Při běžné dopravní nehodě řeší zraněný náhradu újmy zpravidla s pojišťovnou viníka. U pracovních úrazů je systém odlišný. Zda konkrétní událost uzná jako pracovní úraz a přistoupí k jejímu odškodnění, posuzuje v první řadě samotný zaměstnavatel – tedy subjekt, který za následky pracovního úrazu zároveň odpovídá.
„Zaměstnavatel se tak v první fázi dostává prakticky do role soudce ve vlastní věci,“ upozorňuje advokát Boris Achmedov z kanceláře KLB Legal a dodává: „Pokud pracovní úraz odmítne uznat, neexistuje úřad, který by jeho stanovisko jednoduše změnil. Autoritativně může spor rozhodnout až soud, zpravidla v rámci řízení o odškodnění.“
Stejně situaci popisuje i advokát Vojtěch Blažek z advokátní kanceláře Bělina & Partners. Rozhodnutí, zda bude poškození zdraví uznáno jako pracovní úraz, je i podle něj v kompetenci zaměstnavatele. Pokud se tedy zaměstnanec a zaměstnavatel nedohodnou, zbývá soudní cesta. Inspekce práce totiž do samotného rozhodnutí o uznání či neuznání pracovního úrazu zasáhnout nemůže.
Proč mohou firmy úraz zpochybňovat
Motivace některých zaměstnavatelů pracovní úraz zpochybňovat může být i finanční. Závažný pracovní úraz může vést ke kontrole dodržování předpisů bezpečnosti práce, sankcím a v některých případech také k regresnímu nároku pojišťovny vůči zaměstnavateli. U tragických událostí se navíc mohou okolnosti prověřovat i z hlediska trestní odpovědnosti.
Roli mohou hrát také interní ukazatele a tlak na co nejlepší statistiky. „Řada manažerů má finanční bonusy navázané na nulovou úrazovost a bojí se zhoršení výsledků v bezpečnostních auditech či postihu od vedení,“ poukazuje na realitu Martin Jánský, generální ředitel společnosti Randstad Česká republika.
Glosa: Věk moudrosti, aneb když tělo už tolik neposlouchá, ale má zato vlastní názor |
Na riziko špatně nastavené motivace upozorňuje také Boris Achmedov. Pokud jsou odměny vedoucích pracovníků příliš úzce navázané na počet evidovaných úrazů, může podle něj vzniknout tlak na to, aby se úrazy do statistik vůbec nedostaly. „Pro některé lidi pak není problémem samotný úraz, ale to, že se objeví ve statistice. Setkali jsme se i skutečně s případy, kdy firmy zdůrazňovaly dlouhé období bez pracovního úrazu, ačkoliv k úrazům na pracovišti reálně docházelo,“ popisuje advokát.
Tlak na zaměstnance a dohody „pod stolem“
Snaha udržet co nejlepší statistiky úrazovosti se může v praxi projevit zejména u méně závažných zranění. Právě v těchto případech se zaměstnanci někdy setkávají s tlakem, aby úraz jako pracovní vůbec neřešili. Zaměstnavatel jim může místo toho nabídnout neformální kompenzaci, například dorovnání mzdy nebo mimořádnou prémii.
„Setkáváme se s tím čím dál častěji,“ potvrzuje Achmedov. Podle něj může jít o přímou nabídku finančního dorovnání výměnou za to, že zaměstnanec nebude úraz řešit jako pracovní. Jindy je tlak méně otevřený a zaměstnanec dostane najevo, že nahlášení úrazu by mu mohlo zkomplikovat další působení ve firmě.
Přistoupit na takovou dohodu ale může být riskantní. U zdánlivě lehkého zranění totiž nemusí být bezprostředně po úrazu zřejmé, jaké budou jeho konečné následky. Pokud se zdravotní stav po několika měsících zhorší, může být výrazně obtížnější prokázat, kde a jak se úraz stal a jaké potíže způsobil.
Nad jakým úrazem v práci nemávnout rukou? Ani nad banálním, radí advokát |
Pracovní úraz tím sice právně nepřestává být pracovním úrazem, s odstupem času se však důkazní situace komplikuje. Ve hře přitom nemusí být jen bolestné, ale také odškodnění trvalých následků, dlouhodobá náhrada ztráty na výdělku nebo náklady spojené s léčením a péčí.
A nepříjemné důsledky může zpochybňování nebo zatajování úrazů také pro zaměstnavatele, zejména v podobě poškozené firemní kultury a reputace. „Navíc okamžitě ničí důvěru ve vedení. Zaměstnanci získají pocit, že se za ně firma v krizové situaci nepostaví. Dlouhodobě to vede k demotivaci, poklesu loajality, vyšší fluktuaci a v konečném důsledku i k poškození dobrého jména zaměstnavatele na trhu práce,“ doplňuje Jánský.
„Zkolaboval sám,“ tvrdí zaměstnavatel
Zvlášť složité bývají případy těžkých nebo smrtelných úrazů bez přímých svědků. Jedním takovým případem se zabývá i advokátní kancelář KLB Legal. Zaměstnanec byl nalezen na pracovišti s vážným poraněním, kterému následně podlehl. Zaměstnavatel ale odmítá událost uznat jako pracovní úraz. Jeho stanovisko je podle Achmedova takové, že muž zkolaboval ze zdravotních důvodů a poranění si způsobil až následným pádem. Samotný okamžik události nikdo neviděl.
Absence přímého svědka však sama o sobě pracovní úraz nevylučuje. „V takových případech je potřeba pracovat s celým řetězcem nepřímých důkazů. Význam může mít zdravotnická dokumentace, znalecké posudky, charakter zranění, místo a okolnosti, za kterých byl zaměstnanec nalezen, ale také to, jakou činnost před událostí vykonával a jaké byly podmínky na pracovišti,“ vysvětluje Achmedov.
Domů se nevrátil, zahynul v práci. Na co má rodina nárok, radí advokát |
Důležitý může být i způsob, jakým byl zaměstnanec nalezen, charakter pracovního úkolu nebo informace o tom, co dělal těsně před událostí. Jeden důkaz přitom nemusí být rozhodující sám o sobě. Význam může získat až ve spojení s dalšími zjištěními.
Když chybí svědek, rozhoduje mozaika důkazů
Pokud zaměstnavatel odmítne uznat, že ke smrti zaměstnance došlo následkem pracovního úrazu, není tím věc definitivně uzavřena. Jeho stanovisko není konečným rozhodnutím o tom, zda se o pracovní úraz skutečně jednalo. Při sporu mezi zaměstnavatelem a pozůstalými může tuto otázku autoritativně posoudit soud.
U případů bez přímých svědků je proto zásadní začít důkazy zajišťovat co nejdříve. „Typicky se jedná o znalecké posudky, odborná vyjádření, další listinné důkazy, kamerové záznamy z místa úrazu, svědecké výpovědi přítomných osob či důkaz ohledáním na místě, kde k pracovnímu úrazu došlo,“ vyjmenovává advokát Vojtěch Blažek.
Pozůstalým proto doporučuje s obstaráváním důkazů neotálet. S postupem času totiž hrozí jejich ztráta nebo znehodnocení – kamerové záznamy mohou být přepsány a svědci si nemusí po delší době vybavovat okolnosti události stejně přesně.
Na co má zraněný zaměstnanec nárok
Rozsah odškodnění závisí na závažnosti pracovního úrazu a jeho následcích. U těžkých zranění nebo smrtelných pracovních úrazů se celkové nároky mohou pohybovat v řádu milionů korun.
Mezi základní nároky patří bolestné, tedy náhrada za bolest a další obtíže spojené se zraněním a jeho léčením. Výše se stanoví podle bodového hodnocení jednotlivých zranění a léčebných zákroků.
Dalším nárokem může být podle advokátů náhrada za ztížení společenského uplatnění, která kompenzuje trvalé následky úrazu a jejich dopad na další život poškozeného. U závažných následků může jít o statisíce až miliony korun.
Humanoidi už klepou na dveře. Martin Polepil ví, co zvládnou |
Pokud zaměstnanec kvůli úrazu přichází o příjem, může mít nárok také na náhradu ztráty na výdělku, a to během pracovní neschopnosti a podle okolností i po jejím skončení. Nahradit lze rovněž účelně vynaložené náklady spojené s léčením a zdravotními následky úrazu. Patřit sem mohou léky, zdravotnické pomůcky, rehabilitace, cestovné k lékařům nebo náklady na péči a pomoc jiné osoby, včetně rodinných příslušníků.
Co mohou požadovat pozůstalí
Pokud zaměstnanec po pracovním úrazu zemře, mohou na jeho dědice přejít také jeho nároky na bolestné a ztížení společenského uplatnění. Zákoník práce totiž stanoví, že peněžitá práva zaměstnance jeho smrtí nezanikají. V tom je pracovněprávní úprava podle advokátů příznivější než obecná úprava občanského zákoníku, která přechod obdobných osobních nároků na dědice váže na další podmínky.
Samostatné nároky mají také pozůstalí. Mezi nejvýznamnější patří jednorázová náhrada nemajetkové újmy. Ta náleží manželovi nebo partnerovi zemřelého, jeho dětem a rodičům. V roce 2026 činí zákonné minimum 963 500 korun. Tato částka náleží každému dítěti a manželovi či partnerovi; pokud jsou odškodňováni oba rodiče zemřelého, rozdělí se mezi ně rovným dílem. Nárok mohou mít i další osoby v rodinném nebo obdobném poměru, které újmu způsobenou smrtí zaměstnance pociťují jako vlastní.
Pozůstalým může náležet také pravidelná náhrada nákladů na výživu, zejména pokud jim zemřelý výživu poskytoval nebo ji byl povinen poskytovat. U rodiny, která přišla o hlavního živitele, může tato renta tvořit významnou část celkového odškodnění. Hradí se rovněž přiměřené náklady pohřbu a další zákonem stanovené výdaje související s úmrtím.
Odmítnutím zaměstnavatele věc nekončí
„U vážných a smrtelných pracovních úrazů se tak může hrát v součtu o milionové částky. Nejde přitom jen o bolestné nebo jednorázové odškodnění pozůstalých. U člověka, který kvůli následkům úrazu dlouhodobě nemůže pracovat, nebo u rodiny, která přišla o svého živitele, mohou podstatnou část odškodnění představovat pravidelně vyplácené náhrady po mnoho let. Pokud zaměstnavatel pracovní úraz odmítne uznat, poškozený ani pozůstalí by proto neměli automaticky považovat věc za uzavřenou,“ uzavírá advokát Boris Achmedov.
