Standardní ekonomická poučka zní jasně: racionální člověk pracuje do bodu, kdy se mu to ještě vyplácí. Tedy dokud „užitek“ čili příjemný pocit z další vydělané tisícovky v kapse převyšuje utrpení z další hodiny strávené s otravným kolegou nebo u nekonečné excelovské tabulky. Jakmile se misky vah překlopí a únava převáží nad vidinou peněz, měl by zaklapnout notebook, jít si zaběhat nebo otevřít víno.
Realita je však k této teorii krutá. Lidé totiž systematicky „přepracovávají“. Ne proto, že by museli (mluvíme o té šťastnější části populace, která neřeší holé přežití), ale protože se chytili do pasti psychologických zkreslení. Při zpětném pohledu – obvykle v ordinaci kardiologa nebo u rozvodového stání – většina z nás uzná, že ty tři roky přesčasů za ten „seniornější“ titul na vizitce prostě nestály. Proč nám to ale nedojde dřív?
Past jménem „Budu šťastný, až...“
Prvním viníkem je naše neschopnost odhadnout „užitek“ čili přínos našich budoucích příjmů. Jedním ze základních psychologických mechanismů stojících v pozadí tohoto jevu je systematické nadhodnocování štěstí, užitku či spokojenosti, které nám plynou z našich vyšších budoucích příjmů. Lidé totiž mají, řečeno jinými slovy, tendenci očekávat, že vyšší mzda povede k i trvalému zvýšení jejich blahobytu, což psychologické studie nepotvrzují.
Jan Urban
|
Poukazují naopak na něco jiného, a to na rychle probíhající tzv. „hedónickou adaptaci“. Tedy fakt, že lidé si na svůj vyšší příjem brzy zvyknou, a tento příjem se pro ně po krátké době stává jen novým standardem, který k vyšší spokojenosti nevede. Negativní důsledky spojené se ztrátou volného času, chronickou únavou či stresem však naopak nevidí. Tyto důsledky však přetrvávají, a to dlouhodobě.
Příklad? Představte si, že dostanete přidáno deset tisíc. První měsíc se cítíte jako král, druhý měsíc si koupíte lepší kávovar a třetí měsíc už svůj plat včetně těch přidaných deseti tisíc považujete za naprosté minimum, se kterým lze vyžít.
Problém spočívá v tom, že když se rozhodujeme pro více práce, vyšší nasazení apod., vidíme jen tu novou hračku, kterou si za ně koupíme. Podhodnocujeme fakt, že radost z hračky brzy vyprchá, zatímco chronický stres a nedostatek spánku s námi, jako nevítaní nájemníci zůstanou, a možná napořád. Pracujeme tak, abychom si koupili věci, které nás po měsíci přestanou bavit, a platíme za to cenu, v jejímž důsledku se k vyššímu pocitu štěstí nepohneme ani o milimetr.
Sociální srovnávání a hra na angažovanost
Druhou okolností, působící podobně, je sociální srovnávání. Člověk je zvíře společenské a v ekonomice to platí dvojnásob. Lidé se tak přirozeně srovnávají se svým okolím – s kolegy, lidmi ve stejném oboru či svými vrstevníky. Naše spokojenost tak nesouvisí jen s absolutní výší našeho příjmu, ale často spíše s jeho relativní výší. Jinými slovy, je nám jedno, že bereme sto tisíc. Ovšem když náš soused nebo spolupracovník bere sto deset tisíc, cítíme se nespokojeni.
Podobně funguje i naše snaha o získání vyššího sociálního statusu, který se v našich očích odvíjí často od naší „angažovanosti“. Tato hra na status bývá však v pracovním prostředí často toxická.
Představme si běžný open-space. Stačí jeden „ambiciózní jedinec“ (rozuměj: člověk s prázdným osobním životem), který začne v práci zůstávat do osmi večer. Ostatní, ačkoliv mají svou práci hotovou už ve čtyři, začnou pociťovat lehké mrazení v zádech. Nechtějí vypadat méně angažovaně. Nechtějí být ti první, kdo zvedne kotvy, když kolega ještě buší do klávesnice.
Výsledek? Celé oddělení tam sedí do osmi. Nikdo neudělá víc práce (protože mozek po šesti hodinách už stejně činnost jen simuluje), nikdo nebere víc peněz, ale všichni jsou víc unavení. Výsledkem je totiž, jak říká ekonomie, že jsme se dostali do „kolektivně neefektivní rovnováhy“. Všichni totiž hrajeme divadlo o pilných včeličkách, jehož jediným reálným výsledkem je kolektivní náběh na vyhoření. A ironie? Kdyby všichni odešli ve čtyři, jejich relativní postavení by zůstalo stejné, jen by byli všichni šťastnější.
Můžete si dovolit práci, která vás baví a je smysluplná? Kde končí kariéra a začíná luxus |
Pojištění proti bubákům Averze k riziku
Třetí okolností, která některé z nás nutí k „nadpráci“, je panická hrůza z budoucnosti. Psychologie hovoří o myšlenkovém zkreslení spočívajícím v nadměrné „averzi k riziku“, které nás vede k nadměrné opatrnosti.
Tato obava, která nás v minulosti nutila hromadit zásoby masa na zimu, nás dnes vede ke zvýšenému pracovnímu nasazení, které je vnímáno jako forma pojištění proti nejistotě – například ztrátě zaměstnání, poklesu příjmů nebo makroekonomickým šokům. Navíc máme často pocit, že když budeme nepostradatelní (nebo alespoň nejvíc uštvaní), firma nás při příštím propouštění vynechá.
Problém však je, že lidé jsou tak občas ochotni obětovat značnou část svého současného blahobytu v zájmu toho, aby snížili i naprosto minimální riziko v budoucnu. Pálíme tak svůj drahocenný čas v přítomnosti, abychom si koupili falešný pocit bezpečí v budoucnosti, kterou stejně nemáme pod kontrolou. V investiční terminologii: kupujeme si předraženou pojistku na dům, který stojí v oblasti, kde nikdy nepršelo.
Metoda „salámové autodestrukce“
K rozhodnutí pracovat víc, než je zdrávo, ale i víc, než je ekonomicky efektivní, dochází málokdy najednou a z čista jasna. Nikdo si neřekne: „Dneska jsem se rozhodl, že příštích pět let neuvidím vyrůstat své děti a zničím si záda.“ Děje se to postupně, marginálně. Je to jeden e-mail v neděli večer. Jedna půlhodinka přesčasu v úterý. Jedna káva místo oběda ve středu.
Tyto malé krůčky mají okamžitý, viditelný přínos (úkol je hotov, šéf nás pochválil). Ale náklady – jako je rozpad vztahů nebo totální vyhoření – jsou v nedohlednu. Lidský mozek je totiž evolučně nastaven na řešení okamžitých hrozeb (tygr za keřem), ne na modelování kumulativního dopadu stresu za deset let. Proto se opakovaně rozhodujeme pro „ještě chvilku práce“, i když víme, že dlouhodobě je to cesta do pekel. Je to jako jíst každý den jeden malý bonbon – v úterý z toho cukrovku nedostanete, ale za deset let se nebudete stačit divit.
Čtyři metody, jak nepodlehnout tlaku doby a vyhrát zápas se stresem |
Společnost jako oběť Když trh selhává
Nadpráce, jak by se mohlo na prvý pohled zdát, však není jen soukromým problémem uštvaného manažera. Je to tzv. negativní externalita. Stejně jako továrna, která vypouští emise do řeky, i přepracovaný zaměstnanec vypouští „emoční emise“ do svého okolí.
Když lidé pracují příliš, společnost za to platí účet. Vyšší náklady na zdravotnictví (infarkty v pětačtyřiceti nejsou levná záležitost), rozpadlé rodiny, a tedy sociální náklady, nižší porodnost (kdo má děti, když usíná u zpráv?) a v neposlední řadě nižší produktivita. Unavený člověk totiž dělá chyby. A opravování chyb unavených lidí je jedním z největších skrytých nákladů moderního byznysu.
Ukázaly to některé moderní firemní experimenty spočívající ve zkrácení pracovního týdne na čtyři dny při zachování plné mzdy. Výsledek? Produktivita neklesla. Naopak, u řady firem vzrostla.
Jak je to možné? Odpověď leží v psychologické ekonomii: když má člověk jasně vymezený a omezený čas na práci, přestane pálit čas neefektivním „předváděním se“ a začne skutečně pracovat. Navíc, odpočatý mozek produkuje méně chyb. Tyto experimenty poskytly důkaz, že méně práce může být ekonomicky racionálnější než více práce.
Problém je však v tom, že neandrtálec v nás, zvyklý, že „víc nasbíraných bobulí je vždycky líp“, se s tím těžko smiřuje, a trh zde selhává. Sám o sobě totiž nemá mechanismus, jak nás zastavit, ale právě naopak. Krátkodobé pobídky nás neustále bičují k vyšším výkonům. Bez určitých společenských korekcí – ať už jde o zákony o pracovní době, firemní kulturu, která netrestá odchod z práce včas, nebo prostý společenský tlak na „normálnost“ – budeme tak jako společnost dál produkovat víc práce, než je pro nás dobré, ale i efektivní.
Mantra dnešní doby: Žít, pracovat, vyhořet. A znovu od začátku. Co s tím? |
Jak z toho ven?
Změnit naše vlastní ekonomické instinkty však nemusí být tak složité. Prvním krokem je si přiznat si, že nejsme tak racionální, jak si myslíme. Že naše touha po dalším zvýšení platu je často jen biochemický trik mozku, který nás nutí běžet v kolotoči, i když už k tomu nemáme potřebu ani sílu.
Možná je tak načase přestat uctívat „workoholismus“ jako ctnost a začít se na něj dívat jako na to, čím skutečně je: jako na poruchu vnímání hodnoty času. Protože až budeme na konci cesty bilancovat, pravděpodobně nebudeme litovat, že jsme v roce 2026 neudělali o dvě prezentace víc. Budeme litovat, že jsme ten čas nevyužili mnohem příjemnějším způsobem.
