Začínala v podniku Triola, šila pro návrhářku dětského oblečení Helenu Bedrnovou, švýcarskou firmu i přímo ve Švýcarsku vybavení do hotelu. Dařilo se jí. „Měla jsem dílnu doma, to se mi nejdřív zdálo jako velká výhoda, ale zpětně bych to nikomu nedoporučila,“ říká Jana Pokorná.
Spousta lidí si myslí, že pracovat z domova je výhodné. Proč jste změnila názor?
Nejdřív mi to taky přišlo dobré, jednak nikomu nemusíte platit nájem a jednak jsem v té době byla doma s dcerou, takže jsem si práci mohla uzpůsobit podle ní. Navíc nemusíte nikam dojíždět, což jsou další ušetřené peníze. Našla jsem takhle i pár kamarádek.
A v čem byl tedy problém?
V tom, že jsem si neuměla nastavit nějaký řád, pokud jde o zákazníky. Ze začátku jsem samozřejmě byla ráda, že chodí. Jenže časem se ukázalo, že mít dílnu doma znamená, že jste v práci 24 hodin denně. Nemohla jsem si určit pracovní hodiny a těch se držet. Když mi někdo zavolal, že nemůže jindy než večer nebo o víkendu, nedokázala jsem říct ne. Takže jsem přes den šila, večer chodily zákaznice.
Podařilo se vám to nějak upravit?
Ne, možná kdybych byla ráznější povaha, ale jak říká manžel, mě každý ukecá. Došlo to tak daleko, že jsem jednoho dne prostě přestala šít. A nastoupila jsem do práce jako recepční. Ale šití mě baví, takže jsem se k tomu zase vrátila. Co si člověk ze začátku neuvědomí, je to, že to bude mít vliv i na rodinu. Když za mnou chodí zákaznice, musí manžel i dcera myslet na to, že nejsme doma sami.
Vy jste se nakonec nechala zaměstnat.
Už jsem musela, potřebovala jsem mezi lidi. To je další úskalí práce z domova, nemáte během dne s kým promluvit, poradit se o práci a podobně. Teď pracuji ve firmě na výrobu lodních plachet, mám danou pracovní dobu a dobré kolegyně i šéfa a jsem tam maximálně spokojená. Doma šiji už jen občas.
Čtěte další příběhyV rubrice Práce a podnikání přinášíme rozhovory se zástupci zajímavých profesí. |
Je možné se jako švadlena na vesnici uživit?
To záleží na mnoha věcech. Za mnou jezdili zákazníci nejen z okolí, ale i z Prahy, dokonce jsem měla paní z Ostravy. A to jsem ani nikde neměla žádnou reklamu. Problém byl však v cenách. Já si ze začátku myslela, že si nemůžu říct o větší peníze právě proto, že dělám na vesnici a navíc z domova.
Pak třeba někdo přišel, že chce něco ušít, a mezi řečí si postěžoval, jak musí platit hypotéku a podobně. Posléze jsem si uvědomila, že to takhle nejde, že chyba je ve mně a musím umět ohodnotit svoji práci. Většina lidí samozřejmě i vyšší cenu akceptuje. Zjistila jsem pak, že je to docela častý problém, že zkrátka s nedoceňováním vlastní práce mají zkušenosti i další.
To máte pravdu.
Jedna známá s šitím přestala úplně a začala péct dorty. Zatímco za oblečení ušité na míru se lidé zdráhali dát větší sumu, za dort klidně zaplatí dva i tři tisíce. Přitom ty šaty jim vydrží třeba pět let. Nebo vám zákaznice vypráví, kolik stojí manikúra a jak často na ni musí chodit, a cena za sukni se jí zdá vysoká. To mi pak už začalo dost vadit.
A mají lidé vůbec zájem nechat si oblečení ušít? Konfekce je přece všude dost.
To je pravda, také jsem se na to zákazníků ptala. Ale tvrdí, že si v obchodech nevyberou, případně když jde o šaty na ples nebo svatební, pořídí si raději vlastní než ty z půjčovny. Často říkají, že se bojí, že půjčené šaty poničí nebo je nestihnou včas vrátit. Domácí šití se vůbec vrací do módy, na internetu najdete několik skupin, kde si třeba maminky ukazují, co ušily na děti, nebo některé tvoří tašky, kabelky. Musím říct, že často jsou opravdu hodně šikovné. Na trhu jsou moc pěkné látky, což tenhle trend jen podporuje.
Co byste poradila začínajícím švadlenám?
Nemít dílnu doma, protože ona i rodina ztratí soukromí. Určit si dny a hodiny, kdy chodí zákaznice. Viděla jsem třeba krejčovství, kde přijímali zakázky v pondělí a úterý, ostatní dny měli na šití. Nebát se nastavit ceny, případně zdražit.
A také doporučuji udržovat profesionální vztah se zákazníky. Když k vám pak někdo chodí dlouho, má pocit, že jste vlastně kamarádi a že mu takzvaně uděláte cenu. A hlavně mít tu práci rád, já už po těch víc než dvaceti letech měla pocit takového vyhoření, že jsem musela odejít do práce.
