mít jako nástupní plat klidně kolem sta tisíc korun měsíčně, což je částka, na kterou se v Česku člověk ani zdaleka nedostane.
Loví manažery, kteří práci nehledají. Proč headhunter musí být „hráč“ |
A co třeba bydlení? Přišlo by dráž než tady v Čechách?
Praha je dnes dražší než Lipsko nebo Drážďany. Dá se pomalu srovnávat spíš s Berlínem nebo Mnichovem. Nájemné je v Praze opravdu vysoké a s místními platy je pro mnoho lidí těžké dovolit si vlastní byt, často vychází spíš spolubydlení nebo bydlení s partnerem. Ceny bydlení v Praze se pohybují minimálně na úrovni velkých německých měst, někdy i výš.
Když se setkáváte se známými v Německu, kolegy, kamarády, jaký je pohled Němců na Čechy?
Rádi sem jezdí, často na dovolenou, ale většinou dění v Česku příliš nesledují. Někdy je mi z toho trochu smutno, protože bych si přál, aby se Česko v německém mediálním prostoru objevovalo víc. Pokud jde o celkový pohled, pořád tam podle mě přetrvává určité vnímání „na východ“, tedy představa postkomunistické východoevropské země. Češi sami to tak už většinou nevnímají a označují se spíš za Středoevropany, s čímž bych souhlasil.
V Radio Prague International, kde pracujete, je sedm jazykových redakcí a jde tedy o opravdu hodně mezinárodní kolektiv. Jakými jazyky se dorozumíváte?
Jazyky střídáme. Někdy přepneme uprostřed věty, někdy dokonce uprostřed slova. Stává se, že mluvím s Němcem česky nebo s Češkou německy. Baví mě, že se němčina a čeština prolínají. Dnes si už nedokážu představit pracovat jen v němčině, měl bych strach, že bych češtinu zapomněl.
Navíc se potkáváme i s kolegy z dalších redakcí, v redakci zahraničního vysílání Českého rozhlasu jsou lidé z Argentiny, Francie nebo Španělska. Zajímavé je, že společným jazykem je často právě čeština. S kolegy z jiných redakcí se anglicky bavíme jen výjimečně, většinou komunikujeme česky, což mi přijde hezké.
