Koučuje manažery a podnikatele, vede praktické kurzy a učí klienty, jak zvládat emoce, aby byli ve své práci úspěšní a v životě šťastní. „U emocí neplatí, že nás někdo naštval nebo nám zkazil den. Takovou moc druzí nemají. To my jsme se naštvali a nechali si zkazit den,“ říká psycholožka.
Podle jejich zkušeností dnes nejvíce lidi tíží vztahy. Často také s klienty řeší jejich úzkosti, pocity vyhoření, nízké sebevědomí i strach z chyb.
Mnozí z těch, které koučujete, jsou úspěšní, přesto se vám svěřují, že nejsou šťastní. Čím to je?
Já se lidi snažím motivovat k tomu, aby úplně neoddělovali práci od soukromého života, aby byli úspěšní a šťastní ve svém životě – jako celku. V naší společnosti je zakotveno přesvědčení, že úspěch se měří penězi, velikostí majetku, počtem aut apod. Není to však pravda. Podle různých vědeckých výzkumů jsou peníze a majetek významnou komponentou štěstí pouze do určitého bodu, kdy už máte pohodlné materiální zajištění. Další bohatství už nepřináší vyšší životní spokojenost. Nejdůležitější komponentou štěstí jsou dobré mezilidské vztahy. Lidé, kteří žijí ve spokojených vztazích a vedou bohatý a uspokojivý společenský život, bývají nejšťastnější.
Proč si řada lidí neumí vychutnat, že něčeho dosáhli?
Protože pocit vlastní hodnoty přebíjejí prací, studiem či zážitky. Nedávno za mnou přišel klient a svěřil se mi, že není šťastný. „Čtyři roky jsem makal na tom, abych získal doktorát. Teď ho mám. Pocit uspokojení z dosaženého cíle mi vydržel tak tři dny. No a co? Nic se nezměnilo. Jsem pořád stejný. Nevím, co mám dělat, když nestuduji. Kam půjdu dál?“ stěžoval si.
Takové příběhy slyším často. Lidé často vážou vlastní hodnotu a dobrý pocit na výkon, dosahování cílů a ocenění od druhých. Cítí se mnohem lépe, pokud jsou na cestě k cíli, protože žijí nadějí, že až cíle dosáhnou, tak budou konečně šťastní a spokojení. Bohužel jejich štěstí trvá jen chvilku, potom často nastupuje prázdnota a nuda. Nedokážou čerpat štěstí z přítomného okamžiku.
Honba za penězi a kariérou je pro řadu lidí klíčová. Kde je podle vás hranice, kdy je třeba přibrzdit?
Záleží na člověku. Jsou lidé, kteří dokážou z dlouhodobého hlediska vyvážit práci, zdraví a osobní život. Pokud tedy vše funguje, tak není hranice. Řada lidí to ale nedokáže. Pak hraje důležitou roli Všímavost. Tedy potřeba všimnout si a také si přiznat, že je třeba přibrzdit. Je to moment, kdy začínáme pociťovat, že máme vážnější zdravotní problémy, že vztahy s blízkými přestávají fungovat, že nemáme čas na přátele…Jakmile si toho všimneme, je potřeba se okamžitě zastavit a změnit nastavení. Často se ovšem stává, že si toho všimneme příliš pozdě, když už totálně zkolabujeme nebo nás opustí partner či partnerka.
Radka Loja
 |
Proč si nedokážou někteří lidé všimnout a přiznat si, že je čas se zastavit a změnit svůj život?
Naše psychika bohužel funguje tak, že tomu, co máme, se rychle přizpůsobíme a chceme stále víc a víc. Americký podnikatel Robert Kiyosaki to nazval „Krysím závodem“. Účastní se ho mnoho lidí a vůbec je nenapadne, že ho nelze nikdy vyhrát. Pravidla Krysího závodu jsou následující: „Všechno utratit a co nejvíc věcí si užít. Čím víc věcí chceme, tím víc peněz musíme vydělat. Čím víc peněz musíme vydělat, tím více času trávíme prací. Čím více jsme v práci, tím méně času máme na lidi a aktivity, které nás skutečně naplňují a baví. A jedeme na kolotoči: nákupy – peníze – práce – další nákupy – víc peněz – víc práce – míň radosti.
Dnešní doba přeje často těm, kdo jdou za svým cílem bez ohledu na druhé. Čím to je, že se do popředí mohou dostávat takoví lidé?
Tito lidé se dostávají do popředí hlavně proto, že mají výsledky. Většinou jsou úzce zaměřeni na cíl a jdou za svou vizí. Nejsou orientovaní na vztahy a neposuzují pracovní záležitosti z lidského hlediska. Německý podnikatel a spisovatel Rainer Zitelmann ve své knize „Proč jsou úspěšní lidé úspěšní“ popisuje manažerský přístup mnoha schopných jedinců, například Billa Gatese, Walta Disneyho, bratrů McDonaldových, Steva Jobse a dalších. U některých manažerů otevřeně uvádí, že přístup ke svým podřízeným mají či měli spíše agresivní, diktátorský, cholerický a dosáhli úspěchu, ne protože se chovali tímto způsobem, ale přestože se tak chovali. Jejich manažerské přešlapy totiž jejich spolupracovníci tolerovali vzhledem k výjimečnosti těchto osobností. Naštěstí znám i takové manažery, kteří mají lidský přístup k sobě i k vedení lidí.
Někteří manažeři a manažerky, zvlášť mladší kategorie, se na pracovišti chovají velmi sebevědomě. Co si o tom myslíte?
Podobně se chová k mladší kategorii občas i starší generace. Někteří lidé jsou skutečně sebevědomí a mají přitom i vysoký pocit vlastní hodnoty. Potom tu jsou však ti, co své sebevědomé chování spíše předstírají a uvnitř se cítí velmi nejistí. Mají strach z toho, aby je druzí vnímali jako dostatečně silné a kompetentní. Přitom mají nízkou sebedůvěru. A potom tu je ještě skupina lidí, kterým dělá ponižování druhých vysloveně dobře. Tímto způsobem si zvyšují pocit vlastní hodnoty, moci a síly. Tito lidé se domnívají, že jsou v pořádku a že chyba je v těch druhých. Pokud navštíví psychologa, tak to bývá proto, že je k tomu donutilo okolí. Pokud ale sami nezačnou vnímat, že by problém mohl být u nich, tak se nedá nic změnit.
Co si lidé s nízkou sebedůvěrou potřebují navenek dokazovat?
Potřebují sami sobě dokázat, že nejsou špatní, že jsou stejně dobří nebo lepší než ostatní. Tito lidé často shazují druhé, posmívají se jim, manipulují a špatně snášejí kritiku. Mají radost, když se někomu něco nepovede a rádi pomlouvají. Dělají to proto, že se potom cítí lépe a roste tím pocit jejich vlastní hodnoty.
Lidé s ostrými lokty často vyvolávají kolem sebe negativní emoce. Má smysl rozčilovat se nad tím, že musím spolupracovat třeba s kariéristou?
Základem pro práci s vlastními emocemi je přijetí skutečnosti, že si emoce vytváříme my sami. U emocí neplatí, že nás někdo naštval nebo nám zkazil den. Takovou moc druzí nemají. To my jsme se naštvali a nechali si zkazit den. Podstatou je, že naše emoce vznikají na základě toho, jak vidíme svět a jak si ho interpretujeme.
Druzí lidé nám často zrcadlí něco, čeho sami nejsme schopni, ale rádi bychom byli. A to nás štve. Je kariérista někdo, kdo si bere slovo na prezentaci? Proč si ho nevezmeme také? Nebo je to ten, co chodí na oběd se šéfem? Proč nejdeme my? Je potřeba rozlišit, jestli je ten člověk zapálený pro práci nebo pomlouvá a škodí. Někteří lidé jsou skutečně zlí. Pokud máme takového kolegu, je potřeba s tím něco dělat, protože se to jinak může podepsat na našem zdraví. V krajním případě je dobré změnit zaměstnání.
Ve své knize Emoce pod kontrolou píšete, že se dá naučit ovládat vlastní emoce tak, aby nám pomáhaly a neškodily. Co je k tomu potřeba?
Je důležité si uvědomit, že emoce netrvají věčně. Jsou jako vlny na moři – přijdou, stáhnou se a za chvilku se objeví další. Pokud nás zaplaví, tak po sobě mohou zanechat pěknou spoušť a úplně zbytečně. Přiblížím to na vlastním příběhu. Před časem jsem jela koupit granule pro psa a nechala auto těsně před obchodem na blikačky, s představou, že popadnu dva desetikilové pytle, hodím je do auta a jedu. Jenomže před obchodem se parkovat nesmí, a když se objevila policejní hlídka, myslela jsem, že mi chtějí určitě dát pokutu. Možná ani nechtěli, ale já se začala hádat. Dokonce jsem od nich chtěla vysvětlení, proč se tam nesmí stát.
Dopadlo to tak, že jsem pokutu dostala i s přirážkou. Když jsem to doma vyprávěla manželovi, tak se smál. Emoce opadly a já jsem nemohla uvěřit, jak jsem se chovala. Přitom stačilo být nad věcí a říct třeba promiňte. Vždyť policista pouze vykonával svoji práci.
Takže byste se zachovala jinak.
Určitě. Dnes mě už jen tak něco nerozhodí. Asi bych nasadila provinilý výraz a omluvila se. A pravděpodobně bych odjela s úsměvem a bez pokuty.
Jaké emoce nás ovládají pozitivně a jaké negativně?
Lidé všeobecně považují vztek, strach a smutek za negativní emoce a radost, lásku nebo nadšení za emoce pozitivní. Emoce mají ale vždy dva póly a potřebujeme je všechny. Kdybychom například vůbec neměli strach před přijímacím pohovorem, tak bychom se nepřipravovali a nezískali tak vysněnou práci. Naopak z přílišného nadšení můžeme odsouhlasit věci, na které bychom běžně nikdy nepřistoupili. Pokud je jakákoli emoce příliš silná a my ji neumíme regulovat, tak na nás působí spíše negativně. V našich životech se střídají různá období, některá jsou šťastnější a prožíváme více těch pozitivních emocí a jindy zase více těch negativních.
Kdy jsou emoce na místě a kdy už mohou naopak škodit?
Emoce máme vždycky. Pokud je umíme vyjádřit přiměřeným způsobem, tak je vše v pořádku. Škodí pouze tehdy, pokud nás pohltí, a my se jimi necháme unést. Těmto situacím říkám „emoční únosy“. Spolehlivě je poznáte tak, že následně litujete toho, co jste řekli, udělali anebo také neřekli či neudělali. Například přijdete z práce domů v domnění, že si děti udělaly úkoly, ale zjistíte, že tomu tak není. Popadne vás vztek, ani se nezeptáte na důvod a začnete na ně řvát. Potom trpíte pocity viny. Pokud neumíme pracovat se svými emocemi, tak je buď obracíme proti sobě, z čehož můžeme mít psychosomatické potíže, nebo je pouštíme nepřiměřeně ven, což má za důsledek poničené vztahy.
