František Čermák a Jan Ságl se coby truhláři vrhli do podnikání pouhé dva roky po sametové revoluci, kdy s dalšími dvěma kolegy Pavlem Bokůvkou a Romanem Čeledou, kteří byli rovněž od fochu, založili v Humpolci firmu Profil nábytek. Společně za 33 let vybudovali rodinnou firmu, která má více než 70 zaměstnanců. František má na starosti obchod, Jan ekonomiku, Pavel logistiku a zásobování a Roman nákup a prodej velkoplošného materiálu. A ve firmě pracuje už i sedm z jejich celkem 13 dětí. Mladá krev je totiž podle nich ve firmě potřeba. Hlavně pro budoucnost.
Do podnikání jste se s kolegy pustili prakticky hned po revoluci. Co vás k takovému rozhodnutí vedlo?
František: Byli jsme mladí, zruční a plni optimismu, který převrat přinesl. S Pavlem Bokůvkou, který je dnes jedním ze společníků, jsme ještě za socialismu pracovali jako truhláři v bytovém podniku. Po revoluci jsme ale dostali všichni výpověď a přemýšleli, co dál. Cítili jsme příležitost a šli si za ní. Tušili jsme, že po kvalitním nábytku bude hlad, bez obav to samozřejmě přesto nebylo. Ale bavilo nás to, a to je vždycky hlavní motor. Baví nás to koneckonců dodnes.
Jan: Já jsem tehdy už v oboru podnikal s Romanem Čeledou, kterému jsem dělal v době učení instruktora odborného výcviku. František byl můj kamarád z dětství, a tak jsme se dali dohromady všichni čtyři.
Kolik vám bylo, když jste začínali?
František: Bylo mi tehdy 27 let. Už jsem měl rodinu a stavěli jsme dům. Manželka mi řekla, až se nastěhujeme, můžeš se pustit do podnikaní, asi věděla, o čem mluví. A tak jsme se do konce srpna nastěhovali do svépomocí postaveného řadového domku a od 1. září jsme se pustili do podnikaní. V té době jsme s manželkou již měli dvě dcery ve věku 2 a 4 let.
Jan: Mně bylo krásných kulatých 30 let.
Kde jste s podnikáním začínali?
František: Podnikat jsme začali v pronajatých prostorách tehdejšího Okresního bytového podniku v Humpolci na první dílně se strojovým vybavením, které tam dodnes bez větších změn je a občas si na něm ještě oživíme naši truhlářskou zručnost a učíme řemeslu naše děti a vnuky.
Jan: Já a Roman jsme začínali u mě doma v garáži, tam jsme ale byli jen tři měsíce. Potom už jsme pokračovali s Fandou a Pavlem v Hradské ulici. Na tomto místě v těsné blízkosti humpoleckého náměstí jsme pak podnikali a rostli téměř 30 let. Čtvrtou dekádu naší společné existence jsme pak posunuli doslova na nové koleje, když jsme na brownfieldu bývalého nákladního nádraží na okraji města vybudovali novou výrobní halu a sídlo firmy.
František Čermák
|
Nová výrobní hala, to je vysoká investice…
František: Stamilionová investice. Ale díky tomu firma zvýšila efektivitu výroby o 70 procent. A díky tomu také firmě roste už několik let ziskovost, a to i přes stabilní počet zaměstnanců, kterých máme kolem 70.
A kdybyste to měl vyjádřit konkrétními čísly?
František: V roce 2020 činil obrat firmy 177 milionů korun, v roce 2021 vzrostl na 200 milionů a v roce 2022 dosáhl 256 milionů korun. Za loňský rok 2023 firma rostla o 15 procent. Obdobně za poslední tři roky eviduje firma také růst čistého zisku. V roce 2020 vykázala 1,9 milionu korun, v roce 2021 to bylo 2,9 milionu korun a v roce 2022 zisk činil už 5,6 milionu korun. Za loňský byl zase o něco vyšší.
Jan Ságl
|
Začínali jste podnikat, když vám bylo kolem 30 let. Dnes vám je o 33 let více. Přesto jste se pustili do tak obrovské investice, jakou je vybudování nové výrobní haly na zelené louce?
Jan: Teď jste trefila hřebík na hlavičku. To rozhodnutí bylo zásadní, a to nejen pro nás, ale i pro naše potomky, kteří s námi ve firmě pracují. V roce 2017, když jsme se rozhodovali, jsme proto dětem položili otázku, zda do budoucna počítají s tím, že by v rodinném podnikání pokračovaly, nebo ne. V našem věku už je přece jen otázka nástupnictví legitimní.
A jak to dopadlo?
Jan: Řekli, že po nás štafetu chtějí převzít. Takže jsme se do toho pustili. Samozřejmě už jsme ale novou halu stavěli v průmyslové zóně.
Celkem máte čtyři společníci 13 dětí, sedm z nich ve firmě pracuje už dnes, takže možných pokračovatelů máte opravdu dost. Byla jejich cesta do rodinné firmy přímá?
František: Někteří začali pracovat v Profilu ihned po škole, jiní sbírají zkušenosti doma či ve světě a někteří se vydali jiným směrem. Ale všichni by měli vědět, že pokud firmě budou mít co nabídnout a budou přínosem, jsou vítaní. Sedm tzv. nextgenů již pracuje ve firmě, ale samozřejmě nemůžou být všichni vedoucí, ale o tom to není, je důležité být prospěšný v týmu.
Vraťme se ale na začátek vašeho podnikání, do „divokých devadesátek“. Jaké to tehdy bylo? Jak jste pronikli do všeho, co bylo třeba?
Jan: Myslím, že jsme si ani neuvědomovali, jakou odpovědnost jsme na sebe a naše rodiny vzali. Prostě všude se v té době začínalo podnikat, tak jsme do toho skočili rovnýma nohama. A to, že nám to vyšlo, je dar, kterého si musíme velice vážit.
S čím jste výrobu začínali?
František: Začínali jsme na základech zakázek kolegů Honzy a Romana, hlavně ve stavebním truhlářství, částečně i tesařství. O nábytku to ze začátku moc nebylo. Museli jsme být hlavně venku v terénu a na stavbách, což stačilo maximálně na živobytí. Na větší rozvoj to nebylo, natož abychom mohli pomýšlet na vlastní prostory a nemovitost.
Jan: Když jsme v druhém roce podnikání odkoupili stroje od Okresního bytového podniku a přikoupili olepovačku hran, začali jsme vyrábět nábytek. Zákazníky jsme získávali i tak, že se výrobek naložil na Avii a objížděli se s ním obchody, které by ho mohly chtít koupit. Většinou se to podařilo.
Dokázalo vás to všechny čtyři uživit?
Jan: To je otázka na tělo (smích). Nebudu lhát, bylo to kolikrát dost složité, abychom zajistili alespoň to životní minimum.
František: Mě podporovala hlavně moje manželka Eva. To se muselo zásadně změnit po rozhodnutí přihlásit se v malé privatizaci na koupi objektu Okresního bytového podniku (OBP). Když jsme zvítězili a podepsali smlouvu s městem, bylo nutné se přeorientovat ze stavební truhlařiny na výrobu nábytku, což nám vydrželo do dneška.
Jak firma postupně rostla?
František: Do roku 1997 jsme rostli každý rok skokově a ročně jsme přibírali kolem deseti nových spolupracovníků. Zlomový okamžik přišel hned v druhém roce podnikání, když jsme udělali zásadní rozhodnutí pro další rozvoj firmy, a to odkoupení celého areálu OBP za pomoci úvěru a jeho následné úpravy a propojení ve funkční celek. I tyto stavební úpravy jsme dělali hodně svépomocí.
Jan: Abychom tehdy dokázali splácet 5 milionů korun půjčených od banky, což pro nás byly obrovské peníze, museli jsme najmout zaměstnance, dělat větší sériové zakázky. Začali jsme vyrábět nábytek pro praktické lékaře, vybavovat domovy seniorů a vyhrávali jsme důležité veřejné zakázky jako vybavení FN Olomouc či Okresního úřadu v Karlových Varech.
Šlo to vždycky hladce, nebo tam byly i nějaké náročné okamžiky, kdy jste si třeba i říkali, že byste to nejraději zabalili?
František: Přímo na zabalení to nebylo, ale první opravdu těžké chvilky přišly s měnovou odlukou se Slovenskem v roce 1993, a poté s Klausovým utahováním opasků po roce 1997. Vládou vyhlášené ekonomické balíčky zastavily přísun investic do státních zakázek, na kterých jsme už v té době profitovali.
Jan: Museli jsme se semknout a hledat řešení pro záchranu společnosti. Přijatá opatření byla velmi tvrdá, museli jsme zastavit veškeré investice a snížit počet pracovníků. Jako společníci jsme přitom veškeré úsilí věnovali získání nových zakázek v privátním sektoru. V druhé polovině roku 1998 se začalo pracovat na získaných zakázkách a bylo vidět celkové oživení trhu.
To byl tedy další zlomový okamžik v historii firmy?
Jan: Tím byl hlavně příchod architekta Jaroslava Kříženeckého na konci roku 1998. S ním jsme totiž mohli začít vytvářet naši architektonickou a projekční kancelář. A díky ní jsme se pak po dvou letech útlumu mohli celkem dynamicky rozvíjet.
František: Jaroslav Kříženecký, který k nám mimochodem i nyní v důchodu každý den dochází na obědy, tehdy navrhl nový zdravotnický nábytek Praktik 2 a začal nám otevírat dveře pro vybavení interiérů. Vybavili jsme tak třeba humpoleckou radnici, školy, ale také místní podnikatele, jako je například pivovar Bernard nebo místní cukrárna. Jedním z našich zlomových projektů, ke kterým nás přivedl Jarda Kříženecký, byla také prodejna diamantů a drahých kovů v Maiselově ulici v Praze pro izraelského investora.
Jak firma rostla, měnili jste nějak strategii vašeho podnikání?
Jan: S rostoucím počtem projektů jsme budovali obchodní tým, přijali jsme dalšího projektanta a architekta a s vlastní nábytkovou řadou jsme začali objíždět výstavy. Na přelomu devadesátých let a nového tisíciletí jsme se mohli vrátit k investicím do výroby, zázemí a chodu firmy.
Jaký je dnes váš sortiment?
František: Vyrábíme vlastní nábytkové řady, aktuálně s designem od studia Schwestern, což jsou mé dcery. Nyní uvádíme na trh novinku - kancelářský nábytek SET-UP od našeho architekta Michala Váni, který je s námi v týmu 25 let. Samotná estetika však nestačí, všichni čtyři spolumajitelé jsme vyrůstali jako truhláři a designový výrobek, který by nefungoval, bychom z výroby nepustili. Zakládáme si na truhlářské tradici, využíváme například tradiční truhlářské spoje a tím, že jsme i z venkovského prostředí, chceme, aby ten nábytek vydržel i tři generace.
Jan: Ne vždy jsem byl příznivcem nových designových výrobků, ale čas ukázal, že je to cesta správným směrem. Firma si tímto buduje velice dobrou pozici nejenom na domácím trhu, ale i v zahraničí.
Máte vlastní nábytkové řady. Vyrábíte tedy sériově, nebo i podle individuálních návrhů?
František: Zhruba 70 procent našich zakázek je sériová výroba, ale rádi bychom tento poměr snižovali ve prospěch zakázek na míru s vlastními návrhy. I když si stěžovat nemůžeme a dobře nás to živí, baví nás dělat pro náročné zákazníky. Takové výzvy nás posouvají a jsou důležité pro rozvoj i ostatních profesí ve firmě.
Jan: Určitě by bylo pěkné dělat nábytek jak Baťa cvičky, ale jak by nám to dlouho vydrželo? V dnešní době je plno tohoto nábytku a výrobků s krátkou životností, ale co s tím a kam s tím, když to doslouží? Proto se snažíme vyrábět nábytek s vyšší přidanou hodnotou a kvalitou.
Pokud někdo objednává nábytek na míru, jak vzniká návrh?
František: Máme vlastní architekty a designéry, s některými spolupracujeme externě. Tak trochu externě interní je dlouhodobá spolupráce s mými dcerami a jejich studiem Schwestern. Iveta se věnuje hlavně designu a Monika zase architektuře. Nosí nám pak zakázky, při kterých se truhláři občas zapotí (smích). Takovou zakázkou byla například výroba mobiliáře do Muzea Jana Husa v německé Kostnici.
Kde všude se tedy dnes lze s vaším nábytkem setkat?
František: V kancelářích, hotelech, nemocnicích, sociálních zařízeních, showroomech, na recepcích, v zasedacích místnostech. Hezký projekt byl například showroom a kavárna pro Petrof v Hradci Králové. Vybavovali jsme také prodejny Peugeotu nebo Toyoty. Vyráběli jsme například i boxy pro Allianz arenu v Mnichově. K větším zakázkám z poslední doby patří také vybavení kanceláří nového sídla Škody Auto – Kampusu Laurin a Klement, budovy ČVUT CIRK v Dejvicích nebo kanceláří v nové administrativní budově ČEZ v Dukovanech. Na jaře jsme také ve spolupráci se Schwestern dodali nábytek do Národního filmového archivu. Tam jsme mohli v plné míře využít modulárnost naší nábytkové řady TAK. A až pojedete do Berlína, doporučuji návštěvu butikového hotelu Adelante, kam jsme se dostali zásluhou dcery Ivety, která si tam mezi studiem na UPRUM našla skvělý ateliér, který nám pomohl k zakázkám v Berlíně a okolí.
V repertoáru ale máte i exotičtější země, že?
František: To je fakt. Snažíme se prosadit v Africe, kde máme velký průkopnický projekt, který už nás stál hodně sil a nervů. Vypadá to ovšem, že to nakonec dotáhneme. Jedná se o velkou nemocnici v Alžíru, kde se bude nový nábytek montovat zhruba šest týdnů a půjde o technologiemi nabité výrobky, třeba do laboratoří. V minulosti jsme vybavovali polikliniku v Zambii nebo na Maltě. V Utrechtu jsme na montáži nábytku do dvacetipatrové věže nové radnice měli třicet pět řemeslníků.
S jakými materiály pracujete?
František: Díky skladbě větších projektů, a to i do zahraničí, jsou to nejčastěji dýhované desky z melaminu, ale v posledních dvaceti letech už i překližky, biodesky a kompaktní materiály. U privátních a malých zakázek si často hrajeme i s přírodními dřevy, nábytkovým linoleem a v akustice používáme speciální recyklované desky.
Jan: Trh si žádá veškeré aglomerované desky, s tím nic neuděláme. Kvalitní materiál, jako je masivní dřevo, ubývá a bude i cenově ne pro všechny dostupný. Proto se musíme zaměřit na to, abychom se stávajícím materiálem pracovali tak, že mu kvalitním zpracováním prodloužíme životnost.
Dotkla se vás situace, kdy šly se začátkem války na Ukrajině nahoru ceny nejrůznějších materiálů?
Jan: Dotklo se nás to poměrně citelně. Právě překližky a multidesky se povětšinou dovážejí ze Skandinávie nebo z Ukrajiny. Kvůli ruské válce se ale buď úplně ztratily z trhu, anebo byla velmi nejistá doba jejich dodání. Cena navíc vyskočila o několikanásobek.
Množství a velikost projektů, o nichž jste hovořili, naznačuje, že jste v současné době už docela velká firma.
František: Rád používám větu, že „rosteme s Vámi“, myšleno zákazníky. Naposledy v souvislosti, s již zmíněnou, nemocnicí pro 500 klientů v Alžíru, což je zatím největší zakázka v historii firmy. Pro tento náročný projekt jsme museli přibrat do našeho realizačního týmu čtyři nové kolegy, abychom to zvládli uřídit. Vybírali jsme prvně z řad našich zaměstnanců, dále známé a kamarády na doporučeni našich spolupracovníků. Touto cestou k nám v posledním roce přišlo asi nejvíce spolupracovníků a náš kolektiv se rozrostl na 77 kmenových a 30 externích spolupracovníků. Poptáváme hlavně odbornější profese. To se nám bohudík zatím daří.
Jan: Není to ale jenom o truhlařině, potřebné jsou všechny posty, které si představíte ve středně velké výrobní firmě. Ať už je to obchod, marketing, nákup atd. Vzhledem k tomu, že my sami máme dohromady ve firmě sedm dětí, které se aktivně zapojují, přirozeně máme pochopení i pro jejich vrstevníky. Mladá krev je potřeba. Jinak máme řadu zaměstnanců, kteří jsou s námi už dlouhá léta.
Přesto, výroba nábytku, to je hlavně řemeslo. Jaká je vaše zkušenost, pokud jde o vztah mladé generace k řemeslu?
Jan: Tak toto by bylo na dlouhé povídání. Výchova mladé generace k řemeslné práci začíná již v předškolním věku. Rodiče často vidí ve svých dětech génia, a přitom přehlížejí jejich zručnost. Když tyto děti nastoupí na základní školu, kde chybí dílny, pracovní vyučování a podobně, tak výsledek je jasný. A co tím?
František: Když ale hledáte a nabídnete dobré podmínky, zájemci o práci stále jsou.
Daří se vám tedy získávat i mladé lidi, nebo firma stojí hlavně na „starších ročnících“?
František: Myslím, že pestrost věku je dobrá a hlavně důležitá. Máme hodně spolupracovníků, kteří jsou s námi už i 25 let. V posledních dvou letech je odměňujeme za 15, 20 a 25 let práce pro firmu a každý rok, když máme v květnu výroční schůzi, jich je pěkná řádka. Každoročně nabíráme hlavně truhláře, zámečníky, technology a jiné profese z řad absolventů učilišť, středních a vysokých škol, tak aby nám kolektiv nezestárnul. Mladší přinášejí nové podněty na vylepšení a pohled zvenčí, který je nezbytný, abychom neustrnuli a nemysleli si, že už všechno umíme. Myslím, že se nám to docela daří. Mladým rádi dáváme šanci a dlouhodobě se ukazuje, že bývají pro firmu přínosem, i když to ze začátku může trochu váznout, než se zaučí, osamostatní.
Hýčkáte si nějak své zaměstnance?
František: Snažíme se stále vylepšovat podmínky pro osobní růst, modernizovat pracovní zázemí a zajistit vzdělávání. Od letošního roku jsme schválili kromě 25 dnů dovolené také 2 sick days. Myslím, že za každým z vedení mohou naši spolupracovníci přijít vždy, když mají pracovní nebo osobní problém. Snažíme se naslouchat a samozřejmě i pomoci. Máme vlastní jídelnu, kde podáváme denně tři druhy teplých jídel, přispíváme na stravování, sportovní aktivity. Zaměstnanci mají k dispozici týden pobytu zdarma ve firemních Apartmánech Stará škola v Krkonoších. Teď v létě jsme na firmě i pro naše děti organizovali příměstský tábor Malý truhlář.
Chystáte se ještě firmu dále rozvíjet?
František: S tím už jsme vlastně začali, když jsme se, jak říkal kolega, společně s rodinami rozhodli pro investici do nové výrobní haly na brownfieldu za městem, abychom jim ukázali, že není nutné jít jednoduchou prošlapanou cestou, ale i po padesátce můžeme ještě kus práce udělat a oni nám s tím mohou pomoci. A i toto je ten plán do budoucnosti, protože vidíme, jak je složité změnit naše myšlení, pustit mladé, aby vyrostli a ukázali, že jsou připravení převzít samostatně zodpovědnost za další vývoj ve firmě.
Rozvíjení firmy tedy nechápeme jen jako zvyšující se číslo obratu a počtu spolupracovníků. Je to také o tom, že budeme dělat větší přidanou hodnotu a dávat našemu podnikání nějaký další přesah. Například podporou ekologické organizace Živa krajina, podporou učňů a studentů, sportovních klubů v obci, záštitou příměstských táborů pro děti spolupracovníků a podobně.
