Vstupní dveře se otevřou a na třech podlažích za nimi se nacházejí komnaty a nejrůznější skrýše. Na stěnách chodeb pořád zůstaly barevné štuky se znaky pokojů. Například hudební salonek má ve znaku housle a trubku.
Ve druhém patře je jeden z pokojů celý dřevěný a zůstala v něm zachovaná podlaha, skříně i lustry. Patřil chlapci, to prozrazuje cedulka u dveří. V další místnosti, zastrčené až na samém konci vily, vystupuje za oknem z mlhy zřícenina středověkého hradu. Jsme v ústecké čtvrti Vaňov ve vile Heinricha Schichta, člena jednoho z největších průmyslových rodů severních Čech.
Rodina se kdysi svou pílí a bohatstvím zasadila o to, že o severočeském Ústí věděla celá Evropa. Vždyť snad každá pradlenka znala jejich nejznámější výrobek – mýdlo s jelenem.
S výrobou mýdel Schichtové začínali v Rynolticích u Liberce ve sklepě malého statku. Georg Schicht získal povolení pro výrobu z glycerinu 6. července 1848. A toto datum je považováno za počátek podniku. Po třiceti letech, kdy do výroby byla zapojena celá rodina, předal Georg podnik svým čtyřem synům. Nejschopnější a nejprogresivnější z nich byl Johann. Rozhodl se, že firma přesídlí do Ústí.
Heinrich, Johann a další ze Schichtů
|
Rychle se rozvíjející město si vybral z prostého důvodu, potřeboval zlevnit dopravu surovin a Ústí mělo přístav, navíc byla v okolí velká města dostupná po železnici. O svém záměru postavit novou mýdlárnu a přidat ještě svíčkárnu však přesvědčoval Johann rodinnou radu bezmála jednu dekádu.
Když dosáhl svého, psal se rok 1882 a Johannovi bylo 27 let. „Schichtova rodina se přestěhovala na ústecký Střekov 2. ledna 1883. Nastěhovala se do prvního patra jedné z prvních továrních budov,“ uvádí Hana Pečivová, jež se historií rodu zabývá ve své diplomové práci.
Největší zlom nastal roku 1891, kdy si Johann nechal zaregistrovat ono mýdlo s jelenem. Ale proč je na voňavém kvádru zrovna jelen, to už dnes nikdo neví. Mýdlo se stalo vlajkovou lodí celého podniku. Vyváželo se do celé Evropy a jeho roční produkce byla 300 milionů kusů.
Dalším produktem, který zajistil Schichtům jméno po celé Evropě, byla ovocná šťáva Ceres Saft. Pojmenována byla po bohyni úrody, která podle pověsti naučila lidstvo orat a starat se o pšenici. Na továrních budovách zářil dokonce do dálky nápis Ceres Fabrik. Název později nesl a dodnes nese pokrmový tuk.
Schichtovka jede
„Od roku 1885 nastal prudký rozvoj podniku. Kromě mydlárny se rozšířil o provoz na zpracování palmového jádra, výrobu vodního skla, kartonážku, glycerinku, strojírnu a kovárnu. Současně byla zřízena vlečka, vodárna na Labi a vlastní elektrárna. A Johann Schicht přikoupil i uhelné doly,“ uvádí Ivana Králová v knize Dějiny města Ústí nad Labem.
Johann Schicht bezesporu patřil ve své době k podnikatelským elitám, ke jménům Baťa nebo Škoda. Na samém konci 19. století obdržel i prestižní titul císařského rady za zásluhy o rozvoj průmyslu rakouskouherské monarchie.
„Johann Schicht zemřel na rakovinu 3. června 1907. Ihned poté převzali společnosti jeho synové Heinrich (*1880) a Georg (*1884). Vědecky založený Heinrich se věnoval technice a strategickému řízení firmy, Georgovou doménou byla ekonomika. Heinrich se stal prezidentem a Georg viceprezidentem a obchodním ředitelem,“ přibližuje Pečivová.
A firma „jela“. V roce 1911 otevřela v Ústí první ztužovnu tuku v Evropě. Denně přicházelo do obchodního oddělení pět tisíc objednávek. Bylo zřejmé, že Schichtové to od kádí ve sklepě dotáhli na jeden z největších potravinářsko-drogistických podniků na světě.
Nevídaný rozvoj přerušila první světová válka, na frontu totiž muselo odejít 1600 z téměř 3 500 zaměstnanců, a to včetně členů rodiny Schichtů. Velké hospodářské ztráty pak přišly i s rozpadem Rakouska-Uherska. Firma přišla o tři čtvrtiny všech odběratelů.
Schreckenstein nejede
A tehdy se Georg rozhodl pro zajímavý krok. Chtěl z Ústí udělat hlavní město automobilové výroby v Československu a hodlal převálcovat Škodův podnik i Tatru. Angažoval talentovaného konstruktéra Willibalda Gattera, který roku 1927 sestavil levný a funkční vůz. Nesl jméno Schreckenstein neboli Střekov a Schicht plánoval sériovou výrobu.
„Podařilo se ovšem vyrobit jen tři kusy, se kterými Schicht uskutečnil propagační jízdu po střední Evropě. Nakonec ale sám Georg poslal celý projekt k ledu a přestal se jím zabývat. Asi proto, že se stal ředitelem společnosti Unileveru a už neměl na nic jiného čas,“ říká ústecký historik Martin Krsek.
Definitivní konec potravinářsko-drogistického podniku však znamenala až druhá světová válka. Během bojů se musely na ústeckém Střekově vyrábět i součástky do střel V-1. V červenci roku 1945 museli Heinrich i s manželkou Marthou opustit svou vaňovskou vilu, podnik i zázemí a připravit se jako sudetští Němci k odsunu. Skončili v lágru v saské Pirně, odkud se jim zhruba po roce podařilo utéci k dceři do Švýcarska.
Podnik přešel do státních rukou. V roce 1946 dostal nové jméno Severočeské tukové závody a stal se součástí koncernu Tukový průmysl. Roku 1992 se z něj stala při velké privatizaci akciová společnost Setuza. „Heinrich se z toho až do konce svého života nevzpamatoval. Tvrdil, že procestoval velkou část světa, ale nikde neviděl tak krásnou krajinu, jaká je v okolí Ústí. Zemřel v polovině roku 1959 ve švýcarském Churu, kde žil s manželkou v hotelu Steinbock,“ vypráví Pečivová.
Trochu jiný osud čekal Georga. Ten kvůli funkci v Unileveru přesídlil už před válkou do Berlína. Pro rodinu pořídil vilu ve Wannsee, ale když tu začali ve 30. letech budovat své zázemí pohlaváři Hitlerovy NSDAP, rozhodl se pro Londýn, kde žil až do své smrti v září 1961. „Rodina měla britské občanství. Georgovi synové Georg Johann a Ernst se aktivně zúčastnili druhé světové války v britském letectvu,“ uzavírá Pečivová.
Dodnes žijí německá i britská linie rodu, nikdo z nich se však již podnikání s mýdlem a tukem nevěnuje.
