Za cestu do práce nenáleží většinou žádné náhrady. Pracovní cestou totiž není cesta zaměstnance z jeho bydliště do místa pravidelného pracoviště, respektive místa výkonu práce. Tyto náklady jsou tedy čistě soukromými výdaji zaměstnance a zaměstnavatel na ně nemusí nijak přispívat.
Jiná je situace v případě, kdy má zaměstnavatel více poboček či klienty rozeseté po celé republice a zaměstnanec je musí „obhospodařit“. V takovém případě je ale potřeba si ujasnit rozdíl mezi místem výkonu práce a pravidelným pracovištěm:
Místo výkonu práce - je podle zákoníku práce podstatnou náležitostí každé pracovní smlouvy. Pracovní smlouva tedy musí odpovědět na to, kde bude zaměstnanec pracovat. Zákoník je však v této věci velmi liberální. Umožňuje sjednat místo výkonu práce v podstatě v jakémkoliv rozsahu, a dokonce i na více místech zaměstnavatele najednou.
Místo výkonu práce tak může být sjednáno velmi široce s ohledem na požadované úkoly zaměstnance, například to tedy může být „celá Česká republika“ nebo třeba „všechny pobočky zaměstnavatele“. Naopak může být sjednáno i velmi úzce jako konkrétní adresa.
Zaměstnavatel tak může v rámci místa výkonu práce prakticky libovolně ze dne na den určit zaměstnanci, kde bude konkrétně pracovat, a to bez jeho souhlasu. Ani nemusí zaměstnance vysílat na pracovní cestu, pokud ho potřebuje například jako výpomoc nebo koordinátora v jiné pobočce.
Pravidelné pracoviště - nárok na cestovní náhrady se především vztahuje k místu pravidelného pracoviště zaměstnance. Toto místo je možné sjednat v pracovní smlouvě. V případě, že v pracovní smlouvě sjednáno není, platí fikce, podle které se za pravidelné pracoviště považuje obec, ve které nejčastěji začínají cesty zaměstnance za prací.
Pravidelné pracoviště nesmí být sjednáno šířeji, než jedna obec a na rozdíl od místa výkonu práce je vždy jen jedno. Pokud je pravidelným pracovištěm konkrétní adresa (například sídlo zaměstnavatele), avšak místo výkonu práce bude sjednáno šířeji, například celá republika, budou cesty do jiných poboček v dané obci posuzovány jako cesty mimo pravidelné pracoviště. A za ty vždy náleží náhrady.
Dva způsoby, jak získat cestovné
Takže si to shrňme: náhrady cestovného náleží zaměstnanci samozřejmě vždy za pracovní cestu. Tedy pokud jede na přání zaměstnavatele na pracovní cestu - mimo místo výkonu své práce.
Ale cestovné náleží také v případě, že se pohybujete v rámci místa výkonu práce (například ČR), ale opouštíte své pravidelné pracoviště. Cesta mimo pravidelné pracoviště je tedy pro účely cestovních náhrad posuzována stejně jako pracovní cesta.
Zaměstnanci tedy náleží veškeré náhrady nákladů jako při pracovní cestě, tedy jízdních výdajů, výdajů za ubytování, zvýšených stravovacích výdajů a nutných vedlejších výdajů.