Část kritiky, s níž se setkáváte, je důležitá a cenná: představuje pomoc, jak svou práci zlepšit. Vždy je proto dobré v ní hledat určité zrnko pravdy. Nejcennější vlastní zdokonalení jsou téměř vždy výsledkem určité dávky kritiky.
Jan Urban (1953)
|
Kritika však může být i nespravedlivá nebo dokonce zcela nesmyslná. Je-li tomu tak, je třeba si uvědomit, že tou nejhorší reakcí je brát ji osobně, bránit se jí nebo na kritiky útočit. Tyto instinktivní reakce, podmíněné emocemi, nejsou na pracovišti namístě. Dávají totiž kritikům výhodu, kterou si nezaslouží.
Při jakékoli kritice je důležité zůstat klidný a neztrácet sebekontrolu. Pokud se vám to zcela nepodaří, je alespoň třeba se zdržet reakce, dokud vaše emoce neopadnou. K uklidnění pomůže hluboké dýchání či odpoutání pozornosti, například počítání do deseti. Někdy pomáhá i snaha oddělit obsah kritiky od jejího podání. To, co vás na kritice rozčiluje, může být totiž spíše její forma. Přitom je dobré řídit se několika pravidly.
1. Kritiku vyslechněte
Kritiku je dobré vyslechnout. Má-li váš nadřízený či kolega k vaší práci výhrady, věnujte mu pozornost. Nesnažte se kritice bránit, dokud ji zcela nevysloví (a dokud si svou reakci nepromyslíte). Kritické hodnocení proto nepřerušujte a nesnažte se druhou stranu sami kritizovat. Tato tendence totiž situaci zpravidla jen dále zbytečně eskaluje.
Soustředíte-li se navíc především na to, jak se kritice bránit, může vám z jejího obsahu něco uniknout. Můžete ji proto interpretovat způsobem, který zcela neodpovídá skutečnosti. Zájem o to, co kritizující říká, můžete dát najevo i tím, že s ním udržujete oční kontakt.
2. Položte kritikovi otázky
Ještě než se ke kritice vyjádříte, položte druhé straně několik otázek. Cílem je kritice správně porozumět a možná i odhalit její skutečný důvod. Otázky lze formulovat i tak, že určitá tvrzení druhé strany vlastními slovy zopakujete. Například „Takže vy se domníváte, že...“.
Při opakování toho, co druhá strana říká, je však třeba dát pozor, abyste její sdělení nezveličovali. Prohlásí-li váš vedoucí, že vaše obchodní strategie nepřinese očekávané výsledky, neměli byste reagovat slovy: „Takže vy si myslíte, že svou obchodní strategií přivedu firmu ke krachu?“ Zveličenou interpretací kritiky dáváte najevo, že cítíte potřebu se bránit nebo s druhou stranou bojovat.
3. Vyjádřete odlišné stanovisko
Dojdete-li k závěru, že kritika je neoprávněná, dejte druhé straně najevo pochopení. Příkladem je vyjádření „Chápu, že jste mohl dojít k tomuto názoru, ale asi jsem dostatečně nevysvětlil, že...“
Upozorněním na odlišná stanoviska vyjadřujete druhé straně respekt: ukazujete, že jste ochotni se na věc podívat i z jiné stránky a chápete, že kritizující mohl dojít k závěrům, které uvádí.
S jeho názorem se však neztotožňujete. Svým způsobem jednání ho navíc nepřímo vyzýváte, aby se stejným respektem jednal i s vámi.
4. Využijte metodu „otevřených dveří“
Máte-li pocit, že osoba, která vás kritizuje, je sama pod vlivem emocí, je třeba ji uklidnit. Pomoci může „metoda otevřených dveří“.
Spočívá v tom, že se nestavíte na odpor, dáváte najevo, že emocím druhé strany rozumíte, poskytnete jí prostor, aby se jich mohla zbavit, ale o obsahu kritiky nediskutujete. K projednání kritiky, to je k racionální argumentaci, přistoupíte až tehdy, když se uklidní.
Tatáž strategie je vhodná u osob agresivních, které používají kritiku, aby vyvolaly konflikt, přinutily druhou stranu k ústupu nebo přiznání chyby. Strategie otevřených dveří jim v tomto záměru brání. Nedává jim příležitost vaší reakce zneužít, ale nutí je věnovat se obsahu kritiky.
5. Snažte se pochopit důvod nespravedlivé kritiky
Kritika, která je nespravedlivá, může být nesprávná (protože se nezakládá na skutečnosti), neobjektivní (protože se nevztahuje k vaší osobě), nebo zástupná, je-li vedena jinými důvody než domnělými nedostatky. Ve všech případech vypovídá více o osobě kritizujícího než o vás samotných.
Nepřehlédněte |
Je-li nespravedlivá, druhá strana však na ní i přes vaše vysvětlení trvá a není ochotná připustit ani odlišný úhel pohledu, není důvod brát ji osobně. Tedy vztahovat ji k vlastním schopnostem nebo jednání.
Zamyslet se můžete spíše nad tím, jaký je její skutečný důvod. Někteří lidé jsou kritičtí či negativní od přírody a dopad kritiky na druhé si plně neuvědomují. Důvodem kritiky může být i snaha na sebe upozornit či odvrátit pozornost od vlastních chyb. Někteří kritizují i ve snaze lidem kolem sebe ublížit, snížit jejich sebedůvěru nebo s nimi manipulovat. Kritika může mít v tomto případě povahu „návnady“, jejímž cílem je přinutit ostatní, aby se bránili či obhajovali.
Kritizuje-li vás proto někdo, o kom je známo, že kritizuje rád, není třeba se situací příliš zabývat. V opačném případě vám totiž hrozí, že dosáhne svého – znejistit či vyprovokovat vás, snáze s vámi manipulovat nebo vytvořit dojem, že na kritice je část pravdy. Podrážděná reakce zbytečně navíc zvyšuje váš stres.
Jde-li však o osobu, například kolegu v práci, jemuž ostatní naslouchají, mohou být určité kroky namístě. A to i tehdy, když jste zcela přesvědčeni, že se mýlí. I když na svém stanovisku trváte, můžete se pokusit nalézt s ním společný pohled na věc. Pokud se vám to podaří, získáte pověst týmového hráče, který jedná v zájmu firmy.
Pokud se to nezdaří a kritika kolegy trvá, je většinou třeba požádat o pomoc nadřízeného. Při jednání s ním je namístě podat rozdílné názory tak, aby nevyznívaly osobně. Vaše názory i názory druhé strany je třeba jasně popsat, vysvětlit, že názorům kolegy rozumíte, a uvést, proč se domníváte, že vaše řešení je vhodnější.
I v případě, kdy nadřízený bude s vaším kritikem souhlasit, dojde k závěru, že vám jde o věc.
