Téma parazitujících živnostníků je hodně žhavé. Čtenáři píší nejenom své příběhy, upozorňují i na další nevýhody živnostníků, které v článku Jsou živnostníci paraziti, nebo oběti zmíněné nebyly. Například na povinnost kontrolovat, zda dodavatel zaplatil DPH. "Když můj dodavatel neodvede státu DPH, já za něj ručím. A politik? Ten za svou chybu neručí," konstatuje Radim Hasalík, který by byl rád, kdyby stát, politici a úředníci tu byli pro lidi a ne zdrojem komplikací a nepříjemností.
Podnikatelů ubýváZatímco předloni bylo podnikatelů, kteří si samostatnou činností skutečně vydělávají, přes milion, loni už jen 994 tisíc. "Podíl na tomto trendu má určitě komplikovanost a nestabilita daňové legislativy, dále změny v přístupu ministerstva práce a sociálních věcí k tzv. švarcsystému a ekonomická situace celkově," říká Tomáš Pacovský z poradenské skupiny Apogeo . |
Tomáš Svoboda zase připomněl, že zatímco zaměstnanec má jistou minimální mzdu, živnostník může být ve ztrátě. Dále že živnostník musí na začátku podnikání investovat často nemalé částky a že za svou činnost ručí veškerým svým majetkem, zatímco zaměstnanec jen několikanásobkem své měsíční mzdy.
Výhrady se objevily i k uvedeným výhodám samopodnikání. Třeba to, že podnikatelé nemusí dodržovat pracovní dobu, může být zavádějící. Často totiž zakázky řeší po večerech či o víkendech.
"Pokud chce živnostník uspět na trhu, musí pracovat tehdy, když to potřebuje zákazník, a s cenami se také musí přizpůsobit trhu. Pokud tak nečiní, tak se brzy ocitne v pohodlném zaměstnání, nebo na úřadu práce," napsal Ivan Rezek.
Příběhy jsou redakčně zkrácené, čtenáři si nepřáli uvést jméno.
Mám zkušenosti s tím být zaměstnanec, živnostník a bohužel i se švarcsystémem. Zaměstnaná jsem byla už při studiu na vysoké škole. Měla jsem poměrně prestižní pozici a velice slušné peníze. Proto jsem na té pozici také zůstala i po dokončení studia. Protože jsem svojí práci měla ráda, neodradilo mě, že jsem běžně pracovala klidně i 30 hodin měsíčně navíc a na návštěvu lékaře jsem si musela brát dovolenou. Měla jsem svůj plat, pět týdnů dovolené, služební mobil a než přišla v roce 2009 první krize, tak i stravenky a příspěvky na penzijko a vzdělávání. Ale především jsem měla jistotu svého platu, případně výpovědní doby a odstupného.
Protože se situace ve firmě ani v roce 2010 nevylepšila, kývla jsem šéfovi, že nastoupím od půlky roku 2010 na živnosťák a přiznávám prakticky na švarcsystém. Přidal mi 12 procent, on ušetřil 22 procent. Finančně jsem na tom byla dobře. Rozdíl mezi mzdou, kterou jsem dostávala, a tím, co mi zbývalo po uhrazení odvodů jako OSVČ, byl okolo osmi tisíc korun. A to jsem si platila i nejvyšší možné nemocenské. Přišla jsem samozřejmě o stravenky i služební mobil, na dovolené jsme byli nějak neoficiálně domluvení. Když jsem chtěla ale nějakou další výhodu živnostníka, třeba volnější pracovní dobu, tak to nepřicházelo v úvahu. Byla jsem naivní a myslela si, že i nadále mám práci jistou.
Po třech měsících jsem otěhotněla a řešila odchod na mateřskou. Byli jsme domluvení, že budu i z domova pracovat na částečný úvazek. Jenže to nakonec dopadlo jinak. Protože jsem nebyla schopná vykonávat práci v rozsahu sjednaném v mandátní smlouvě, musela jsem práci ukončit bez jediné koruny odstupného a samozřejmě bez toho luxusu, že by mi zaměstnavatel držel místo celé tři roky.
Může se hoditNajděte si práci, která vás bude opravdu bavit. |
Po ukončení mateřské jsem si naštěstí sehnala přivýdělek a mohla zase začít pracovat. Naprosto mě ale dostal přístup zdravotní pojišťovny a sociálky. Nebyli vůbec ochotni pochopit, že již nepracuji 50 hodin týdně a moje příjmy budou sotva pětinové ve srovnání s dobou, kdy jsem byla plně aktivní. Veškeré zálohy na důchodové a zdravotní pojištění jsem musela platit z příjmů podle posledního daňového přiznání. V praxi to pro mě znamenalo, že ve slabších měsících jsem posílala veškeré své příjmy na sociálku a zdravotní pojišťovnu. Pravda, po roce se mi ty zálohy vrátily, ale stejně je to klacek pod nohy všem matkám, které se ocitnou ve stejné situaci.
S manželem jsme se rozhodli, že chceme mít dvě děti a že nejlepší bude, když budou co nejkratší dobu po sobě. A tady je ta úplně nejlepší "výhoda" všech živnostnic. Druhá mateřská, která navazuje na první rodičák, se vypočte z vyměřovacího základu, který vznikne ze zaplaceného pojistného během toho rodičáku. Takže můžete před prvním dítětem vydělávat a platit odvody ze statisíců, ale v případě druhé mateřské je to naprosto jedno. Pokud chce OSVČ dostat i na druhé dítě nějakou mateřskou, musí být 270 dní pojištěná, což znamená minimální důchodové a nemocenské pojištění, tedy necelé dva tisíce měsíčně. A to pokládám za nejhorší komplikaci pro živnostnice. Když bude ve stejné situaci žena-zaměstnankyně, tak dostane druhou mateřskou ve stejné výši jako první.
Jako parazit si tedy nepřipadám. Ano, přiznávám, neplatím naprosto žádné daně. Ale moje výdělky jsou při rodičovské tak malé, že by z nich daň neplatil ani zaměstnanec. I když nemám práci na padesát hodin týdně, musím být i tak neustále k dispozici na telefonu a na internetu. Neexistuje odjet na dovolenou a vypnout. Ale nejhorší je, že nemám naprosto žádné jistoty. Jestli mě ještě někdo někdy zaměstná, tak už nikdy žádné podnikání. Nějaké daňové úspory jsou totiž naprosto zanedbatelná výhoda.
Pracuju jako výhradní pojišťovací poradce, od pojišťovny dostanu každý měsíc výplatní listinu. Nemůžu si vybírat, zda sjednat smlouvu s dokladem, nebo bez dokladu, jako to dělají někteří řemeslníci. Spolupracuju s manželkou, každý máme svoji kancelář a když mám schůzky a porady, zastupuje mě kolegyně. Tu ovšem musím zaplatit.
A teď k výdělkům. Ano, koncem minulého roku jsme měli žně. Za sjednání penzijních připojištění jsme inkasovali s manželkou dohromady asi 100 tisíc korun. Ale teď třeba za únor jsme dostali "výplatu" 30 tisíc. Po zaplacení sociálního a zdravotního pojištění, zálohy na daň, nájmů za kanceláře, internetu a telefonů mi zbylo přibližně sedm tisíc čistého pro mě, manželku a dvě děti.
Na druhou stranu znám majitele stavební firmy, který jezdí v luxusním autě. Přes zimu je na pracovním úřadě. Když někomu něco dělá, tak většinou bez dokladu. To se pak žije. Tady je černá díra.
Od roku 1990 jsem pracovala na menším finančním úřadě. Posledních pět let jsme se potáceli mezi tím, jestli úřad bude, nebo nebude zrušen. Nakonec byl a nám nabídli práci ve městě vzdáleném 35 kilometrů.
Tak jsem šla skoro v padesáti letech podnikat - jako účetní. Trh byl už dost zaplněný a začátky nebyly jednoduché. Musela jsem si vybavit kancelář, hodně věcí se naučit, platit si školení, programové vybavení, publikace, pojištění ... První dva roky jsem pracovala i dvanáct hodin denně, víkendy nevyjímaje. Jelikož mám kancelář v bytě, i rodina musela být k mému podnikání velmi tolerantní.
Podnikám už sedm let a delší dovolenou než týden jsem od té doby neměla. Nemůžu si ji dovolit, každý měsíc mám termínované práce (výplaty, přiznání k DPH apod.) a nikdo jiný to za mě neudělá.
Jestli si někdo myslí, že jsem parazit, ať si to zkusí. Ráda si s ním svoje podnikání za jeho teplé místečko se sociálními jistotami, zárukami vyplývajícími ze zákoníku práce a vyhlídkou na podstatně vyšší důchod vyměním.
Od roku 1998 jsem zaměstnaná. I když mám oficiální pracovní dobu osm hodin denně, často jsem dělala desítky. Nemarodila jsem ani jediný den až do března 2011. Měsíčně odvádím na zdravotním a sociálním 14 až 15 tisíc korun. Ano, mám vysoké příjmy. Ale i jako zaměstnanec jsem vždycky makala jako čert, protože jsem o práci nechtěla přijít. Pracovala jsem v sobotu i neděli, svátky nesvátky.
V nadnárodní společnosti to prostě tak je, ať si říká každý, co chce. Firmě musíte neustále dokazovat, že jste potřebný. Stravenky - nula, příspěvek na pojištění - nula, jiné výhody kromě týdne dovolené navíc - žádné. Stres z toho, že mě mohou kdykoliv vyhodit, bych přirovnala ke stresu OSVČ z toho, že nenajde sám sobě práci.
A můj muž? Od roku 1999 pracuje jako OSVČ, je zedník. Měsíčně si platí úrazové pojištění a pojištění pro případ nemoci u dvou komerčních pojišťoven. Náklad celkem 1 500 korun, zdravotní a sociální pojištění cca čtyři tisíce. Měsíčně si vydělává 40 až 50 tisíc. Je to výborný zedník, obkladač, malíř, podlahář, na kterého se investor může stoprocentně spolehnout.
Jaké platí daně? Není mi hanba to napsat, že za celé ty roky nezaplatil ani korunu. Vlastně jednou ano, a to když byla povinná minimální daň. Za ty roky jsme si koupili čtyři nová auta vždy v té nejvyšší třídě s nejlepším vybavením, které má samozřejmě na náklady ve firmě. Každému členovi rodiny koupil za ty roky počítač, ty samozřejmě obměňujeme. Dál pak drahý vysavač a jiné vybavení do domu.
Takže kdo z nás dvou parazitoval na státu? Z mého pohledu to je jasné. Můj partner. Já ale říkám jedno: "Já dala, manžel nedal."
